I.ÚS 2059/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 321/2026-549 ze dne 16. 4. 2026 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 265/2025-505 ze dne 28. 8. 2025, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel byl v trestním řízení odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 91 T 6/2025-488 ze dne 20. 6. 2025. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, které Krajský soud v Brně napadeným usnesením odmítl podle § 253 odst. 3 trestního řádu (jako odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání). Stěžovatelovo dovolání následně jako zjevně neopodstatněné odmítl Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením. K obsahu napadených rozhodnutí se Ústavní soud vrátí níže při vlastním posouzení ústavní stížnosti.

2. Stěžovatel se nyní ústavní stížností domáhá zrušení těchto soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá tedy, že postupem trestních soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, právo na soudní ochranu a na přístup k soudu a právo na obhajobu a dostatek času a možností k její přípravě. Stěžovatel popsal, že se proti odsuzujícímu rozsudku sám odvolal a jak probíhala komunikace jeho obhájce s městským (a později krajským) soudem ohledně doplnění odvolání; k tomu se podrobně Ústavní soud také vrátí níže ve vlastním posouzení ústavní stížnosti. Stěžovatel nesouhlasí s tímto postupem (že krajský soud nevyčkal doplnění odvolání) ani s tím, že krajský soud ignoroval už předloženou argumentaci (obsaženou v prvním písemném odůvodnění odvolání). Stěžovatel nemohl rozumně předvídat, že krajský soud rozhodne během devíti dnů bez jakékoliv komunikace, bez nařízení veřejného zasedání a bez zohlednění avizovaného (druhého) doplnění. Stěžovatel konečně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je odepřením přístupu k soudu, pokud soud odmítne podaný opravný prostředek nebo řízení o něm zastaví, aniž jsou k takovému postupu splněny zákonné podmínky. Je přesvědčen, že v jeho případě trestní soudy postupovaly restriktivně a ústavně nekonformně. Stěžovatelův obhájce vyvíjel maximální aktivitu a ze všech jeho kroků muselo být zřejmé, že s odsuzujícím rozsudkem nesouhlasí a jeho obrana není finální. Trestní soudy postupovaly nadměrně formalisticky, v rozporu se základními právy stěžovatele a férovostí soudního procesu. Výsledkem je nezvratné odepření věcného přezkumu stěžovatelova odvolání.

3. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

4. Podstatou ústavní stížnosti a stěžejní otázkou pro posouzení její opodstatněnosti je, zda trestní soudy v souladu se zákonem odmítly stěžovatelovo odvolání pro nedostatek náležitostí, respektive zda mohly rozhodovat bez dalšího doplnění tohoto odvolání. Pokud by byl postup soudů v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami, skutečně by stěžovateli byl odepřen přístup k soudu a právo na projednání věci, zde v odvolacím řízení (čl. 36 Listiny, čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, odůvodněním napadených rozhodnutí i s relevantní částí soudního spisu, načež dospěl k závěru, že odmítnutí stěžovatelova odvolání nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

5. Ústavní soud nejprve shrne, jak sled událostí od doručení odsuzujícího rozsudku do doručení napadeného usnesení krajského soudu o odmítnutí odvolání vnímá stěžovatel a jak jej podávají soudy v napadených rozhodnutích. Současně Ústavní soud reprodukuje argumentaci stěžovatele a důvody napadených rozhodnutí. Poté z toho vyvodí svůj závěr o neopodstatněnosti námitek v ústavní stížnosti stěžovatele.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal procesní vývoj a postup soudů po vydání odsuzujícího rozsudku takto: sám stěžovatel ihned po vyhlášení rozsudku podal odvolání, rozsudek byl obhájci stěžovatele doručen 16. 7. 2025. Dne 22. 7. 2025 stěžovatelův obhájce požádal o zaslání protokolu z hlavního líčení a o poskytnutí lhůty k odůvodnění odvolání do 15. 8. 2025. Městský soud tedy 24. 7. 2025 protokol obhájci zaslal a vyzval ho k doplnění odvolání ve lhůtě 5 dnů. Obhájce následující den soudu zaslal písemnost označenou jako "Doplnění odvolání 1/2". Stěžovatel tvrdí, že v tomto podání požádal o lhůtu k dalšímu doplnění odvolání. Ústavní soud už na tomto místě koriguje, že tomuto tvrzení text v této písemnosti neodpovídá, což je pro posouzení věci podstatné. Odvolací řízení u krajského soudu bylo dle databáze InfoSoud zahájeno 19. 8. 2025. Dne 28. 8. 2025 krajský soud bez jakékoliv další komunikace s obhájcem stěžovatelovo odvolání odmítl pro údajný nedostatek náležitostí stanovených v § 249 odst. 1 trestního řádu. Obhájce 31. 8. 2025 doručil krajskému soudu "Doplnění odvolání 2/2" s bližším odůvodněním. O odmítnutí odvolání se stěžovatel dozvěděl až 26. 9. 2025, kdy bylo jeho obhájci doručeno napadené usnesení krajského soudu.

7. Jinými slovy stěžovatel popisuje, že odvolání podal řádně a včas, následně žádal o zaslání protokolu z hlavního líčení, aby mohl řádně formulovat odůvodnění odvolání, ihned po výzvě k doplnění zaslal soudu odůvodnění odvolání označené 1/2 a současně požádal o lhůtu k dalšímu doplnění odvolání, které následně po řádném seznámení s protokolem a poradě s obhájcem doplnil podáním označeným 2/2, kde vady odsuzujícího rozsudku blíže specifikoval. Stěžovatel namítá, že pokud nepovažoval městský soud "Doplnění odvolání 1/2" jako dostačující, měl vyčkat doručení "Doplnění odvolání 2/2", nařídit veřejné zasedání, na kterém by obhájce své důvody rozšířil, nebo se pokusit s obhájcem spojit (třeba i neformálně) a vyjasnit si záměr dále rozšířit a doplnit odvolání.

8. Krajský soud v napadeném usnesení procesní postup popsal takto: stěžovatel proti rozsudku podal odvolání bezprostředně po jeho vyhlášení, žádným způsobem ho však neodůvodnil. Dne 22. 7. 2025 byla městskému soudu doručena žádost obhájce o zaslání protokolu z hlavního líčení a současně žádost o lhůtu k odůvodnění odvolání, a to do 15. 8. 2025. V návaznosti na to byla obhájci 24. 7. 2025 doručena výzva městského soudu k doplnění odvolání, a to ve lhůtě 5 dnů od jejího doručení s poučením, že jinak bude odvolání dle § 253 odst. 3 trestního řádu odmítnuto. Potud se shrnutí událostí a obsahu listin představené stěžovatelem a krajským soudem shoduje, stěžovatel zmíněnou výzvu přiložil i k ústavní stížnosti. Dne 25. 7. 2025 bylo městskému soudu doručeno "Doplnění odvolání 1/2", v němž bylo upřesněno, že směřuje do všech výroků rozsudku. Dále v něm bylo uvedeno, že vady rozsudku stěžovatel spatřuje v nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění týkajících se přezkumné části rozsudku, dále v tom, že jsou dány pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, že bylo porušeno ustanovení trestního zákona a že rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného je nesprávné. Žádné konkrétní výtky toto doplnění odvolání podle krajského soudu ovšem neobsahovalo. V jeho závěru obhájce uvádí, že poté co si řádně prostudují protokol z hlavního líčení, odvolání doplní o řádné odůvodnění. K tomuto ovšem nedošlo ani ve lhůtě do 15. 8. 2025 (o niž obhájce sám požádal) ani do rozhodnutí krajského soudu dne 28. 8. 2025.

9. Krajský soud z tohoto sledu událostí v napadeném usnesení dovodil, že odvolání stěžovatele nebylo ani po jeho doplnění řádné, což podle něj vyplynulo i z vyjádření samotného obhájce. I když stěžovatel upřesnil, do čeho směřuje a jak by měl soud rozhodnout, svoje námitky formuloval vágně, neurčitě a nekonkrétně - odvolání tedy stále nesplňovalo náležitosti dle § 249 trestního řádu. Stěžovatel jej nedoplnil ani v soudem určené pětidenní lhůtě, ani ve lhůtě, kterou sám avizoval, ani do doby vydání napadeného usnesení krajského soudu. Od posledního podání obhájce do rozhodnutí odvolacího soudu uplynulo více než měsíc.

10. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dal za pravdu krajskému soudu v tom, že obhájce si byl nedostatků odvolání vědom, když avizoval, že bude doplňovat řádné odůvodnění. Nejvyšší soud naopak nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že odvolání náležitosti splňovalo, protože z něj nebylo patrné, k jakém konkrétním porušením mělo dojít. Původní ústní odvolání bylo ze své povahy blanketní a stěžovatel jej nedoplnil ani v termínu, který si určil. Z jeho prvního doplnění podle Nejvyššího soudu neplynulo, zda (kdy) hodlají činit obhájce se stěžovatelem určité úkony. Nejvyšší soud zdůraznil, že jakékoliv doplnění (i po pětidenní lhůtě stanovené městským soudem) by bylo přijatelné s ohledem na pořádkovou povahu této zákonem předpokládané lhůty. Druhé doplnění odvolání bylo soudu doručeno až tři dny po rozhodnutí krajského soudu o odmítnutí odvolání.

11. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za velmi pečlivé, protože Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním podrobně zabýval (viz body 13 a 14 a body 15 až 29). Zaměřil se přitom i na to, zda byl postup trestních soudů ústavně konformní. V kontextu toho, jak jsou události podložené v soudním spise, napadená rozhodnutí plně obstojí. Na stěžovatelovu situaci tak nedopadá judikatura, jíž se dovolává - odmítnutí stěžovatelova odvolání pro vady a nevyčkání jeho doplnění nebylo v rozporu se zákonem stanovenými podmínkami, tedy ani v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy.

12. Nahlédnutím do soudního spisu Ústavní soud zjistil následující: stěžovatel společně s žádostí o zaslání protokolu z posledního hlavního líčení požádal o poskytnutí lhůty k odůvodnění odvolání do 15. 8. 2025. Na tuto výzvu soudce městského soudu reagoval pokynem, aby byl stěžovatel vyzván k doplnění odvolání s pětidenní lhůtou. Tato výzva byla obhájci doručena 24. 7. 2025 a obhájce hned 25. 7. 2025 městskému soudu zaslal první doplnění odvolání. Ve lhůtě stanovené soudem (tedy do 29. 7. 2025) ve spise žádná písemnost od obhájce ani stěžovatele založena není. Soudce městského soudu dal 11. 8. 2025 pokyn k předložení spisu krajskému soudu s tím, že i přes výzvu nebylo odvolání doplněno. Spis byl s předkládací zprávou datovanou 12. 8. 2025 doručen krajskému soudu 19. 8. 2025 - tj. až po lhůtě, kterou si stěžovatel sám původně vyžádal. Krajský soud tedy nejdříve tohoto dne nařídil neveřejné zasedání na 28. 8. 2025, na kterém stěžovatelovo odvolání odmítl. Stěžovatelovo druhé doplnění odvolání došlo krajskému soudu až 31. 8. 2025 (v 20:40:47), přestože bylo datováno 26. 8. 2025. Tyto časové údaje stěžovatel nijak nerozporuje. Spis byl na městský soud vrácen 17. 9. 2025 a napadené usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno 26. 9. 2025.

13. Ústavní soud na základě právě shrnutého plně souhlasí s trestními soudy v tom, že stěžovatel řádné odůvodnění odvolání (respektive "Doplnění odvolání 2/2") nedoručil včas. Zaprvé nedodržel městským soudem určenou pětidenní lhůtu podle § 251 odst. 1 trestního řádu. Zadruhé své odůvodnění nezaslal ani do data, které sám avizoval, když žádal o zaslání protokolu a určení lhůty soudem. Konečně zatřetí nevyužil ani cca měsíční období od té doby, co zaslal městskému soudu "Doplnění odvolání 1/2", do doby rozhodnutí krajského soudu. Jak soudy vysvětlily, jakékoliv stěžovatelovo podání (pochopitelně pokud by splňovalo náležitosti řádného odvolání) by musel vzít krajský soud v potaz, pokud by mu jej stěžovatel doručil dříve, než by krajský soud rozhodoval. I kdyby Ústavní soud přistoupil na stěžovatelovu argumentaci, že ho trestní soudy nechaly v nejistotě, když ho neinformovaly o svém postupu, takže nemohl vědět, kdy bude o odvolání rozhodováno, stěžovatel (respektive jeho obhájce) nemohl být uklidněn představou, že má časově neohraničenou možnost doplnit odvolání jen proto, že se to podle jeho přesvědčení mělo soudu jevit z toho, jak nazval své podání nebo z toho, že v něm avizoval doplnění odvolání. Pokud byl stěžovatel (či jeho obhájce) na pochybách, s jakou lhůtou trestní soudy počítají, mohl to být i on, kdo by požádal o konkrétní prodloužení lhůty nebo kdo by se aktivně zajímal o to, jak městský a později krajský soud ve věci postupuje.

14. Jak už zaznělo, podstatné je i to, jak bylo formulováno první stěžovatelovo doplnění odvolání ze dne následujícího po doručení výzvy k doplnění, tedy "Doplnění odvolání 1/2". Stěžovatel toto podání ve své ústavní stížnosti prezentuje tak, že požádal o prodloužení lhůty, nic takového v něm ovšem nestojí. Ústavní soud podání doslova cituje a dodává zdůraznění: I. Ve shora nadepsané věci byl dne 16.7.2025 doručen obhajobě rozsudek. Teprve dne 24.7.2025 byl obhajobě doručen protokol z posledního hlavního líčení, téhož dne jsme současně byli vyzváni, abychom do 5 dní odstranili vady odvolání. Obviněný prozatím doplňuje odvolání následovně: Po vyhlášení rozsudku podal obviněný odvolání do všech výroků rozsudku, na tomto stanovisku setrvává i nadále. Obviněný vytýká napadenému rozsudku tyto vady: - nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku - soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, - jsou dány pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku - v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona, - rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku je nesprávné II. Odvolací návrh: Obviněný navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že se obviněný M. B. zprošťuje obžaloby. III. Sdělení o doplnění odvolání Obviněný a obhájce nejdříve řádně prostudují rozsudek a protokol z hlavního líčení (ten byl doručen teprve včera) a poté doplníme odvolání o řádné odůvodnění, jak nám umožňuje čl. 40 odst. 3 Listiny.

15. Stěžovatel tedy o poskytnutí další konkrétní lhůty nepožádal nebo jiné vlastní datum avizovaného doplnění už nenavrhl. Byl si přitom vědom pětidenní lhůty určené soudem i toho, že jeho odůvodnění je nedostačující. Námitky, které formuloval v části I. svého podání, jsou i podle Ústavního soudu velmi vágní a v témže znění by bylo možné takové námitky lze vznést vůči jakémukoliv odsuzujícímu rozsudku. Stěžovatel tedy skutečně neformuloval žádné konkrétní výtky, kterými by se mohl odvolací soud zabývat. Za této situace nelze krajskému soudu vytýkat, že nenařídil veřejné zasedání - odmítnout odvolání pro nedostatek náležitostí je možné (§ 263 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 253 odst. 3 trestního řádu). I stížnostní námitka stěžovatele, že krajský soud nevypořádal už předloženou odvolací argumentaci, je proto zjevně neopodstatněná.

16. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu