I.ÚS 2054/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Lukášem Smutným, advokátem, sídlem Václavské náměstí 832/19, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 104/2026-56 ze dne 28. 4. 2026 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0 PP 31/2026-32 ze dne 5. 3. 2026, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 13 To 104/2026-56 ze dne 28. 4. 2026 a usnesením Okresního soudu v Pardubicích č. j. 0 PP 31/2026-32 ze dne 5. 3. 2026 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato usnesení se proto ruší.

Odůvodnění

I. Úvod

1. Ústavní soud v nálezu řeší situaci, kdy stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž větší část z doposud odpykaného trestu odnětí svobody vykonal v rakouské věznici.

2. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy při posuzování splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění dopustily pochybení, když rezignovaly na snahu vyžádat si informace o chování stěžovatele v průběhu trestu odnětí svobody vykonávaného v Rakouské republice (dále jen "Rakousko") a když považovaly "nadstandardní chování odsouzeného" za předpoklad pro splnění podmínky spočívající v prokázání polepšení, přestože zákon takové kritérium nestanoví.

II. Namítaná porušení ústavně zaručených práv a obsah napadených rozhodnutí

3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

4. Napadeným usnesením Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") zamítl stěžovatelův návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud konstatoval, že stěžovatelovo chování za dobu výkonu trestu v České republice nelze hodnotit jako nadstandardní, a to mj. vzhledem ke krátké době, v níž stěžovatel vykonává trest odnětí svobody v České republice. Poukázal na to, že z hodnocení z rakouského nápravného zařízení Hintenberg nevyplývá stěžovatelova spolupráce s adiktologem, resp. že ani stěžovatel takovou spolupráci nedoložil. Na základě těchto úvah okresní soud vyhodnotil stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění jako svým způsobem předčasnou (v tom smyslu, že stěžovatel doposud neprokázal nápravu) a formuloval některá doporučení směřující k budoucímu splnění podmínky polepšení.

5. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou. Před rozhodnutím si vyžádal aktuální doplnění hodnocení stěžovatele a ve shodě s okresním soudem konstatoval, že chování stěžovatele vykazuje toliko očekávaný standard, nikoli nadstandardní přístup svědčící o polepšení.

III. Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel namítá, že hodnocení rakouského nápravného zařízení Hintenberg obsahuje konkrétní informace o jeho chování, o podmínkách trestu, jeho pracovním zařazení, kvalitě vykonávané práce, spolupráci při výkonu trestu a výsledcích kontrol na přítomnost drog a alkoholu. Krajskému soudu vytýká, že nevysvětlil, proč poznatky obsažené v tomto hodnocení nepovažoval za dostatečně významné pro posouzení polepšení. Upozorňuje na to, že krajský soud navíc chybně vycházel z toho, že v Rakousku vykonával trest odnětí svobody necelý rok, i když ve skutečnosti to bylo déle než jeden rok. Zdůrazňuje, že krajský soud v napadeném usnesení výslovně konstatoval, že relativně krátká doba, po kterou vykonává trest v podmínkách českého vězeňství, jde k jeho tíži, což vnímá jako přičítání okolnosti, která sama o sobě nic nevypovídá o jeho chování a výsledcích dosavadního výkonu trestu. Okresnímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu objektivní nemožnost jiného zařazení v rámci výkonu trestu než do druhé prostupné skupiny vnitřní diferenciace.

7. Stěžovatel má za to, že se dostal do postavení, kdy mu chyběly potřebné kázeňské a hodnotící výstupy pouze proto, že byl do českého vězeňského systému zařazen krátce před podáním žádosti o podmíněné propuštění. Odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 1474/24 ze dne 12. 2. 2025, v němž Ústavní soud obecnému soudu vytýkal, že neopatřil výchovnou zprávu ze zahraniční věznice, v níž odsouzený vykonal převážnou část trestu, a vycházel pouze z podkladů zachycujících krátkou českou část výkonu trestu. Tvrdí, že v jeho případě obecné soudy upozadily hodnocení z rakouského nápravného zařízení a rozhodující překážku spatřovaly v nedostatku delší historie hodnocení v českém vězeňském systému.

8. Stěžovatel rovněž brojí proti tomu, že obecné soudy svá zamítavá rozhodnutí založily na nesplnění požadavku nadstandardního chování. Připomíná, že zákon nestanoví žádný takový požadavek a ani nevyžaduje dosažení určitého počtu kázeňských odměn či zařazení do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace. V této souvislosti odkazuje na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 255/26 ze dne 4. 3. 2026.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

V. Vyjádření účastníků řízení

10. Krajský soud ve vyjádření konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné ve stížnostním řízení, přičemž jejich podstata spočívá v polemice se způsobem hodnocením splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění, zejména podmínky polepšení se. Tvrdí, že stěžovatelovo chování bylo posuzováno komplexně a nebyly opomenuty ani poznatky o průběhu výkonu trestu v Rakousku. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí obsahuje dostatečné a přezkoumatelné odůvodnění, z něhož jsou zřejmé skutkové i právní úvahy, které vedly k zamítnutí stížnosti odsouzeného. Proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.

11. Okresní soud uvedl, že stěžovatelovo chování bylo sice bezproblémové, nikoli však nadstandardní a podmíněné propuštění předpokládá kvalitativně vyšší stupeň pozitivní změny než jen pouze plnění základních povinnosti odsouzeného. Připomněl, že stěžovatel byl již pětkrát projednáván před soudem, a konstatoval, že za situace, kdy dosud neprokázal stabilní a hlubší resocializační posun, nelze učinit závěr, že povede po propuštění řádný život. Poukázal na to, že stěžovatel v průběhu výkonu trestu nezískal žádnou kázeňskou odměnu, je nadále zařazen ve druhé prostupné skupině vnitřní diferenciace a jeho celkové hodnocení zůstává na úrovní standardního plnění povinnosti. Podotýká, že námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, jsou v základu shodné s těmi, které uplatňoval ve stížnosti proti usnesení okresního soudu, o které rozhodoval krajský soud. Odkázal na hodnocení ředitele věznice, konkrétně na nejvyšší míru kriminogenních rizik v oblasti financí a závislosti, přičemž nebyl prokázán dostatečný postoj stěžovatele ke spolupráci s adiktologem. Uzavřel, že v dané trestní věci nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatele.

12. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") poukázalo na to, že stěžovatel krajskému soudu nedůvodně vytýká omyl ohledně doby, po kterou vykonával trest odnětí svobody v Rakouské republice, neboť až do 13. 1. 2025 zde vykonával vazbu, nikoli trest. Má za to, že předchozí výkon části trestu odnětí svobody v Rakouské republice nemůže odůvodňovat žádné privilegium pro stěžovatele, a to ani s ohledem na obecné hodnocení stěžovatele z této části výkonu jeho trestu. Uvádí, že krajský soud při svém rozhodování nepodmínil reálnou možnost podmíněného propuštění stěžovatele pouze a jen tím, že by musel naplnit nějaké nadstandardní kritérium. Poukazuje na to, že stěžovatel v rámci stížnostní argumentace inklinuje k bagatelizaci jeho podílu na trestné činnosti, což hodnotí jako negativní prvek náhledu stěžovatele na vlastní trestnou činnost. Dodává, že krajský soud se stížnostní argumentací stěžovatele podrobně zabýval, vyčerpávajícím způsobem ji vypořádal, když si navíc i sám před svým rozhodnutím opatřil aktuální zprávu ke stěžovateli. V závěru navrhlo, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

13. Okresní státní zastupitelství v Pardubicích se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.

14. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v reakci na vyjádření okresního soudu zopakoval, že požadavek nadstandardního chování odsouzeného coby nezbytné podmínky prokázání polepšení se je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně s nálezem sp. zn. III. ÚS 255/2026. Na vyjádření krajského soudu a krajského státního zastupitelství reagoval s tím, že v ústavní stížnosti napadá systémovou diskriminaci odsouzených, kteří byli do České republiky předáni ze zahraničí (v průběhu výkonu trestu odnětí svobody). Účastníci řízení i vedlejší účastník podle něj svými vyjádřeními projevují vědomou ignoranci zásadních materiálních rozdílů mezi výkonem trestu v tuzemsku a v zahraničí, omezují se na mechanické sledování zařazení stěžovatele v české věznici a počítání kázeňských odměn.

VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. 9. 2001, sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 26. 3. 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. 2. 2010). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost v rámci neurčitých zákonných pojmů hodnotit pokroky v resocializaci odsouzeného. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.

16. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory, popř. když bylo řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo zatíženo zásadní vadou představující porušení principů spravedlivého procesu.

17. Podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku soud odsouzeného podmíněně propustí na svobodu, jestliže odsouzený: 1) vykonal stanovenou část trestu, 2) svým chováním a plněním svých povinností po právní moci rozsudku prokázal polepšení a 3) může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. V posuzované věci nebylo pochyb o splnění první podmínky podmíněného propuštění v podobě vykonání poloviny uloženého trestu, avšak kritickým bodem se stalo posuzování druhé zákonné podmínky, tedy prokázání polepšení se. Toto posuzování bylo obtížnější než v jiných případech, neboť - jak již bylo vysvětleno - větší část doposud vykonaného trestu odnětí svobody proběhla v Rakousku (k odsouzení rakouským soudem došlo 13. 1. 2025), zatímco v České republice vykonal stěžovatel jen menší část uloženého trestu (předán do České republiky byl 22. 12. 2025).

18. Okresní soud správně vycházel z toho, že v rámci posuzování podmínky polepšení se je třeba hodnotit stěžovatelovo chování v průběhu výkonu trestu odnětí svobody komplexně, tedy jak tu část, kdy trest vykonával v Rakousku, tak část, kterou vykonával v České republice. Zároveň však stěžovatelovo chování v rakouském nápravném zařízení Hirtenberg posuzoval pouze na základě čtyřřádkové zprávy z tohoto nápravného zařízení, z níž nevyplynuly žádné negativní poznatky (zpráva hovořila o bezúhonném chování stěžovatele v režimu s uvolněnými podmínkami, o jeho kvalitní práci v ekonomickém oddělení, o tom, že veškeré kontroly týkající se alkoholu a drog byly negativní a že ve výkonu trestu dobře spolupracuje). Okresní soud tento fakt v podstatě jen konstatoval a dále se podrobněji věnoval hodnocení stěžovatelova navazujícího chování v průběhu výkonu trestu realizovaném v České republice (srov. bod 12 a 13 napadeného usnesení okresního soudu).

19. Krajský soud pak na s. 4 napadeného usnesení konstatoval, že z obsahu spisu nevyplývá žádné konkrétní individualizované hodnocení stěžovatele ze zahraničního výkonu trestu, které by bylo způsobilé zásadním způsobem ovlivnit posouzení jeho polepšení. Význam této první (a delší) etapy výkonu stěžovatelova trestu upozadil, když zdůraznil, že "rozhodování o podmíněném propuštění se odvíjí od aktuálního chování odsouzeného a jeho resocializačního vývoje, přičemž klíčové je jeho působení v podmínkách České republiky, kde má být posuzována jeho připravenost k návratu do společnosti". Krajský soud dokonce poznamenal, že skutečnost, že stěžovatel vykonával trest v České republice relativně krátkou dobu (takže nemohl získat kázeňské odměny ani postoupit v rámci vnitřní diferenciace), jde ke stěžovatelově tíži z hlediska posouzení splnění materiálních podmínek. Jak bude vysvětleno dále v bodě 22, tento přístup k posuzování podmínky polepšení se nelze akceptovat, zvláště když odsouzený reálně neměl v průběhu výkonu trestu v České republice dostatek času k prokázání polepšení.

20. Popsaný přístup obecných soudů k hodnocení té části výkonu trestu, kterou stěžovatel absolvoval v Rakousku, je v rozporu s principy spravedlivého procesu, resp. pravidly pro posuzování podobných situací, jež Ústavní soud formuloval ve své judikatuře. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1474/24 ze dne 12. 2. 2025, na který odkazuje i stěžovatel, konkrétně v bodě 16, Ústavní soud konstatoval, že stručné sdělení zahraniční věznice o průběhu výkonu trestu odnětí svobody odsouzeného, o jehož podmíněném propuštění následně rozhoduje český soud, nemůže nahradit výchovnou zprávu, tedy komplexní zhodnocení chování vězně ve výkonu trestu odnětí svobody. V bodě 17 odkazovaného nálezu Ústavní soud dodal, že obecné soudy mají při posuzování žádosti o podmíněné propuštění povinnost získat pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, z nichž by s co nejvyšší mírou určitosti (pravděpodobnosti) bylo možno usoudit, nakolik, případně zda vůbec dosavadní výkon trestu splnil u odsouzeného svůj předpokládaný účel. Ústavní soud proto obecnému soudu vytknul, že si sice vyžádal zprávu z české věznice, kde daný stěžovatel vykonal asi čtyři měsíce trestu odnětí svobody, ale nevyžádal si zprávu z věznice slovenské, kde předtím stejný stěžovatel vykonal více než rok trestu odnětí svobody.

21. V nyní posuzované věci je situace téměř totožná. Obecné soudy vycházely z dostatečně podrobné zprávy z Věznice Pardubice, kde však stěžovatel vykonal necelé tři a půl měsíce z trestu odnětí svobody (posuzováno ke dni rozhodování krajského soudu, který si vyžádal aktuální zprávu z této věznice). Jak vyplynulo ze svědecké výpovědi vychovatele Věznice Pardubice, k okamžiku konání veřejného zasedání před okresním soudem stěžovatel mohl teoreticky získat kázeňskou odměnu za úklid a neměl šanci být přeřazen do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace (neboť to by bylo možné až po uplynutí dvou tříměsíčních hodnotících období). Pokud však jde o dobu více než jedenácti měsíců (počítáno od 13. 1. 2025, kdy byl stěžovatel rakouským soudem odsouzen, do 22. 12. 2025, kdy byl předán do České republiky), po kterou stěžovatel vykonával trest odnětí svobody v Rakousku, vycházely ze zmíněné čtyřřádkové zprávy, kterou samy označily za stručnou, resp. neobsahující individualizované hodnocení stěžovatele. Ani jeden z obecných soudů přesto nepřikročil k tomu, aby si z rakouského nápravného zařízení Hirtenberg vyžádal podrobnou zprávu o stěžovatelově chování v této fázi výkonu trestu. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že obecné soudy měly k tomuto doplnění dokazování přistoupit bez ohledu na to, jestli je stěžovatel navrhoval, neboť i ve vykonávacím řízení platí zásada vyhledávací a zásada materiální pravdy ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu.

22. Ve výsledku tak obecné soudy fakticky posuzovaly chování stěžovatele jen ve vztahu asi k poslední čtvrtině dosud vykonaného trestu. S krajským soudem sice lze souhlasit v tom, že připravenost odsouzeného k návratu do společnosti představuje rozhodující faktor při úvahách o splnění zákonných předpokladů podmíněného propuštění, ale to neznamená, že by bylo možno v podstatě ignorovat první tři čtvrtiny dosavadního výkonu trestu, neboť při posuzování chování a plnění povinností odsouzeného ve výkonu trestu je nutno reflektovat celý průběh výkonu trestu a vývoj odsouzeného v tomto průběhu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018). Uvedeným přístupem obecné soudy dostaly stěžovatele do situace, kdy v průběhu výkonu trestu v České republice neměl - vzhledem ke krátké době - reálnou příležitost prokázat své polepšení a jeho předchozí chování v rakouském nápravném zařízení v podstatě nebylo bráno v úvahu, resp. nebylo dostatečně zjištěno. Stěžovateli tak byly oproti ostatním odsouzeným podstatně ztíženy podmínky pro dosažení podmíněného propuštění.

23. Ústavní soud musí přisvědčit i stěžovatelově námitce směřující vůči soudy formulovanému požadavku na nadstandardní chování. Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 255/26 ze dne 4. 3. 2026, na nějž stěžovatel rovněž odkazuje a který v době rozhodování krajského soudu v nyní posuzované věci již byl zveřejněn, samotné znění zákona, odborná literatura ani judikatura nevyžadují "nadstandardní" chování odsouzeného coby podmínku prokázání jeho polepšení, přičemž navíc není jasné, co by mělo být oním standardem, který by měl odsouzený překročit (viz bod 20 cit. nálezu). Vzhledem k tomu, že nejen nyní posuzovaná věc potvrzuje, že obecné soudy mají stále tendenci odůvodňovat svá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody absencí nadstandardního chování odsouzeného (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 867/26 ze dne 17. 6. 2026), považuje Ústavní soud za vhodné dodat k výše uvedené argumentaci následující.

24. Institut podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je ze své podstaty určen pro osoby, u kterých soud musel přistoupit k uložení toho nejpřísnějšího druhu trestu, tedy nepodmíněného trestu odnětí svobody, ať již s ohledem na závažnost spáchaného činu, možnosti nápravy pachatele, další okolnosti či kombinaci těchto faktorů. Jinak řečeno, tyto osoby zásadním způsobem ohrozily či porušily nejdůležitější společenské zájmy chráněné trestním právem. Je proto logické, že trestní zákoník (v § 88 odst. 1) spojuje možnost jejich podmíněného propuštění s prokázáním jejich polepšení a předpokladem vedení řádného života.

25. To zejména znamená, že z dostupných informací bude vyplývat eliminace či alespoň podstatná redukce kriminogenních faktorů, které byly příčinou předchozí trestné činnosti odsouzeného, jakož i případné vytvoření co nejlepších podmínek pro to, aby se při propuštění na svobodu tyto kriminogenní faktory opětovně neobjevily, resp. nezesílily. Závěr o naplnění těchto předpokladů může, ale také nemusí souviset s kázeňskými odměnami, jež odsouzený v průběhu výkonu trestu získal. Např. u pachatele opakovaně odsouzeného za násilnou trestnou činnost spáchanou v důsledku nezvládnutí emocí a agresivity těžko může počet odměn získaných za úklid cokoli vypovídat o nápravě takového odsouzeného, zatímco zpráva z výkonu trestu hovořící o tom, že se tento odsouzený vyvaroval jakýchkoli konfliktů se spoluvězni i s příslušníky Vězeňské služby (tedy že je jeho jednání považováno za bezproblémové) naopak bude moci být v tomto směru vnímána jako pozitivní signál.

26. Právě proto nelze žádný z předpokladů základní varianty podmíněného propuštění (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku) interpretovat tak, že vyžaduje určité "nadstandardní" chování odsouzeného; zákon nic takového nepožaduje a - přestože může jít ze strany soudů jen o argumentační neobratnost - je namístě se formulování takového mimozákonného kritéria vyhýbat. I chování standardní (tj. bezproblémové) totiž může - při splnění výše uvedených podmínek - být vyhodnoceno tak, že ve smyslu zákonných kritérií svědčí o nápravě odsouzeného. Ostatně až zvýhodněná varianta (tzv. předčasného) podmíněného propuštění předpokládaná ustanovením § 88 odst. 3 trestního zákoníku předpokládá ze strany odsouzeného vzorné chování a plnění povinností, což logicky může být interpretováno jako požadavek na chování, jež převyšuje běžný standard (srov. KALVODOVÁ, V. In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. aktualizace. Komentář k § 88, magr. 42; dostupné na beck-online.cz).

27. V posuzované věci Ústavní soud považuje za zcela akceptovatelné zejména ty úvahy obecných soudů, které se týkaly spolupráce stěžovatele s adiktologem, neboť dlouhodobá závislost na pervitinu v jeho případě představovala (vedle finanční situace) jeden z hlavních kriminogenních faktorů, jak to ostatně konstatovala i hodnotící zpráva z Věznice Pardubice (srov. bod 6 napadeného usnesení okresního soudu). Zároveň však nelze přehlédnout, že obecné soudy tento faktor posuzovaly povrchně a nedůsledně. Stěžovatel ve své výpovědi v rámci veřejného zasedání před okresním soudem uvedl, že v Rakousku absolvoval šestiměsíční program v souvislosti s drogami, ale že nemá doklad o jeho absolvování (srov. bod 1 usnesení okresního soudu). Z již zmíněné výpovědi vychovatele Věznice Pardubice pak vyplynulo, že se stěžovatel po nástupu do této věznice ptal na spolupráci s adiktologem (srov. bod 9 usnesení okresního soudu). Přesto se obecné soudy omezily jen na konstatování, že stěžovatel spolupráci s adiktologem v průběhu výkonu trestu v Rakousku nedoložil a že v České republice tato spolupráce dosud neproběhla (srov. bod 13 usnesení okresního soudu a s. 4 usnesení krajského soudu). Žádný ze soudů se tedy ani nepokusil ověřit stěžovatelovo tvrzení o absolvování protidrogového programu v Rakousku.

28. Namísto toho se obecné soudy omezily jen na konstatování, že stěžovatelovo chování je sice bezproblémové, avšak nikoli nadstandardní, takže nemůže postačovat ke splnění podmínky polepšení se. Takovou úvahu je však - z výše uvedených důvodů - třeba odmítnout, tím spíše v situaci, kdy obecné soudy tento závěr učinily dominantně na základě posouzení chování stěžovatele z té části výkonu jeho trestu, kterou absolvoval již v České republice, přestože v této krátké době reálně ani nemohl nasbírat kázeňské odměny či dosáhnout přeřazení do první prostupné skupiny vnitřní diferenciace, jak již bylo vysvětleno.

29. Ústavní soud dodává, že krajský soud na s. 4 dokonce označil za "zcela přiléhavý" závěr okresního soudu o nesplnění podmínky očekávání vedení řádného života. Okresní soud však žádný takový závěr v napadeném usnesení neučinil, neboť v bodě 16 výslovně uvedl, že vzhledem k neprokázání splnění druhé zákonné podmínky v podobě prokázání polepšení již blíže nehodnotil třetí podmínku v podobě záruky budoucího řádného života. Na druhou stranu Ústavní soud nespatřuje pochybení v konstatování krajského soudu, že stěžovatel pobýval v Rakousku ve výkonu trestu odnětí svobody necelý rok. Jak správně podotklo ve svém vyjádření krajské státní zastupitelství, stěžovatel s výkonem trestu odnětí svobody započal až 13. 1. 2025 (po svém odsouzení), do té doby byl v Rakousku ve výkonu vazby, takže k 22. 12. 2025, kdy byl předán do České republiky, se skutečně jednalo o necelý rok.

VII. Závěr

30. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy přistoupily k posouzení toho, zda stěžovatel splnil zákonné podmínky podmíněného propuštění, zjednodušeným způsobem, který neodpovídá významu rozhodnutí o dalším odnětí svobody. Napadená rozhodnutí vykazují hned dvě výrazné odchylky od pravidel vyplývajících z judikatury Ústavního soudu. Obecné soudy zejména fakticky rezignovaly na potřebu zjistit bližší informace o průběhu výkonu trestu odnětí svobody, který stěžovatel absolvoval v Rakousku, a to i přesto, že šlo o podstatně delší část doposud vykonaného trestu.

31. Obecné soudy navíc při posuzování stěžovatelova polepšení vyžadovaly podmínku, kterou § 88 odst. 1 trestního zákoníku nestanoví, a to nadstandardní chování v průběhu výkonu trestu. Vyžadování takového "nadstandardu" bylo o to víc nepřípadné právě s ohledem na to, že obecné soudy hodnotily stěžovatelovo chování v podstatě jen na základě zprávy o kratší části dosavadního výkonu trestu (realizovaného v České republice), v níž stěžovatel neměl reálnou šanci polepšení prokázat.

32. V důsledku toho Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Protože uvedené vady vykazovalo jak napadené usnesení okresního soudu, tak napadené usnesení krajského soudu, Ústavní soud přistoupil ke kasaci obou napadených rozhodnutí.

33. Obecné soudy budou povinny vyvinout potřebné úsilí směřující k tomu, aby získaly podrobnější informace o průběhu výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele v Rakousku, a to včetně informace o jeho aktivitách týkajících se řešení jeho drogové závislosti. Následně při novém rozhodování posoudí komplexně všechny faktory relevantní pro důkladné vyhodnocení, zda stěžovatel svým chováním prokázal polepšení a zda od něj lze očekávat vedení řádného života v případě podmíněného propuštění, aniž by se uchýlily k vyžadování splnění podmínek, které § 88 odst. 1 trestního zákoníku nezná (např. požadavek nadstandardního chování). Musí přitom vzít v úvahu i okolnosti, které nastaly v mezidobí, tj. v době po vydání napadených rozhodnutí do rozhodnutí nového. Právě proto, jakož i s přihlédnutím k tomu, že dosavadní úvahy obecných soudů postrádaly komplexnost a důkladnost, se jeví účelné zrušit i napadené usnesení okresního soudu, čímž bude stěžovateli zachována možnost případně brojit proti novému rozhodnutí okresního soudu stížností.

34. Ústavní soud zdůrazňuje, že nijak nepředjímá výsledek tohoto nového zkoumání splnění podmínek pro podmíněné propuštění stěžovatele - to i nadále zůstává úkolem obecných soudů, které jej však musí tentokráte splnit podstatně důslednějším způsobem.

35. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení okresního soudu a krajského soudu podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu