I.ÚS 2053/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Brože, MJur, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, zastoupeného advokátem Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 287/2024 ze dne 28. 4. 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 73 Cm 218/2014-1174 ze dne 28. 8. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a BOHEMIA ENERGY entity s.r.o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1; MR COMMUNICATIONS, s.r.o., sídlem 28. října 767/12, Praha 1; Hany Písaříkové, Ing. Jiřího Písaříka, a Bohemia Energy Holding B. V., sídlem Prins Bernardplein 200, 1097JB Amsterdam, Nizozemské království, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel - insolvenční správce před Ústavním soudem namítá porušení svého práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (Listina). Porušení má spočívat v tom, jak vrchní a městský soud rozhodly o jeho návrhu na předběžné opatření.

2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

3. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Není to přitom jen prázdná fráze. Ústavní soud skutečně není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.

4. Z jeho ustálené judikatury navíc plyne, že zpravidla nezasahuje do rozhodování o předběžných opatřeních, jelikož jde o rozhodnutí, která se práv a povinností účastníků nedotýkají konečným způsobem, není jimi prejudikován konečný výsledek sporu a nepředpokládá se zásah takové intenzity, aby mohl porušení ústavně zaručených základních práv způsobit (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1097/22, body 3-5 a tam citovaná judikatura).

5. Takové ústavní stížnosti proto Ústavní soud podrobuje pouze omezenému testu ústavnosti, ve kterém zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 802/19, bod 14; a II. ÚS 3524/19, bod 13). Jestliže návrh na předběžné opatření soudy zamítly, posuzuje se (zrcadlově), zda zamítnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

6. Stěžovatel však žádné z těchto tří ústavněprávních pochybení nenamítá. Jeho rozsáhlá ústavní stížnost je prosta ústavněprávní argumentace. Pouze v bodě 30 zmiňuje, že "porušování předběžných opatření v daném případě dosud vedlo k paralýze spravedlnosti a k popření základních principů demokratického právního státu" a v bodě 32, že by měla být zvažována "otázka proporcionality mezi újmou, která může vzniknout povinným osobám a potřebou ochrany práv stěžovatele". Stěžovatel ale nevysvětluje, jak konkrétně jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny měla být porušena. Ostatně výslovný odkaz na tato práva obsahuje ústavní stížnost pouze v petitu. Otázka proporcionality se navíc porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny nijak netýká.

7. Ani při nejvstřícnějším výkladu obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal, že by některá z namítaných vad mohla zakládat porušení základních práv stěžovatele, jakožto jediného možného důvodu pro jeho kasační zásah. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025 Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu