I.ÚS 2066/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České Radiokomunikace a.s., IČ: 24738875, sídlem Skokanská 2117/1, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Kindlem, M.Jur., Ph.D., advokátem, sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, proti nedatovanému stanovisku předsedy Vrchního soudu v Praze č. j. S 113/2026, stanovisku místopředsedy Vrchního soudu v Praze pro úsek civilního soudnictví ze dne 14. dubna 2026 č. j. Cpj 19/2026-1 a stanovisku místopředsedy Vrchního soudu v Praze pro úsek civilního soudnictví ze dne 9. března 2026 č. j. Cpj 18/2026-10, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Avanteva Czech s.r.o., sídlem T. G. Masaryka 142, Příbram, Rostislava Kuliga st., Rostislava Kuliga ml., Petra Kuliga, a MOTO PRIM, s.r.o., sídlem Aloise Gavlase 39/16, Ostrava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených stanovisek s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to konkrétně právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a právo na ochranu legitimních očekávání a právní jistoty stěžovatele (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Napadená stanoviska dále dle stěžovatelky porušují princip zákazu libovůle při výkonu veřejné moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).

2. Ústavní stížnost se týká tvrzeného nesprávného přidělení věci vyřizujícímu senátu Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stěžovatelka byla účastnicí řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 163/2005, které bylo zahájeno již v roce 2005. Prvoinstanční rozhodnutí v něm bylo vydáno až dne 31. 12. 2024 (č. j. 25 CM 163/2005-2420). Stěžovatelka a vedlejší účastnice Avanteva Czech s.r.o. proti prvoinstančnímu rozhodnutí podaly odvolání. Věc tedy dále dne 30. 12. 2025 napadla k vrchnímu soudu jakožto soudu odvolacímu, přičemž byla přidělena vyřizujícímu senátu 9 Cmo pod sp. zn. 9 Cmo 248/2025 a 9 Cmo 249/2025. Přidělení věci senátu 9 Cmo stěžovatelka zjistila při nahlížení do spisu dne 13. 1. 2026, načež pojala pochybnosti, zda byla věc přidělena v souladu se zákonem o soudech a soudcích (zákon č. 6/2002 Sb.) a rozvrhem práce účinným v době nápadu věci vrchnímu soudu. Podle stěžovatelky v minulosti v této věci rozhodoval vždy senát 7 Cmo, a tedy ve smyslu znění rozvrhu práce a ustanovení § 42c odst. 2 ve spojení s § 42b odst. 2 zákona o soudech a soudcích měl rozhodovat i ve věci odvolání stěžovatelky.

3. Stěžovatelka své pochybnosti adresovala vrchnímu soudu podáním ze dne 19. 2. 2026. Na podání stěžovatelky reagoval vrchní soud vyjádřením předsedy senátu 9 Cmo ze dne 25. 2. 2026, který se s názorem stěžovatelky ztotožnil a požádal předsedu vrchního soudu, aby žádosti o přidělení věci senátu 7 Cmo vyhověl. Místopředseda vrchního soudu pro civilní úsek (dále jen "místopředseda") však v záhlaví označeným stanoviskem ze dne 9. 3. 2026 žádosti předsedy senátu 9 Cmo nevyhověl. Odkázal přitom na pravidlo formulované v části "PRAVIDLA PŘIDĚLOVÁNÍ VĚCÍ", oddílu "Další pravidla", bodu 4 rozvrhu práce, podle kterého má-li senát za to, že mu věc byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce, předloží věc předseda senátu příslušnému místopředsedovi úseku nejpozději do 1 měsíce od nápadu věci. Pokud předseda senátu tuto lhůtu zmešká, platí, že věc byl přidělena v souladu s rozvrhem práce (dále jen "pravidlo"). Místopředseda proto konstatoval, že předseda senátu 9 Cmo vyjádřil svůj nesouhlas s přidělením věci opožděně, není pak rozhodné, zda byla věc nedopatřením přidělena nesprávně, a věc má proto zůstat v senátu 9 Cmo.

4. V návaznosti na stanovisko místopředsedy vrchního soudu podala stěžovatelka dne 8. 4. 2026 vrchnímu soudu formální námitku proti odnětí věci zákonnému soudci. Podle stěžovatelky se pravidlo nemělo v jejím případě uplatnit, jelikož žádost o nápravu nesprávného přidělení věci podala stěžovatelka jakožto účastnice řízení, nikoliv předseda senátu. Pravidlo je podle názoru stěžovatelky interním pravidlem adresovaným pouze členům senátu, a nemůže tak nahrazovat zákonná pravidla a omezovat tím práva účastníků na zákonného soudce. Předseda senátu 9 Cmo námitku předložil předsedovi vrchního soudu, přičemž ve svém vyjádření k námitce postup místopředsedy akceptoval. Rovněž místopředseda v záhlaví označeném stanovisku ze dne 14. 4. 2026 setrval na správnosti svého postupu. Zároveň však v reakci na žádost předsedy vrchního soudu mu v přípise ze dne 20. 5. 2026 sdělil, že v případě, že by nedošlo k chybnému přidělení věci vyšší podatelnou, byla by věc dle rozvrhu práce přidělena senátu 7 Cmo. Předseda vrchního soudu pak v záhlaví označeným stanoviskem, adresovaným předsedovi senátu 9 Cmo, námitce stěžovatelky nepřisvědčil. Podle něj bylo pravidlo 4 dalších pravidel rozvrhu práce, limitující možnost vznést námitku nesprávného přidělení věci ve lhůtě jednoho měsíce od nápadu věci, aplikované správně. Předseda vrchního soudu dále uvedl, že za této situace nemá žádnou zákonnou kompetenci již zapsaný senát měnit s tím, že námitku stěžovatelky tak bude případně moci posoudit až nadřízený soud v rámci podaných mimořádných opravných prostředků, eventuelně v rámci vznesené námitky podjatosti přiděleného senátu.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že výše popsaným postupem vrchního soudu, v důsledku kterého má být věc projednána senátem 9 Cmo namísto senátem 7 Cmo, došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatelky je součástí práva na zákonného soudce také požadavek, aby o věci rozhodovali soudci určení podle předem známých pravidel. Podle zákona o soudech a soudcích a rozvrhu práce měl o věci stěžovatelky rozhodovat senát 7 Cmo. Stěžovatelka má za to, že aplikované pravidlo dopadá pouze na situace, kdy nesprávné přidělení věci namítá senát, nikoliv účastník řízení. Opačný výklad (který použily obecné soudy v nyní projednávané věci) by znamenal, že účastník se může domoci nápravy nesprávného přidělení věci pouze tehdy, pokud se předseda senátu s námitkou ztotožní a sám ji včas předá místopředsedovi soudu k rozhodnutí. Takový výklad by však fakticky zbavoval účastníky práva, aby jejich věc byla rozhodována zákonným soudcem.

6. V průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka vznesla návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, eventuálně návrh na vydání předběžného opatření s cílem zabránit jednání nezákonně obsazeného soudu, které bylo nařízeno na 19. 8. 2026.

7. Ústavní soud předesílá, že napadená stanoviska a stěžovatelkou popsaná situace nepochybně zasahují její ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní soud nepřehlédl, že předseda senátu 9 Cmo a místopředseda vrchního soudu se shodují v tom, že věc byla na počátku přidělena nesprávnému senátu, a předseda vrchního soudu odmítl možnost tuto situaci napravit jen proto, že námitku nesprávného přidělení věci vznesl předseda senátu 9 Cmo, k podnětu stěžovatelky, až po uplynutí lhůty jednoho měsíce, což je ovšem interní pravidlo stanovené předsedou vrchního soudu v rozvrhu práce, které - v dané věci zřejmě v rozporu s realitou - zavádí po uplynutí jednoho měsíce od nápadu věci právní fikci, že věc byla přidělena správně (jinak řečeno, že věc již nyní budou rozhodovat "zákonní soudci"). Ústavní soud současně nepřehlédl, že místopředseda vrchního soudu ve svém stanovisku argumentuje ve prospěch onoho interního pravidla zásadou ekonomiky civilního řízení, s čímž kontrastuje stanovisko předsedy vrchního soudu, že je namístě, aby námitku strany řízení posoudil až nadřízený soud v rámci případných mimořádných opravných prostředků (zjevně tedy až poté, co bude věc vrchním soudem projednána a rozhodnuta), příp. v rámci námitky podjatosti. Aby se ovšem Ústavní soud mohl ústavní stížností a všemi zajímavými ústavněprávními otázkami, které přináší, věcně zabývat, musí být splněny procesní podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

8. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat pouze tehdy, pokud stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Výjimku z tohoto pravidla představuje ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne ústavní stížnost, přestože není naplněna podmínka subsidiarity, pokud stížnost významně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [§ 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Uplatnění těchto výjimek je přitom nutné vykládat restriktivně (nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. I. ÚS 1742/07).

9. V nyní projednávané věci stěžovatelka brojí proti stanoviskům místopředsedy a předsedy vrchního soudu, kterými nebylo vyhověno námitce stěžovatelky ohledně nesprávného obsazení senátu. Stěžovatelka dle svého názoru nemá již k dispozici žádný jiný efektivní prostředek k nápravě nynějšího procesního stavu. Ústavní soud poznamenává, že napadená stanoviska (ať už by byla formálně kvalifikována jako rozhodnutí nebo jako tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci) jsou procesního charakteru a řízení u vrchního soudu jimi meritorně nekončí, ostatně sám předseda vrchního soudu další možné procesní cesty naznačil, byť zjevně nejde o způsoby nejrychlejší a nejekonomičtější. Z judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí. Ústavní stížnost proti dílčím procesním rozhodnutím je proto v zásadě nepřípustná (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 869/21, bod 6).

10. Ústavní soud může výjimečně projednat ústavní stížnost proti rozhodnutím procesní povahy, pokud jsou naplněny dvě podmínky: 1) procesní rozhodnutí bezprostředně a citelně zasahuje do ústavně zaručených práv; a 2) námitka porušení základních práv se omezuje pouze na příslušné stádium řízení a nemůže být již efektivně uplatněna v rámci dalšího řízení (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04). Ústavní soud však již v minulosti ve vztahu k usnesení o nevyloučení soudce pro podjatost kategoricky vyloučil uplatnění této výjimky, jelikož takové usnesení není způsobilé zasáhnout do právní sféry stěžovatele (to může až meritorní rozhodnutí učiněné vyloučeným soudcem) a námitku podjatosti lze dále uplatňovat řádnými i mimořádnými opravnými prostředky (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, body 27-28). Analogicky lze tento závěr aplikovat i na případy rozhodnutí o správnosti přidělení věci, tedy na situaci stěžovatelky. Ostatně Ústavní soud již v minulosti rozhodoval ve skutkově obdobné věci, přičemž shledal ústavní stížnost stěžovatele nepřípustnou (usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 2694/15).

11. Z výše uvedeného plyne, že ústavní stížnost proti nyní napadeným stanoviskům je obecně nepřípustná. Zbývá tak posoudit, zda se nemůže uplatnit některá z výjimek uvedených v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, přičemž stěžovatelka se dovolává obou výjimek. Stěžovatelka zaprvé uvádí, že soudní řízení probíhá již 20 let. Projednání věci nesprávným senátem a následné případné zrušení rozhodnutí by dle stěžovatelky znamenalo další výrazné průtahy v řízení a s tím spojené zvýšené náklady, přičemž takový stav je v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti soudního řízení. Pokračování v řízení by vedlo pouze k dalšímu procesnímu kolu, jehož jediným účelem by bylo vytvoření podmínek pro podání ústavní stížnosti.

12. Výjimka uvedená v § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ovšem vyžaduje kumulativní naplnění dvou podmínek, kterými jsou 1) existence značných průtahů v řízení o podaném opravném prostředku; a 2) vznik nebo hrozba vzniku vážné a neodvratitelné újmy. Co se týče první uvedené podmínky, ta se váže pouze na řízení o podaném opravném prostředku. Ve věci stěžovatele tak prvostupňové řízení sice probíhalo více než 20 let, nicméně odvolací řízení je vedeno teprve několik měsíců, a nelze tak dojít k závěru, že v něm již dochází ke značným průtahům; současně nelze v této souvislosti splnění stavět na odhadu, že v budoucnu v řízení o opravném prostředku ke značným průtahům dojde. Ústavní soud zároveň nemá za to, že stěžovatelce hrozí vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatelka pouze obecně uvádí, že zachování současné procesní situace bude mít za následek další průtahy v řízení a zvýšené náklady. Ústavní soud sice připouští, že uvedené skutečnosti mohou negativně zasáhnout do právní sféry stěžovatelky, ta však nekonkretizovala, v čem pro ni představují natolik závažnou újmu, která by odůvodňovala prolomení zásady subsidiarity ústavní stížnosti (například zda se stěžovatelka může dalšími průtahy v řízení dostat do tíživé situace či zda může dojít k trvalému zmaření práva stěžovatelky). Ústavní soud navíc nemůže předjímat výsledek odvolacího řízení. Za situace, kdy bude stěžovatelka ve věci úspěšná, logicky nebude dále brojit proti nesprávnému přidělení věci (byť, pravda, tatáž námitka může být následně uplatněna jinou neúspěšnou stranou řízení).

13. Zadruhé, stěžovatelka namítá, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy. Podle stěžovatelky má namítaný postup vrchního soudu potenciálně negativní dopad na všechna řízení před vrchním soudem a jejich účastníky. Zároveň je namístě posoudit, zda aplikovaná část rozvrhu práce by neměla být zrušena jako protiústavní. Obdobná pravidla jsou navíc součástí rozvrhů práce i dalších soudů, přičemž však jejich podoba není konzistentní a u některých soudů úplně absentují. Tento stav dle názoru stěžovatelky systematicky omezuje práva účastníků na zákonného soudce.

14. Dle judikatury Ústavního soudu lze k uplatnění výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) přistoupit zejména tehdy, jestliže nelze od dalšího postupu ve věci očekávat efektivní ochranu ústavně zaručených práv (usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. IV. ÚS 782/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2480/15, bod 12). V nyní projednávané věci však taková situace nenastala. Stěžovatelka má zřejmě k dispozici další efektivní prostředek ochrany svých práv v podobě zmatečnostní žaloby [§ 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Dalším postupem v řízení tak může dojít k nápravě případných pochybení v rámci přidělování věci, popřípadě se lze zabývat i pravidly stanovenými v rozvrhu práce a jejich aplikací. Ústavní soud zároveň znovu odkazuje na již citované usnesení sp. zn. II. ÚS 2694/15, kde za obdobné situace rovněž neshledal podmínky pro aplikaci výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o námitku potenciálních negativních dopadů v jiných řízení, stěžovatelka nijak nedoložila, a Ústavnímu soudu není ani z jeho rozhodovací činnosti známo, že by aplikace dotčeného pravidla v praxi vyvolávala závažné problémy či systémové obtíže, které by odůvodňovaly bezodkladný zásah Ústavního soudu.

15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost stěžovatelky je předčasná. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odmítl. O návrhu na odklad vykonatelnosti, popř. na vydání předběžného opatření Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jakožto akcesorické návrhy sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj