I.ÚS 2084/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Ditou Řepkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky L. Z., zastoupené Mgr. Igorem Žižko, advokátem se sídlem Moskevská 667/68, Praha 10, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 18. června 2026 č. j. 2 ZN 1145/2026-10 a usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Okresního ředitelství Praha III, SKPV, odboru hospodářské kriminality ze dne 28. května 2026 č. j. KRPA-202903-66/TČ-2025-001391, za účasti Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 a Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha III, SKPV, odbor hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní soud se zabýval stížností stěžovatelky, která vystupovala jako poškozená v trestní věci podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby [§ 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. Trestní věc byla odložena. Ústavní soud odmítl stížnost jako nepřípustnou, protože stěžovatelka nevyčerpala všechny opravné prostředky - nepodala podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů.

I. Vymezení věci

2. Stěžovatelka je běloruská státní příslušnice, pobývá na českém území a zároveň je rodinným příslušníkem občana České republiky. Český zaměstnavatel ji přihlásil ke zdravotnímu pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "zdravotní pojišťovna") a ta jí vydala průkaz pojištěnce. Odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra (dále jen "OAMP") provedl výslech stěžovatelky, při kterém zjistil, že trpí závažnými zdravotními problémy (nekontrolovaný třes, neschopnost samostatně se napít, nakoupit, vařit nebo prát). Na podkladě tohoto výslechu a lékařské zprávy, kterou stěžovatelka v řízení sama předložila, zaslal OAMP na zdravotní pojišťovnu podnět. Součástí podnětu byla i lékařská zpráva a zpráva o průběhu správního řízení. Následně byl stěžovatelčin průkaz pojištěnce zneplatněn a zdravotní pojišťovna vydala rozhodnutí o tom, že stěžovatelka ode dne 1. 3. 2025 nesplňovala podmínky účasti na veřejném zdravotním pojištění [rozhodnutí ze dne 30. 7. 2025 č.j. VZP-25-05589022-P718 podle § 53 odst. 1 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění].

3. Stěžovatelka podala trestní oznámení. Domnívala se, že osoby zaměstnané na OAMP neoprávněně poskytly zdravotní pojišťovně její osobní údaje. Tvrdila, že v důsledku tohoto jednání jí byla znemožněna dostupnost zdravotní péče, čímž byl podle ní reálně ohrožen její život. Policejní orgán Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha III, SKPV, odbor hospodářské kriminality, 1. oddělení ("policejní orgán") v trestní věci prověřoval podezření ze spáchání přečinu zneužiti pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Napadeným usnesením policejní orgán trestní věc odložil a oznámil tuto skutečnost stěžovatelce jakožto poškozené. Stěžovatelka proti tomuto usnesení podala včasnou stížnost.

4. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 shledala, že jednání úředních osob OAMP ani jednání zaměstnanců zdravotní pojišťovny nenaplňuje znaky jakéhokoliv trestního činu. Úřední osoby OAMP zasláním podnětu zdravotní pojišťovně plnily svou zákonnou povinnost. V řízení před OAMP vyvstala otázka, zda je stěžovatelka účastnicí systému zdravotního pojištění. Lékařskou zprávu doložila sama stěžovatelka, přičemž se jednalo o důkaz odůvodňující podezření ze zneužití systému zdravotního pojištění. Bez této lékařské zprávy by bylo šetření zdravotní pojišťovny podstatně ztížené. Pokud zdravotní pojišťovna dospěla k závěru, že stěžovatelka neměla nárok na vstup do systému zdravotního pojištění, je to rozhodnutí učiněné v její kompetenci. Pokud s tímto postupem stěžovatelka nesouhlasí, má právo domáhat se nápravy ve správním řízení.

II. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rozvedla svůj příběh, důvody, proč přišla za rodinou z Běloruska do Česka, i okolnosti, za kterých ji zdravotní pojišťovna připravila o status pojištěnce. Namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno její právo na účinné vyšetřování ve spojení s právem na život a ochranu zdraví [čl. 6 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva")], právo na ochranu soukromí (čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a princip zákazu svévole veřejné moci (čl. 2 odst. 2 Listiny). Stěžovatelka namítá porušení práva na účinné vyšetřování a spravedlivý proces tím, že orgány činné v trestním řízení trestní věc nedostatečně prověřily a nesprávně odložily, aniž by provedly úplné šetření. Kritizuje také nedostatečné vypořádání jí vznesených námitek a návrhů důkazů, resp. tendenční hodnocení skutkového stavu. Orgány činné v trestním řízení podle ní nezohlednily důležité skutkové okolnosti ani její zvláštní zranitelnost. Dospěly k závěru o absenci úmyslu úředních osob OAMP bez toho, aby provedly výpovědi konkrétních osob. Stěžovatelka se proto domáhala, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Žádala, aby Ústavní soud rozhodl o věci přednostně, jak mu to umožňuje § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 tohoto zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména porušení práva na účinné vyšetřování a s tím spojená procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení. V takových případech však judikatura Ústavního soudu vychází z toho, že podnět k výkonu dohledu nejblíže vyššího státního zastupitelství podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství představuje obecně účinný prostředek ochrany práv osoby, která tvrdí pochybení při prověřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu. Tento prostředek je proto nezbytné v souladu se zásadou subsidiarity vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti (srov. zejména nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, body 27 až 32).

8. Ústavní soud uvádí, že závěry usnesení sp. zn. I. ÚS 3067/20 ze dne 28. 1. 2021 dopadají na procesní situaci obviněného po zahájení trestního stíhání, kterou je nutno odlišit od nyní posuzovaného odložení věci. Připouští, že dohled má specifický charakter a není klasickým opravným prostředkem (srov. k tomu nález sp. zn. II. ÚS 424/25 ze dne 26. 8. 2025, bod 46), nicméně zdůrazňuje, že je vázán závěry svých nálezů a neshledal důvod pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud proto setrvává na již ustáleném závěru, že v případech tvrzeného porušení práva na účinné vyšetřování je podnět k výkonu dohledu účinným prostředkem, který je nutno před podáním ústavní stížnosti využít (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015, bod 51, usnesení sp. zn. III. ÚS 3903/17 ze dne 29. 5. 2018, bod 8, usnesení sp. zn. II. ÚS 1457/18 ze dne 21. 2. 2019, bod 10; či usnesení sp. zn. II. ÚS 816/19 ze dne 25. 3. 2019, bod 10).

10. Jelikož z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka podnět k dohledu podala, nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky ochrany svých práv. Za této situace je ústavní stížnost předčasná, a tudíž nepřípustná (shodně srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 916/26 ze dne 20. 4. 2026, usnesení sp. zn. III. ÚS 2790/25 ze dne 30. 9. 2025, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2231/24 ze dne 13. 9. 2024 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3171/19 ze dne 4. 10. 2019).

11. Ústavní soud zdůrazňuje, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje a nebrání jí ve výkonu jejího ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, neboť po vyřízení podnětu k výkonu dohledu bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost. Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky pro opožděnost, neboť to by s ohledem na toto rozhodnutí zakládalo odepření spravedlnosti.

12. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka se nedovolává postupu podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud neshledal výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly přípustnost ústavní stížnosti.

13. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost soudkyně zpravodajka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Dita Řepková v. r. soudkyně zpravodajka