I.ÚS 202/16
V PLATNOSTIÚstavní stížnost proti usnesení okresního státního zastupitelství, jímž byla zamítnuta stížnost proti zahájení trestního stíhání pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí, byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Soud neshledal porušení práva na soudní ochranu ani presumpce neviny, neboť napadené rozhodnutí netrpělo vadami libovůle. Přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání je dle judikatury omezen na extrémní vybočení z rámce zákonnosti, což zde nenastalo. Rozhodnutí bylo opřeno o § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného Mgr. Annou Vejmelkovou, advokátkou se sídlem Břehová 208/8, Praha 1, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Rakovníku č. j. ZT 184/2015-6 ze dne 16. 11. 2015, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Rakovníku (dále jen "okresní státní zastupitelství") s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i další ústavně zaručená práva chráněná čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny. Z obsahu připojeného listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Rakovník, oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán"), č. j. KRPS-210194-20/TČ-2015-011271 ze dne 2. 11. 2015 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se měl, stručně řečeno, dopustit tím, že v době od 27. 4. 2015 do 26. 8. 2015 nenastoupil výkon trestu odnětí svobody, k němuž byl pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 2/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 62/2014, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2015. Stěžovatel podal proti rozhodnutí policejního orgánu stížnost, jež byla usnesením okresního státního zastupitelství č. j. ZT 184/2015-6 ze dne 16. 11. 2015 jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. V předloženém návrhu namítal, že se okresní státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádalo s námitkami uplatněnými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a v rozporu s principy dozorčího přezkumu akceptovalo protiústavní stav založený vadným usnesením policejního orgánu. Stížnostní argumentace, na kterou okresní státní zastupitelství dle stěžovatele adekvátně nereagovalo, spočívala dílem v námitce nedostatečné identifikace rozhodnutí, jehož výkon měl být mařen, a dílem byla založena na tom, že rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 62/2014 byl následně zrušen usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 861/2015 ze dne 1. 9. 2015. Stěžovatel dovozoval, že za těchto okolností bylo třeba na předchozí odsouzení hledět tak, jako by k němu nikdy nedošlo, a proto ani nemohla být naplněna skutková podstata stíhaného přečinu. Stěžovatel dále konstatoval, že v napadeném rozhodnutí okresního státního zastupitelství absentovaly rozhodovací důvody, na základě kterých byl postup policejního orgánu státním zastupitelstvím aprobován, stejně jako úvaha o tom, proč trestním stíháním nedochází k porušení jeho ústavně zaručených práv, jmenovitě zejména presumpce neviny. Stěžovatel vyjádřil názor, že se jedná o projev absolutní libovůle orgánů činných v trestním řízení, které překročily svou zákonnou pravomoc, neboť fakticky předjímaly výsledek dosud neskončeného řízení v trestní věci sp. zn. 7 T 2/2013, přestože o vině či nevině stěžovatele může rozhodnout pouze soud. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení, kterým se podle ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Důvodnost a zákonnost trestního stíhání bude příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu řízení. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení o zahájení trestního stíhání koriguje toliko extrémní vybočení z rámce zákonnosti, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítal, že se okresní státní zastupitelství dostatečně nevypořádalo s jeho stížnostní argumentací. Ústavní soud ovšem neshledal, že by napadené rozhodnutí okresního státního zastupitelství trpělo takovými vadami, které by si žádaly jeho zrušení. Z odůvodnění stížnostního usnesení jednoznačně plyne, jakými konkrétními úvahami byl policejní orgán veden, když přistoupil k zahájení trestního stíhání, i jaké vývody státní zástupce učinil na pozadí argumentace stěžovatele. Skutečnost, že se státní zástupce adresně nevyjádřil k námitce nedostatečného označení rozsudku, jehož výkon měl být ze strany stěžovatele mařen, protiústavnost napadeného usnesení nezakládá. Dle názoru Ústavního soudu nevzniká, s ohledem na uvedené doprovodné údaje v podobě spisové značky a právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl předmětný rozsudek přezkoumán, žádná pochybnost, o který rozsudek v dané trestní věci jde. Ve zbytku ústavní stížnosti se pak fakticky jednalo o polemiku stěžovatele s názorem orgánů činných v trestním řízení, zda skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání naplňuje, vzhledem ke zrušujícímu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 861/2015 ze dne 1. 9. 2015, znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí. K tomu lze uvést pouze tolik, že Ústavní soud nezaznamenal, že by napadené usnesení vykazovalo, pokud jde o právní kvalifikaci jednání stěžovatele, znaky zjevné libovůle, proto mu nepříslušelo, při respektování výše vymezených mantinelů ústavněprávního přezkumu, právní názor orgánů činných v trestním řízení jakkoliv přehodnocovat. Státní zástupce podrobně objasnil, v čem spatřuje základ trestní odpovědnosti stěžovatele a z jeho argumentace rovněž vyplynulo, proč nepovažuje v dané fázi trestního řízení konečný výsledek trestního řízení ve věci sp. zn. 7 T 2/2013 za rozhodný. Není tedy pravda, že by orgány činné v trestním řízení nepřípustně předjímaly výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 7 T 2/2013, resp. že by nerespektovaly presumpci neviny. Lze tedy uzavřít, že nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud toliko podotýká, že tento závěr se týká výlučně zahájení trestního stíhání stěžovatele, resp. rozhodnutí o stížnosti proti němu, a Ústavní soud jím nikterak nemíní předjímat další průběh trestního řízení.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. února 2016 David Uhlíř v. r. předseda senátu