Ústavní soud · Usnesení

I.ÚS 2031/21

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2021-12-14 · odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost · ECLI:CZ:US:2021:1.US.2031.21.1

Strojový souhrn generováno LLM

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Soud uvedl, že správní orgány a soudy rozhodly v souladu se zákony a ústavními právy, včetně zásad spravedlivého procesu. Námitky týkající se nesprávného posouzení délky řízení nebo přitěžujících okolností nebyly považovány za důvodné. Ústavní soud se nezabývá opakovaným přezkumem rozhodnutí správních soudů, pokud nejde o závažné porušení ústavních práv.

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Roberta Hanzlíka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 1 As 374/2020-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020 č. j. 10 A 190/2019-50, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 18. 10. 2019 č. j. 147/2019-190-TAXI/3 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 10. 2018 č. j. MHMP 1647788/2018, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatel současně požaduje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ve spojení s čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného posouzení výše pokuty uložené stěžovateli s ohledem na délku trestního řízení správního (přestupkového řízení). Postup správních soudů, které odmítly kompenzaci nepřiměřené délky řízení v rámci ukládaného trestu, podle stěžovatele porušuje základní principy právního státu a spravedlivého procesu, jehož součástí je i princip ekonomie řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem správních soudů, že Ústavní soud neformuloval "kompenzaci" nepřiměřené délky řízení v podobě snížení trestu jako obecné pravidlo a takový výklad považuje za rozporný se smyslem ochrany práva na přiměřenou délku řízení a odškodňování porušení tohoto práva vyvěrajícího z čl. 36 odst. 3 Listiny. V této souvislosti odkazuje na nálezy Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 554/04, IV. ÚS 380/09, I. ÚS 1305/09), které jsou podle stěžovatele použitelné i ve vztahu k přestupkovému řízení, ačkoli se zabývaly trestním řízením. Stěžovatel dále tvrdí, že správní orgány nesprávně hodnotily jako přitěžující okolnost nesplnění povinností vyplývajících ze zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (dále jen "zákon o silniční dopravě"), jež jsou postižitelné pouze u provozování taxislužby evidovaným vozidlem taxislužby (v tomto případě povinnosti označit vozidlo předepsaným způsobem a vybavit vozidlo taxametrem). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") uznal stěžovatele jako dopravce vinným ze spáchání přestupků podle § 35 odst. 1 písm. g) a § 35 odst. 2 písm. w) zákona o silniční dopravě, a uložil mu pokutu ve výši 150 000 Kč. Stěžovatel nezajistil, aby se při poskytování taxislužby dne 24. 4. 2018 ve specifikovaném čase a na specifikované trase ve vozidle nacházel doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie, a také provozoval taxislužbu vozidlem, které nebylo zapsáno v evidenci vozidel taxislužby. Uvedeným jednáním proto porušil též § 9 odst. 2 písm. a) bod 2 a § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě. Ministerstvo dopravy na základě odvolání snížilo uloženou pokutu na 80 000 Kč a upravilo údaj o datu její splatnosti; ve zbytku rozhodnutí magistrátu potvrdilo. Městský soud žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozsudky. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů, jakož i správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená správní a soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní orgány, jakož následně i oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Ústavní soud ověřil, že Ministerstvo dopravy ani správní soudy nepochybily, jestliže nekompenzovaly stěžovateli délku přestupkového řízení snížením uložené pokuty, což řádně odůvodnily. Ministerstvo dopravy i správní soudy se námitkou nesprávného posouzení přitěžujících okolností stěžovatele rovněž řádně zabývaly a odůvodnily, proč ji neshledaly důvodnou. Ústavní soud neshledal ani samotné porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení věci, a především formulací stížnostních námitek, v rozhodném smyslu identifikuje s námitkami, obsaženými v ústavní stížnosti zastupované týmž právním zástupcem, kterou Ústavní soud již dříve svým usnesením sp. zn. I. ÚS 1962/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud v této věci na základě předchozí argumentace uzavřel, že povinnost zohledňovat délku řízení při úvahách o výši ukládané pokuty v přestupkovém řízení z judikatury Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá. Závěry citovaného rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci a Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na jeho odůvodnění. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.