I.ÚS 2083/21
V PLATNOSTI- MS Praha 12 Co 84/2021-218
- ÚS I.ÚS 2083/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka se domáhala zrušení rozhodnutí obecných soudů, která potvrdila omezení vlastnického práva na pozemku pro veřejnou komunikaci. Soud vysvětlil, že obecné soudy správně aplikovaly podústavní právo a náležitě odůvodnily své rozhodnutí. Ústavní soud nepřijal námitky, protože nejednalo o ústavněprávní vady, ale o nesouhlas se skutečnostmi a výkladem práva.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR a. s., sídlem Na Kavčích horách 1103/4, 147 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Miškovická 877/3, 190 00 Praha 9 - Prosek, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 84/2021-218 ze dne 1. 6. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 35 C 136/2018-172 ze dne 16. 12. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 35 C 136/2018-172 ze dne 16. 12. 2020 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 15 094 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2016 do 28. 2. 2018 za omezení vlastnického práva k pozemku parcelní číslo 378/91 v katastrálním území Štěrboholy, obec Praha, neboť na výměře 102,6 m2 tohoto pozemku se podle rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 15 č. j. ÚMČ P15 12360/2017/OD/VJi ze dne 23. 3. 2017, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy č. j. MHMP-1890906/2017/O4/Zz ze dne 5. 12. 2017, nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jakožto soud odvolací svým rozsudkem č. j. 12 Co 84/2021-218 ze dne 1. 6. 2021 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné skutečnosti dostatečně známy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces i vlastnické právo, které bylo nedůvodně a v rozporu se zákonem omezeno ve prospěch veřejného užívání, aniž by jí byla za takové omezení poskytnuta adekvátní náhrada. Stěžovatelka obsáhle rozvádí genezi celého případu a řízení před obecnými soudy, které dle jejího názoru nejenže interpretovaly jednotlivé důkazy odděleně bez kontextu s celou situací, ale rovněž dezinterpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 286/06. Byť si je stěžovatelka vědoma bagatelnosti sporu, domnívá se, že v daném případě by měl být otevřen ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí, a to navzdory bagatelní výši plnění. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná. Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje porušením svých základních práv a svobod, její námitky představují pouhou polemiku a nesouhlas s aplikací a interpretací podústavního práva, respektive také s procesem dokazování. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal; naopak obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily v souladu s judikaturou Ústavního soudu i ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Úvahy nadepsaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 5. října 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.