I.ÚS 2026/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek X, právně zastoupeného Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem, sídlem Chelčického 97/1, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 53/2026-27 ze dne 31. 3. 2026 a usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Peroutky, Exekutorský úřad Chomutov č. j. 135 EX 886/26-14 ze dne 23. 2. 2026, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a soudního exekutora Mgr. Jana Peroutky, Exekutorský úřad Chomutov, jako účastníků řízení, a Martiny Tenkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Usnesením Okresního soudu v Chomutově č. j. 18 C 209/2024-68 ze dne 18. 12. 2025 bylo podle § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky na zaplacení částky 71 543 Kč s příslušenstvím (výrok I). Týmž rozhodnutím bylo současně určeno, že "[ž]alovaná je povinna podle § 146 odst. 2 o. s. ř. zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 21 896,70 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci usnesení, o kterých musel soud rozhodnout, přestože náklady řízení ve výši 21 896,70 Kč považuje za uhrazené" (výrok II), a rozhodnuto o vrácení soudního poplatku stěžovateli (výrok III).

2. Stěžovatel se následně domáhal exekučním návrhem nařízení exekuce k vymožení výše vymezené povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náklady řízení ve výši 21 896,70 Kč. Soudní exekutor Mgr. Jan Peroutka, Exekutorský úřad Chomutov, napadeným usnesením exekuční návrh stěžovatele zamítl a uložil mu povinnost zaplatit mu náhradu nákladů exekučního řízení.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodnutí soudního exekutora potvrdil a určil, že žádný z účastníků a ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnil, že ve vztahu k výroku II o náhradě nákladů řízení není usnesení okresního soudu ze dne 18. 12. 2025 (materiálně) vykonatelným exekučním titulem, neboť z něj (při výkladu s ohledem na odůvodnění) vyplývá, že tato povinnost je již splněna.

4. Proti v záhlaví vymezeným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem soudního exekutora a krajského soudu byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i principy garantované čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tvrdí, že soudní exekutor a krajský soud zvolili postup, který rezignuje na ochranu práv stěžovatele, neboť pokud exekuční titul obsahuje jasnou povinnost zaplatit a lhůtu k plnění, je soud povinen exekuci nařídit. Zkoumání, zda dluh zanikl před vydáním titulu, exekučnímu soudu nepřísluší; bylo naopak na povinném, aby dokázal, že dluh zaplatil. Rozhodnutí krajského soudu současně považuje za přepjatě formalistické. K bagatelnosti svého nároku stěžovatel zdůrazňuje materiální nespravedlnost v projednávané věci a procesní absurditu celé (procesní) situace.

5. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Na úvod Ústavní soud uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do?rozhodování obecných soudů zasahuje pouze při porušení základních práv. V řízení o ústavní stížnosti tudíž napadená rozhodnutí přezkoumává jenom z hlediska ústavnosti.

7. Stěžovatel napadá rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení peněžité částky ve výši 21 896,70 Kč z titulu náhrady nákladů řízení. Jde tak o částku, která je - jak správně připouští i stěžovatel v ústavní stížnosti - svou výší bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 ze dne 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak vždy učinil vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 ze dne 1. 8. 2011).

8. Ústavní soud nicméně konstatuje, že nesdílí stěžovatelův názor o tom, že se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem přesahuje kauzu samotnou. Ve věci samé se jedná o exekuční řízení k vymožení povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení, kdy nicméně sama problematika rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla nedosahuje ústavně právní relevance a ústavní stížnosti o nich bývají zpravidla považovány ze zjevně neopodstatněné; to platí tím spíše, pokud se jedná o náhradu nákladů řízení v bagatelní výši (viz z mnoha např. z poslední doby usnesení sp. zn. I. ÚS 1354/26 ze dne 19. 6. 2026, bod 5). Převážná část argumentace stěžovatele je navíc pouze pokračováním polemiky s právními závěry soudního exekutora a krajského soudu. Z rozhodnutí krajského soudu je nadto zřejmé, že svůj právní závěr dostatečným způsobem odůvodnil, a nelze jej proto považovat za svévolný či příčící se základním principům materiální spravedlnosti a "obyčejné lidské logiky".

9. Ve věci Ústavní soud přitom neshledal žádné okolnosti ve vztahu k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na stěžovatele. Tyto okolnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti ani netvrdí.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu