I.ÚS 2052/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. R., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného advokátem Mgr. Vladislavem Šintákem, sídlem Křížkovského 372/16B, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 10/2026 ze dne 4. února 2026, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 20 To 16/2025-1570 ze dne 3. září 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 53 T 10/2024-1523 ze dne 10. července 2025, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovné postavení před zákonem podle čl. 1 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci shledán vinným přípravou zločinu zbavení osobní svobod podle § 20 odst. 1, § 170 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přípravou zločinu vydírání podle § 20 odst. 1, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Za to - a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, kterým byl shledán vinným dřívějším rozsudkem krajského soudu - byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Daných trestných činů se stěžovatel podle soudu dopustil ve zkratce tím, že poté, co byl seznámen s plánem V. N. unést a vydírat movitou osobu žijící ve Středočeském kraji, se dotyčného opakovaně dotazoval na stav realizace akce, dožadoval se, kdy již přijdou peníze na jím založené účty, deklaroval připravenost provést výběr, nabízel tipy na osoby, které by mohly s odchytem poškozeného pomoci, a konzultoval s ním možná místa provedení činu jakož i vhodná místa k výběru a předání peněz.

3. Krajský soud tím ve věci rozhodoval již podruhé, neboť jeho předchozí rozsudek, jímž byl stěžovatel v daném rozsahu zproštěn obžaloby, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 20 To 10/2025-1449 ze dne 15. 5. 2025 se závěrem, že se krajský soud dosud nevypořádal s některými vlastními skutkovými zjištěními. Původně totiž krajský soud vyšel z toho, že stěžovatel založil bankovní účty v době, kdy neznal konkrétní plán V. N., přičemž poté, co se s ním seznámil, byl v záležitosti pasivní. Po upozornění vrchním soudem však tyto závěry krajský soud korigoval s tím, že jednání stěžovatele v době, kdy věděl o plánu V. N., představovalo pomoc v podobě psychické podpory, utvrzování v předsevzetí čin spáchat, zčásti pokus o pomoc opatřením prostředků poskytováním typů na osoby, které by se mohly na skutku podílet, a dále příslib pomoci po činu výběrem finančních prostředků, které měly být získány.

4. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl, stěžovatelovo dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud jednal pod tlakem vrchního soudu, když své předchozí rozhodnutí negoval a rozhodl diametrálně odlišně, ačkoliv vyšel ze stejného stavu dokazování. Vrchní soud pak podle stěžovatele převzal zavádějící argumentaci státního zastupitelství, které v odvolání poukazovalo na procesně nepoužitelné důkazy. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy učinily skutkové závěry nemající oporu v provedeném dokazování, a poukazuje i na nerovný přístup ve srovnání s jinými osobami zapojenými do dané trestné činnosti, které byly navzdory své aktivní participaci v postavení svědků.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Po seznámení s napadenými rozhodnutími, jakož i s rozhodnutími, která jim předcházela, Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že by vrchní soud vyvíjel na krajský soud "nátlak" nad rámec zákonného plnění své úlohy jakožto odvolací instance. Zejména vrchní soud nijak nezavazoval krajský soud co do hodnocení v nalézacím řízení provedených důkazů. Věc byla vrácena krajskému soudu proto, že v jeho původním rozhodnutí zůstala pominuta některá potenciálně významná skutková zjištění, a to i ve světle právního názoru vrchního soudu ohledně toho, co může zakládat přípravu trestného činu. Takový postup vrchního soudu, resp. následný postup krajského soudu, který za přihlédnutí k závěrům vrchního soudu rozhodl oproti svému původnímu rozhodnutí odlišně, není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele.

8. Ke zbylým námitkám lze - nad rámec odkazu na ústavně konformní odůvodnění napadených rozhodnutí - stručně poznamenat, že zjišťování skutkového stavu je úkolem obecných soudů, přičemž Ústavní soud v tomto směru koriguje jen případné excesy, které zde neshledal. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v tom, že státní zastupitelství údajně v odvolání poukazovalo na procesně nepoužitelné důkazy, neboť se z ústavní stížnosti nepodává, že by stěžovatel byl na základě takových důkazů opravdu odsouzen. Význam při ústavním přezkumu napadených rozhodnutí pak nemá ani stěžovatelova námitka nerovnosti oproti dalším osobám, které údajně měly být do trestné činnosti zapojeny - veřejnou žalobu podle čl. 80 odst. 1 Ústavy zastupuje státní zastupitelství a soudy nemohou rozhodovat o vině osob, vůči kterým obžaloba podána nebyla. Nepodání obžaloby proti dalším osobám přitom na vině stěžovatele nic nemění.

9. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu