I.ÚS 207/96

Plný text

I. ÚS 207/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti manželů Mgr. J.Z. a Mgr. O.Z., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. Na 403/96, ze dne 29. 4. 1995, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 Nc 169/95, ze dne 7. 2. 1996, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelů o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, t a k t o : Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Svou stížností proti postupu Vrchního soudu v Olomouci (usnesení sp. zn. Na 403/96) směřují stěžovatelé proti zastavení řízení téhož soudu o podání označeném jako "odvolání" proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 Nc 169/95, kterým nebylo žalobcům přiznáno osvobození od soudních poplatků a nebyl jim ustanoven právní zástupce. Se stížností je spojen návrh na přezkoumání ústavnosti § 59 odst. 1 stavebního zákona, č. 50/1976 Sb., v platném znění. Soudce zpravodaj dne 10.12. 1996 vyzval stěžovatele k odstranění vad podání a přiložil obecné poučení o podávání ústavních stížností. K dalšímu přípisu navrhovatelů Z. ze dne 7. 1. 1997, obsahujícímu žádost o úhradu právního zastoupení a o ustanovení právního zástupce, upozornil Ústavní soud ve svém sdělení ze dne 30. 1. 1997 stěžovatele, že o úhradě zastoupení soud rozhodne, nebude-li stížnost z důvodů, uvedených v § 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta. Přestože stěžovatelé na vyzvání neodstranili všechny vady podání a přestože Ústavní soud - kromě jiného - postrádá doložku právní moci usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. Na 403/96, dospěl po zvážení obsahu spisového materiálu k tomuto závěru:

1. Pokud jde o návrh stěžovatelů na přezkoumání ústavnosti § 59 stavebního zákona, odkazuje ústavní soud na své sdělení z 10. 12. 1996. Stěžovatelé nejsou oprávněni podat návrh na zrušení právního předpisu, protože v daném případě usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. Na 403/96, není výsledkem uplatnění § 59 stavebního zákona.

2. Z přezkoumání obou napadených soudních usnesení ústavní soud nezjistil porušení ústavních a jiných zákonných předpisů (zejména § 30 odst. 1 a § 138 odst. 1 o. s. ř.), jakož i mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy, a to ani pokud jde o rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků ani pokud jde o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce. Důvody svých rozhodnutí jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Krajský soud v Ostravě ve svých usneseních řádně a v souladu se zákonem uvedly. Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud chápe obecné zájmy a cíle, k nimž stěžovatelé ve svých četných podáních směřují. Protože - jak se zdá - jde o úsilí ve směru nové legislativní úpravy, upozorňuje ústavní soud navrhovatele na § 64 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a na příležitost stěžovatelů zainteresovat pro požadované změny osoby, resp. instituce, které mají právo podat návrh na zrušení právních předpisů, aniž by se vázaly na konkrétní ústavní stížnost. P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné. V Brně 10. března 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR