I.ÚS 2083/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Soni Zbuzkové a Jaroslava Zbuzka, právně zastoupených JUDr. Václavem Polomisem, advokátem, sídlem Randova 206, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 31/2002-346 ze dne 22. 5. 2026, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CORINT, s.r.o., sídlem Kříženeckého náměstí 1079/5b, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Berouně rozsudkem č. j. 3 C 2/97-266 ze dne 18. 7. 2000 rozhodl v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelů vůči původně žalovaným společnostem CORINT, s.r.o. (vedlejší účastnice v řízení před Ústavním soudem), a Kreditní banka Plzeň, akciová společnost v likvidaci, tak, že vedlejší účastnice je povinna vyklidit sporné nemovité věci (výrok I) a stěžovatelé jsou naopak povinni žalovaným zaplatit částku 150 024 000 Kč (výrok II). V části, kterou se stěžovatelé domáhali předání sporných nemovitých věcí žalobu soud zamítl (výrok III) a žalobu směřující proti žalované společnosti Kreditní banka Plzeň, akciová společnost v likvidaci, zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V až VII).

2. K odvolání stěžovatelů a vedlejší účastnice se věcí zabýval Krajský soud v Praze (dále též jako "odvolací soud"). Ten rozsudkem č. j. 23 Co 31/2002-308 ze dne 19. 2. 2002 rozhodnutí okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Podáním ze dne 30. 3. 2026 a spolu s plnou mocí zástupci znovu podáním ze dne 4. 5. 2026 navrhla stěžovatelka vydání doplňujícího rozsudku, kterým by krajský soud doplnil výše uvedený rozsudek ze dne 19. 2. 2002 "o chybějící výrok o odvolání žalobců do výroku II. rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 18. 7. 2000, č. k. 3 C 2/97 - 266, a to tak, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně se mění a žaloba se v části týkající se povinnosti žalobců zaplatit prvnímu žalovanému 150 024 000 Kč zamítá", nebo citovaný rozsudek doplnil tak, že o výroku II rozsudku soudu prvního stupně rozhodně "způsobem odpovídajícím výsledku odvolacího řízení, přičemž zejména zohlední skutečnost, že žalobkyně b) se z kupní smlouvy neobohatila a aplikace § 457 o. z. vůči její osobě je proto vyloučena", případně aby odvolací soud potvrdil, že "výrok II. rozsudku soudu prvního stupně dosud nenabyl právní moci a není vykonatelný, a to se všemi důsledky pro probíhající insolvenční řízení". Společně s tím stěžovatelka navrhla, aby jí bylo prominuto zmeškání lhůty k podání návrhu na doplnění z omluvitelných důvodů, které spatřovala v tom, že nebyla po dobu více než dvaceti let schopna zjistit, že krajský soud o výroku II vůbec nerozhodl.

4. Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že se zamítá, jak návrh na prominutí zmeškání lhůty (výrok I), tak návrh na vydání doplňujícího rozsudku (výrok II). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Odůvodnil, že neshledal žádný z důvodů podle § 58 odst. 1 občanského soudního řádu, pro který by mělo dojít k prominutí zmeškání lhůty. Nad rámec uvedl, že je zřejmé, že odvolací soud tehdy potvrdil rozhodnutí jako celek, tzn. včetně sporného výroku II, jehož doplnění se stěžovatelka domáhala.

5. Proti v záhlaví vymezenému rozhodnutí podávají stěžovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že postupem krajského soudu bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé zejména nesouhlasí se závěrem o správnosti výroku II rozsudku krajského soudu ze dne 19. 2. 2002. Mají za to, že v tomto směru se jedná o libovůli soudu spočívající v extrémním rozporu s obsahem spisu. Tento závěr je navíc porušením zákazu rozhodnutí nad rámec petitu, a tedy porušení dispoziční zásady. Tvrdí, že peněžitá povinnost neodpovídá zjištěnému plnění z neplatné smlouvy. Poukazuje na to, že nesprávně zvolená formulace výroku krajského soudu v rozsudku ze dne 19. 2. 2002 navíc fakticky znemožnila stěžovatelům podat dovolání.

6. Ve vztahu k zamítnutí prominutí zmeškání lhůty poukazují na přepjatý formalismus. Tvrdí, že se jedná o zcela mimořádnou situaci a bylo povinností soudu posoudit všechny okolnosti a zejména zvážit, zda stát může stěžovatele činit odpovědnými za souběh jeho chyb.

7. Ústavní soud konstatuje, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že ve své rozhodovací praxi ustáleně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Nepřísluší mu zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Jako protiústavní pak lze hodnotit i nesprávnou aplikaci či interpretaci podústavního práva, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný jiný ústavně konformní výklad, nebo je výrazem nepředvídatelné interpretační libovůle, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. 10. 2019 či sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007).

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěrem o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Ústavní soud k tomu konstatuje, že obecnými předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty podle § 58 občanského soudního řádu jsou: a) existence omluvitelného důvodu na straně účastníka řízení nebo jeho zástupce, b) podání návrhu na prominutí do 15 dnů po odpadnutí překážky a c) spojení návrhu se samotným zmeškaným úkonem.

10. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že posouzení konkrétních okolností případu a učinění závěru, zda byl, nebo nebyl omluvitelný důvod dán, je primárně úkolem obecných soudů (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2986/08 ze dne 28. 5. 2009 či sp. zn. II. ÚS 667/08 ze dne 24. 4. 2008). Sám se proto omezuje na posouzení, zda rozhodování obecného soudu o tom, byl-li u účastníka dán (ne)omluvitelný důvod, nevykazuje extrémní aplikační či interpretační pochybení dosahující ústavní roviny (srov. body 33 a 34 citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1591/19 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3647/18 ze dne 27. 11. 2018).

11. V projednávané věci ovšem Ústavní soud nic podobného neshledal. Krajský soud jasně a srozumitelně vysvětlil, proč v okolnostech, jak je přednesli stěžovatelé, neshledal existenci omluvitelného důvodu, a takový závěr je v souladu s právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a z něj vyplývajících požadavků na odůvodnění. Závěr, že samotná skutečnost, že stěžovatelé jsou právními laiky, důvodem pro prominutí zmeškání lhůty být nemůže, nelze shledat problematickým.

12. Důvod pro případný kasační zásah Ústavního soudu přitom nemůže založit ani argumentace stěžovatelů stran (ne)existence jejich povinnosti zaplatit částku 150 024 000 Kč. Ústavní soud v tomto směru uvádí, že se jedná pouze o doplňující odůvodnění krajského soudu, že i tento soud shledal možnost prominout jim zmeškání lhůty, nedošlo by k jimi požadovanému následku. Vysvětlil, že má za to, že odvolací soud i v této části odvolání rozhodl, neboť k přezkumu sporného výroku došlo. Argumentace stěžovatelů proto nemohla obstát, sic závěr mohl být ve výroku - jak uznal krajský soud - vyjádřen pregnantněji. Tato argumentace se proto míjí s podstatou odůvodnění napadeného usnesení.

13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu