I.ÚS 2075/09
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Soud uvedl, že ústavní stížnost je přípustná až po vyčerpání všech ostatních právních prostředků. Stěžovatelé měli možnost podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu nebo žalobu na určení vlastnického práva. Soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2009 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. J. S. a I. S., zastoupených JUDr. Dagmar Satrapovou, advokátkou se sídlem Šafaříkova 842, Jičín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 10. 2008 sp. zn. 23 C 36/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 4. 8. 2009 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K žalobě H. S. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem vyslovil neplatnost nedobrovolné dražby konané dne 22. 5. 2001, kterou byla dražena v rozhodnutí specifikovaná rekreační chata v obci Klášterec nad Ohří, a určil, že žalobkyně je vlastníkem předmětné chaty. Neplatnost nedobrovolné dražby soud vyslovil s ohledem na ust. § 10 odst. 1 a § 48 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by vlastníkům nemovitosti byla doručena dražební vyhláška. Stěžovatelé v podané ústavní stížnosti namítali, že se dne 22. 5. 2001 zúčastnili veřejné nedobrovolné dražby výše uvedené rekreační chaty, kterou vydražili a řádně uhradili cenu předmětu dražby. Následně po vystavení Potvrzení o nabytí vlastnictví dražebníkem byli v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci vydražené rekreační chaty. V lednu 2009 stěžovatelé prohlídkou záznamů v katastru nemovitostí zjistili, že zde již nejsou evidováni jako vlastníci předmětné chaty, a to aniž by měli možnost účastnit se řízení o neplatnosti nedobrovolné dražby. Stěžovatelé následně sdělili Katastrálnímu úřadu v Chomutově svůj nesouhlas s provedenou změnou zápisu, který byl rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 27. 4. 2009 zamítnut. Odvolání stěžovatelů pak Zeměměřičský a katastrální inspektorát v Liberci svým rozhodnutím ze dne 13. 7. 2009 č. j. ZKI-O-33-443/2009, zamítl s tím, že se již proti tomuto rozhodnutí nelze odvolat. Stěžovatelé tak poté, co dle svého tvrzení vyčerpali všechny prostředky k ochraně svých práv, podali ústavní stížnost, neboť mají za to, že napadeným rozhodnutím i řízením, které jeho vydání předcházelo, bylo porušeno jejich vlastnické právo i právo na spravedlivý proces. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Bylo by zásahem do pravomoci obecných soudů a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušným orgánům k realizaci jejich pravomocí. Z tvrzení stěžovatelů v ústavní stížnosti je patrné, že podáním ústavní stížnosti sledovali ochranu svých vlastnických práv k předmětné rekreační chatě, do nichž jim mělo být jednáním obvodního soudu i správních orgánů zasaženo. Pokud tedy stěžovatelé sledovali ochranu a zajištění svých vlastnických práv, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti vyčerpali procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje, a to buď podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu v režimu správního soudnictví, kterou je ve smyslu § 65 s. ř. s. oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, anebo podáním žaloby na určení vlastnického práva k předmětné rekreační chatě v občanskoprávním řízení. Z tohoto pohledu tedy lze uzavřít, že stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud předčasně, neboť nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich vlastnických práv poskytuje. S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný návrh, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2009 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.