I.ÚS 209/03
V PLATNOSTI- OS Klatovy 2 T 32/2001
- KS Plzeň 9 To 240/2002
- NS 6 Tdo 54/2003
- ÚS I.ÚS 209/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože obecné soudy správně hodnotily důkazy a jejich rozpor nevyvolával extrémní nesoulad s ústavními právy. Soudy prvého a druhého stupně správně odmítly návrh na další znalecký posudek, protože jejich rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno. Stěžovatelka se domáhala přezkumu skutkových zjištění, což není účel ústavní stížnosti. Rozhodnutí bylo založeno na příslušných právních předpisech a nevykazovalo porušení základních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. S., zastoupené advokátem JUDr. J. Š. proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 2. 2002, sp. zn. 2 T 32/2001, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 9 To 240/2002, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 6 Tdo 54/2003, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: I. V záhlaví označeným rozsudkem uznal Okresní soud v Klatovech stěžovatelku vinnou trestným činem ublížení na zdraví dle § 222 odst. 1 trestního zákona, neboť se dne 25. 10. 2000 úmyslně rozjela osobním automobilem na poškozeného Z. B., kterého přes jeho snahu se vozidlu vyhnout srazila, tlačila ho několik metrů pod vozidlem a zastavila se o paletu se zámkovou dlažbou; přitom poškozenému způsobila závažné zranění s pracovní neschopností trvající do 9. 3. 2001, jež u poškozeného zanechalo trvalé následky. Za uvedenou trestnou činnost jí okresní soud uložil trest odnětí svobody v trvání 2 let, který podmíněně odložil na zkušební dobu 2,5 roků a trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 4 let. Současně ji uložil povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně v Klatovech škodu ve výši 3.379,46,- Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku okresní soud podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpovědi stěžovatelky z přípravného řízení i z hlavního líčení, výpověď poškozeného B., výpovědi svědků Š., V., D., K., svědkyně M., policistů K., O., H., R., Š., znalců MUDr. F., MUDr. P., MUDr. V., MUDr. C., a další důkazy, zejména znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, protokol o ohledání místa činu s připojenou fotodokumentací a další. Okresní soud velmi detailně rozvádí závěry, jež plynou ze znaleckého posudku znalců MUDr. F. a MUDr. P., kteří zkoumali zdravotní stav stěžovatelky v přípravném řízení. Podle názoru znalců se v době spáchání trestného jednání u stěžovatelky projevila akutní reakce na stres. Jedná se o přechodnou poruchu, jejíž příznaky odezněly. V důsledku této poruchy však u stěžovatelky nebyly podstatně sníženy schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání a zejména toto jednání ovládat. Přibraní znalci hodnotili ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatelky jako částečně snížené, nikoli však podstatně. V hlavním líčení znalkyně MUDr. F. mimo jiné uvedla, že v důsledku stresu může být vzpomínka stěžovatelky nepřesná a že je možné, že si na některé úseky nevzpomíná. Stěžovatelka si opatřila jiný posudek z oboru psychiatrie a psychologie, a to MUDr. V. a MUDr. C.. Ti stěžovatelku diagnostikovali shodně jako znalci F. a P., ale došli k odlišným závěrům. Podle jejich názoru byla stěžovatelka ve stavu velmi podstatného snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností; stěžovatelka je prý obecně trestně odpovědná, avšak v době jednání, kdy u ní byla přítomna akutní stresová porucha a vykonávala činnost řidičky, byly její schopnosti velmi podstatně sníženy nebo dokonce vyloučeny. Okresní soud podtrhuje, že se tento znalecký posudek pohybuje v jiné terminologii, zejména pokud znalci konstatují, že stěžovatelka v době, kdy řídila, měla velmi podstatně, prakticky "nepoužitelné" a beze zbytku vyloučené schopnosti jak ovládací tak rozpoznávací. Podle znalců se do této situace stěžovatelka dostala shodou různých okolností, a to vyčerpaností, nedostatkem potravy kritického dne a v důsledku potíží ve firmě. Okresní soud však posudek těchto znalců nepokládal za objektivní především z toho důvodu, že tito znalci vypracovali posudek, aniž měli předmětný trestní spis k dispozici. Okresní soud následně uvedl, že původní rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 26. 1. 2001 byl zrušen s odůvodněním, že je třeba znovu zkoumat otázku trestní odpovědnosti stěžovatelky, zejména vyslechnout znalce původně přibrané i znalce, jichž se dovolává obhájce. Okresní soud pak vyslechl znovu znalkyni MUDr. F., která na svých závěrech ze znaleckého posudku setrvala. Společně s druhým znalcem ve věci přibraným (MUDr. P.) byli seznámeni s později vypracovaným posudkem obhajoby a uvedli, že se diagnosticky od jejich posudku neliší. Rozcházejí se pouze v závěrech, neboť znalci z přípravného řízení posuzují jiným způsobem hloubku a sílu stresového prožitku stěžovatelky, jež porovnávali s objektivními výpověďmi. Zdůraznili, že se nikdy nesetkali s tím, aby byl vypracován znalecký posudek bez příslušného spisu. Uvedli, že akutní stresová porucha kulminuje, přičemž se vědecky nedá určit, do jaké míry nebo v jaké fázi je porucha nejvyšší. Netroufali by si, tak jak to učinili nově přibraní znalci, hodnotit časové úseky a intenzitu akutní stresové poruchy. Jsou přesvědčeni, že si stěžovatelka všechny symptomy stresu uvědomovala. Pokud by měla řídit vozidlo za situace, jak ji hodnotí "následní znalci", co se týče jejích rozpoznávacích a ovládacích schopností, jen ztěží by mohla vykonávat činnost řidičky a celý manévr zvládnout. K termínu, jejž noví znalci použili, tzn. že schopnosti stěžovatelky byly "prakticky nepoužitelné" konstatují, že se takový termín v oblasti psychiatrie nepoužívá. Znalci F. a P. tedy setrvali na svém původním závěru, že ovládací i rozpoznávací složky byly u stěžovatelky sníženy nepodstatně. Okresní soud dále vyslechl následně přibrané znalce. MUDr. V. na svých závěrech setrval a tvrdil, že rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky byly velmi podstatně sníženy do té míry, že byly prakticky skoro vyloučeny, ne však bezezbytku. K dotazu soudu, proč dospěli k závěru, že právě v době řízení byly popsané schopnosti "natolik vymizelé", znalec uvedl, že k tomuto závěru dospěli provedeným dokazováním. Dospěli ke stejné diagnóze, jak předchozí znalci, ale k jiným závěrům. Od původního posudku se liší zejména tím, že se důkladněji zabývali celou stresovou situací a rozfázovali ji. Pokud byl znalec dotázán k tomu, že neměl k dispozici kompletní spis, uvedl, že měli k dispozici kopii znaleckého posudku původních znalců a vycházeli ze soudem přijatých důkazů, které pokládali za dostatečné. Znalec MUDr. C. se rovněž odvolal na závěry podaného posudku a poukázal na to, že se liší od původních znalců pouze v závěru, že stěžovatelka v době řízení měla vědomí zúžené natolik, že její ovládací a rozpoznávací složky byly v této fázi "nepoužitelné". Tento znalec uvedl, že je mu známa soustava stupnic, se kterou operovali předchozí znalci a připustil, že závěry jejich posudku mohou vyplývat jako méně věrohodné, pokud zanalyzovali situaci tak, že v několika vteřinách stres u stěžovatelky degradoval natolik, že byl patrně nejintenzivnější v době kdy řídila vozidlo. Podle jeho názoru se jednalo o bezhlavý útěk. K dotazu soudu ohledně použité terminologie se znalec sám vyjádřil, že může znít méně věrohodně, ale že posudek byl zpracován pro stěžovatelku tak, aby tomu rozuměla; připustil, že tento termín volili zcela nešťastně. Chtěli v podstatě vyjádřit, že stěžovatelka v době řízení vozidla nepoužila zcela své inteligenční schopnosti, s nimiž disponuje. Znalec uvedl, že si je zcela vědom tohoto nešťastného, ale lidského vyjádření. Pokud se vyjádřil v posudku, že rozpoznávací a ovládací schopnosti stěžovatelky byly vyloučeny, měl tím na mysli, že obě tyto složky byly sníženy. Podle názoru těchto znalců mohla stěžovatelka řídit, protože se jedná o mechanickou záležitost. Pokud uvedl, že tento stav mohl trvat řádově v desítkách vteřin, pak vyloučil, že by tento stav mohl trvat déle, např. několik minut. Znalec C. dodal, že měl k dispozici relevantní spisový materiál, který ke zpracování posudku potřeboval a že i v jiných případech nedostávají kompletní spis. Psycholožka, která stěžovatelku vyšetřovala v souvislosti s "následně podaným posudkem" písemně uvedla, že se zcela shoduje se závěry původně podaného posudku a proto ji soud ve věci již nevyslýchal. Okresní soud znovu hodnotil oba podané znalecké posudky a dospěl k závěru, že se posudek obhajoby zcela vymyká obvyklým podaným posudkům. Podtrhuje použitou terminologii, což ostatně i při výslechu znalci sami přiznali, jakož i to, že znalci neměli k dispozici úplný spisový materiál. Všichni znalci se naprosto shodují na diagnóze. Soud však odlišný závěr znalců obhajoby neakceptoval, neboť - podle jeho mínění - tito znalci nedokázali své závěry náležitě obhájit. Oproti tomu původní znalci F. a P. uvedli, že situovat kulminační bod akutního stresového stavu do určitého časového úseku je z vědeckého hlediska nemožné. Pokud znalci obhajoby tvrdí, že akutní stresový stav trvá řádově desítky vteřin, maximálně jednu minutu (a v žádném případě déle), nelze pak podle přesvědčení soudu připustit, že tento stav trval i při manévru stěžovatelky. Okresní soud opakuje, že stěžovatelka po výzvě policisty, aby opustila objekt - kdy kolem jejího vozidla byly odstraněny překážky - si upravovala sedačku a teprve poté začala couvat. Když byla polovinou vozidla z objektu, zařadila rychlostní stupeň dopředu a navíc stáčela volant směrem na poškozeného. Podle závěru soudu však tento stav nemohl trvat jednu minutu a ztěží se dá časově situovat akutní stresová situace, jež nepochybně v případě stěžovatelky nastala. Proto okresní soud při hodnocení trestní odpovědnosti stěžovatelky vycházel ze závěrů původně podaného znaleckého posudku a dovodil plnou trestní odpovědnost stěžovatelky za trestné jednání. Domnívá se, že ani přibraný ústav by v dané věci nepřinesl jiné hodnocení znaleckých závěrů, neboť je na znalcích, k jakým závěrům dospějí a na soudu záleží, jak podané důkazy hodnotí. Podle názoru okresního soud nelze jednání stěžovatelky hodnotit jako nedbalost, a to jednak s ohledem na zásadní změnu směru její jízdy, jednak s ohledem na výpovědi svědků. Lze tedy dovozovat, že na poškozeného najela úmyslně, byť jde o úmysl eventuální. Pokud obhajoba zdůrazňovala, že stěžovatelka nemohla opustit vozidlo, protože na dvůr byli vpuštěni psi, soud uvádí, že s ohledem na důkazní materiál se jednalo o obvyklou situaci po uzavření firmy a stěžovatelce se dostalo možnosti objekt opustit. Okresní soud uzavřel, že hodnotil všechny důkazy, a s ohledem na dosud bezúhonný život stěžovatelky považoval uložený trest pro její nápravu za postačující. Krajský soud v záhlaví napadeným usnesením odvolání stěžovatelky i okresního státního zástupce zamítl. Předcházející řízení přezkoumal s ohledem na zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku i na správnost řízení jako celku. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud doplnil dokazování podle jeho pokynů (daných mu v usnesení ze dne 13. 11. 2001) a uvedl v soulad výrok rozsudku se skutkovými zjištěními plynoucími z obsahu spisu. Soudu prvého stupně vytýká jen to, že znalce MUDr. F. a MUDr. P. vyslechl dříve, než vyslechl znalce MUDr. C. a první znalci neměli možnost reagovat na to, co tento znalec vypověděl. Toto pochybení krajský soud napravil tak, že zaslal jmenovaným znalcům spis k prostudování a k doplnění znaleckého posudku o odpověď na otázku, zda by došlo ke změně závěrů jimi vypracovaného posudku za předpokladu, že by stresová porucha stěžovatelky kulminovala v době spáchání trestného činu. Z doplňku posudku pak vyplynulo, že znalci F. a P. po opětovném prostudování spisu provedli rozbor případu a uvedli, že u reakce na stres charakterizované smíšeným měnícím se obrazem, nejde o jev porovnatelný a nelze jej objektivně kvantifikovat. Ani za předpokladu kulminace této poruchy v době spáchání činu, by toto nemělo vliv na míru "uchovalosti" rozpoznávacích a ovládacích schopností stěžovatelky jinak, než tito znalci vyjádřili v závěrech písemného znaleckého posudku. Z forenzně psychologického hlediska je nepodstatné, že vlivem stresové reakce byly u stěžovatelky v rozhodné době nepodstatně sníženy rozpoznávací i ovládací schopnosti. Její jednání bylo reakcí do určité míry běžnou u normální osobnosti v mimořádných situacích. Po doplnění dokazování dospěl krajský soud k závěru, že okresní soud nepochybil, jestliže označil znalecký posudek obhajoby za nepřesvědčivý, a to nejen pro použitou terminologii přibraných znalců, kterou znalci psychiatři obvykle v posudcích nepoužívají. Významné je hlavně to, že tito znalci situovali kulminační bod akutního stresového stavu stěžovatelky do zcela určitého časového úseku, což podle názoru soudem přibraných znalců je z vědeckého hlediska objektivně nemožné. I krajskému soudu se jeví zcela nepřesvědčivé tvrzení znalců obhajoby, že použili netypickou terminologii s ohledem na to, že zpracovávali posudek pro stěžovatelku a museli jej podat takovým způsobem, aby mu porozuměla. Stěžovatelka je osobou vysokoškolsky vzdělanou s intelektem v pásmu vyššího průměru. Pokud znalec MUDr. C. vysvětluje termín "prakticky nepoužitelná" ovládací a rozpoznávací schopnost stěžovatelky tím, že táž nepoužívala své inteligenční schopnosti, jde o vysvětlení zavádějící a nezodpovídající položenou otázku. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na hodnocení ostatních důkazů, jež provedl soud prvého stupně. Šlo především o to, jak se stěžovatelka chovala před opuštěním objektu (tedy logicky a prakticky) a že její manévr s vozidlem trval rozhodně déle než minutu. Odvolací soud proto odmítl její návrh na doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem z oboru psychiatrie či revizním posudkem odborného ústavu; podle jeho názoru nejde o případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, ani o případ, kdy by znalecký posudek původně přibraných znalců nezohlednil všechny okolnosti jednání stěžovatelky, ani se nejedná o posudek nevěrohodný či vnitřně rozporný. Posudek "druhých znalců" v podstatě jednoznačně řešil otázku, jejíž řešení zatím úroveň vědeckého rozvoje v oboru psychiatrie neumožňuje. Krajský soud se rovněž odmítavě staví k dalším námitkám stěžovatelky, pokud jde o provedení dokazování a k její interpretaci vzniklého stavu, který se týkal její indispozice a stresu. Poukazuje přitom na výpovědi vyslechnutých svědků a zdůrazňuje, že okresní soud nepochybil ani v otázce posouzení úmyslu stěžovatelky; připustil minimálně úmysl eventuální. Krajský soud neshledal pochybení soudu prvého stupně ani v otázce uloženého trestu a proto odvolání - jak již bylo uvedeno - jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud v záhlaví napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni odmítl. Dospěl k závěru, že stěžovatelka - byť dovolací důvod spatřovala v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí - podala dovolání z jiného důvodu, než tato ustanovení předpokládají. Ve skutečnosti se prý celé dovolání týká údajného nesprávného hodnocení důkazů ohledně příčetnosti stěžovatelky v době spáchání činu a rozporů mezi provedenými důkazy. Nejvyšší soud konstatoval, že důvodem dovolání dle § 265b odst. 1 trestního řádu nemůže být nesprávné skutkové zjištění, přestože to zákon výslovně nestanoví; to proto, že právní kvalifikace skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud je totiž zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento stav zvažovat jeho hmotněprávní posouzení. Nejvyšší soud hodnotí skutkový stav pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy jsou správně právně kvalifikovány v souladu s ustanoveními hmotného práva; stěžovatelka se však nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Dále konstatuje, že z vymezení obsahu dovolání, tak jak předpokládá ustanovení § 256f odst. 1, 2 trestního řádu spolu s § 265b odst. 1 trestního řádu, je třeba dovodit, že z hlediska § 265 i odst. 1 písm. b) trestního řádu nepostačuje pouhé formální uvedení některého z dovolacích důvodů odkazem na toto ustanovení. Stěžovatelka se podle jeho názoru domáhá nápravy pouze ve vztahu k rozsahu provedeného dokazování a ke způsobu, jakým soudy prvního a druhého stupně důkazy hodnotily. Nejvyšší soud konečně neshledal předcházející řízení zatížené vadami, které by byly schopné vyvolat ostatní dovolací důvody dle § 265b odst. 1 písm. a) - k) trestního řádu a dovolání odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než ustanovení § 265b trestního řádu připouští. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozhodnutím tvrdí, že obecné soudy jimi porušily zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a že nedodržely ustanovení § 2 trestního řádu. Podle jejího mínění soudy jednoznačně neprokázaly její vinu s ohledem na dva existující rozdílné znalecké posudky. Poukazuje na to, že znalci MUDr. V. a MUDr. C. a PhDr. R. její vinu s ohledem na její nepříčetnost v době, kdy vykonávala činnost řidičky, jednoznačně vyvracejí. Domnívá se, že tak nebyl odstraněn zásadní rozpor v otázce její příčetnosti v době řízení vozidla. Tvrdí, že v tomto případě se měla uplatnit zásada "in dubio pro reo", a protože nebyly odstraněny zásadní rozpory v dokazování, měla být zproštěna viny. Dále stěžovatelka blíže rozvádí okolnosti inkriminovaného dne, hodnotí výpovědi svědků i závěry znaleckých posudků, ze kterých vyvozuje podstatné pochybnosti, pokud jde o otázku hodnocení jejího stavu a její příčetnosti. Je přesvědčena, že v jejím případě, kdy existovaly dva rozdílné zásadní důkazy (různé znalecké posudky), měl být proveden jí navržený důkaz, a to znalecký posudek ústavem z příslušného oboru. Proto navrhla, aby v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Klatovech, usnesení Krajského soudu v Plzni a usnesení Nejvyššího soudu České republiky, byly zrušeny. II. Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním pořádkem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".]. Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelka v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu - dovozuje, že tak výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy, v souzené věci nenastala. Ani v postupu Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni ani v jejich skutkových a právních závěrech totiž neshledal, že by byl existoval tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, která je dostupná a známá. Stěžovatelka, jak již bylo uvedeno, brojí zejména proti způsobu hodnocení znaleckých posudků z oboru psychiatrie a výpovědí jednotlivých znalců obecnými soudy a polemizuje s nimi, pokud jde o její příčetnost v době, kdy jako řidička najela na poškozeného B. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavněprávního hlediska je významné, zda se obecné soudy provedení potřebných důkazů a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení - byť z pohledu stěžovatelky nedoceněným způsobem - dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Je totiž zřejmé, že obecné soudy opřely svůj závěr o vině stěžovatelky nikoli jen o znalecké posudky znalců F. a P., nýbrž i o řadu důkazů nepřímých, které nevzbuzují důvodné pochybnosti. Pokud by Ústavní soud - za tohoto stavu - názor obecných soudů na bonitu jednotlivých důkazů zpochybňoval, vstoupil by tak do role třetí či čtvrté řádné soudní instance, která je vyhrazena jen obecným soudům, leč Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. Za tohoto stavu považuje Ústavní soud námitku stěžovatelky, že obecné soudy rozhodly v rozporu se zásadou "in dubio pro reo" - s ohledem na nedostatečně objasněnou otázku její příčetnosti v době spáchání trestného činu - za nepřijatelnou, vedenou snahou zpochybnit spravedlnost procesu jako celku. K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl. Z obsahu spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy dostatečně zabývaly především posouzením otázky příčetnosti stěžovatelky v době činu i objasněním otázky kulminace její akutní stresové situace. Je zřejmé, že se k těmto otázkám vyjádřili jak znalci ustanovení orgány činnými v trestním řízení, tak i znalci obhajoby. Z ústavněprávního hlediska pak obecným soudům nelze vytýkat, že uvěřily znalcům F. a P. a že se neopřely o závěry znalců obhajoby, jež podrobily přesvědčivé kritice. Ústavní soud dále připomíná, že podle ustálené judikatury platí, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům stěžovatele. Za ústavně konformní hledisko je třeba považovat to, zda obecné soudy neopomenuly důvody, proč důkazním návrhům nevyhoví, podepřít dostatečným argumenty. Ani v tomto směru obecné soudy nepochybily, neboť nevyhovění návrhu stěžovatelky na zpracování dalšího - revizního - znaleckého posudku k objasnění otázky její psychické způsobilosti v době spáchání trestného jednání řádně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvého i druhého stupně postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech i Krajského soudu v Plzni jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a dostatečně odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelkou namítanou) protiústavnost. Dovolává-li se stěžovatelka také protiústavnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR - byť svoje námitky vůči tomuto rozhodnutí blíže nekonkretizuje - má Ústavní soud zato, že její výtky v podstatě rovněž směřují k otázce přehodnocování dokazovaní, které provedl především soud nalézací. Za těchto okolností se Ústavní soud s právním názorem Nejvyššího soudu ČR ztotožnil, neboť v tomto případě Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu v souladu s jeho textem i smyslem. Ústavní soud tedy shledal postup Nejvyššího soudu v souzené věci zcela ústavně konformní a nevidí důvod, aby jeho závěr s ústavněprávního hlediska zpochybňoval. V této souvislosti lze jen dodat, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který může být jen výjimečným průlomem do právní moci napadeného rozsudku, jež je zárukou právní jistoty a stability právních vztahů. Již proto jsou zákonné možnosti jeho podání velmi úzce omezeny. Za tohoto stavu je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, v souzené věci porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. srpna 2004 JUDr. František Duchoň v.r. předseda senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.