I.ÚS 21/01
V PLATNOSTI- KS Brno 30 Ca 304/98-25
- ÚS I.ÚS 21/01
Ústavní soud zamítl ústavní stížnost společnosti, která se domáhala zrušení rozhodnutí finančních orgánů týkajících se dodatečného výměru DPH za zdaňovací období. Soud uvedl, že stěžovatelka si nevyžádala závaznou informaci o sazbě DPH, i když měla k dispozici rozhodnutí pro jinou firmu, což neznamená porušení rovnosti před zákonem. Návrh na důkaz závazné informace pro jinou firmu byl odmítnut, protože nebyl uplatněn v průběhu správního řízení a přesáhl lhůtu k podání žaloby. Ústavní soud dospěl k závěru, že žádné základní právo stěžovatelky nebylo porušeno, a proto stížnost považoval za zjevně neopodstatněnou.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky o ústavní stížnosti obchodní společnosti L., s r.o., zastoupené advokátem JUDr. M. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2000, č.j. 30 Ca 304/98-25, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, č.j. 3586/98/FŘ/130 a Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 21. 4. 1998, č.j. 10199/98/343970/3915, t a k t o :
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á .
Odůvodnění
: Stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2000, č.j. 30 Ca 304/98-25, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství Brně ze dne 30. 10. 1998, č.j. 3586/98/FŘ/130, kterým tento správní orgán zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 21. 4. 1998, č.j. 10199/98/343970/3915, dodatečnému platebnímu výměru č. 236/98. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na rovnost před zákonem a na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 304/98 a spisový materiál finančních úřadů. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka žalobou podanou u uvedeného soudu domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu ve Slavkově u Brna. Uvedeným dodatečným platebním výměrem byla stěžovatelce vyměřena dodatečně za zdaňovací období březen 1997 daň z přidané hodnoty ve výši 44.690,- Kč. V tomto období dovezla stěžovatelka více druhů vat, které při dovozu zatřídila do číselného kódu 3005/9010 se sníženou 5 % daní z přidané hodnoty, aniž byla k takovému zařazení zboží oprávněna. Podle ustanovení § 46 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), rozhoduje o zařazení dováženého zboží a tím i o celní sazbě na základě písemné žádosti dovozce Ministerstvo financí - Generální ředitelství cel formou závazné informace o sazebním zařazení zboží (dále jen "závazná informace"). Závazná informace je pak individuálním aktem vydávaným konkrétnímu žadateli na konkrétní specifikované položky dováženého zboží. Podanou žalobu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2000, č.j. 30 Ca 304/98-28, zamítl. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítala, že postupem finančních orgánů a rozhodnutím Krajského soudu v Brně bylo porušeno její právo na rovnost před zákonem a právo na spravedlivý proces podle Listiny. Porušení rovnosti před zákonem stěžovatelka spatřovala v tom, že stejné zboží jako stěžovatelka dovážela firma H., a.s.,, jejíž výrobky byly podle závazné informace vydané Ministerstvem financí - Generálním ředitelstvím cel (dále jen "GŘC") zařazeny do položky se sazbou 5 % daně z přidané hodnoty. Tato závazná informace byla stěžovatelce známa, a proto ji používala při deklaraci vlastních dovozů. Stěžovatelka poukázala také na to, že s vyžádáním závazné informace je spojena poplatková povinnost a že tedy z hlediska ekonomické účelnosti je žádoucí a možné, aby jiné subjekty při svém jednání využívaly známých rozhodnutí ve stejných věcech, i když byly vydány jinému subjektu. Právo na spravedlivý proces bylo podle názoru stěžovatelky porušeno Krajským soudem v Brně tím, že soud - s odkazem na ustanovení § 249 o.s.ř. - odmítl provedení důkazu navrhovaného stěžovatelkou, a to závaznou informací GŘC č. 402/1993 na výrobky firmy H., a.s. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Brně, který uvedl, že požadavek na konfrontaci označené závazné informace GŘC nebyl vznesen v průběhu řádného správního řízení a tento požadavek formulovala stěžovatelka až při jednání u krajského soudu. Podle ustanovení § 250i odst. 1 o.s.ř. při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí; dokazování se neprovádí. Soud tedy neměl důvod navrhovaný důkaz provést. Navíc stěžovatelka v průběhu správního řízení a do uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby tuto námitku neuplatnila. K zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojít nemohlo, neboť stěžovatelka v žalobě nenamítla, že přímým důsledkem rozhodnutí správce daně a Finančního ředitelství v Brně je nezohlednění závazné informace. Právo na spravedlivý proces je ústavně zaručeno, ovšem pouze v rámci zákonem stanoveného postupu. Je-li soud vázán žalobou, jejím rozsahem, důvody v ní uvedenými a lhůtou k jejímu uplatnění (§ 249 odst. 2, § 250b odst. 1 a § 250h odst. 1 o.s.ř), nelze mu vytýkat zásah do základního práva stěžovatelky, neboť postupoval zákonem stanoveným způsobem. Krajský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta a prohlásil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem souhlasí. Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a zpravidla mu proto nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud byly jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka ochrany svého základního práva dovolávala, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný. Jak správně stěžovatelka uvádí, je pro zařazení výrobku do příslušné položky celního sazebníku a tím i sazby daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") příslušné GŘC (§ 46 celního zákona). Tento orgán na písemnou žádost dovozce vydá závaznou informaci o sazebním zařazení zboží. O takovou závaznou informaci firma H., a.s., požádala a pod č. 402/1993 ji GŘC vydalo dne 9. 4. 1993 a zařadilo deklarované zboží do položky 3005/9010 celního sazebníku. Rovnost před zákonem je garantována tím, že každý dovozce má právo, resp. povinnost vyžádat si od GŘC závaznou informaci o zařazení dovážených výrobků do příslušné položky celního sazebníku. Postup stěžovatelky, která si takovou závaznou informaci nevyžádala a odkazovala na informaci vydanou jinému subjektu, by naopak porušoval rovnost stran ve prospěch stěžovatelky. Je tedy zřejmé, že pouhým tvrzením stěžovatelky o dovozu identických výrobků (a tím jejich zařazením do položky se sníženou sazbou) nelze přisvědčit. Správce daně si navíc v tomto směru vyžádal ve smyslu § 34 odst. 3 zákona č.337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, stanovisko GŘC o zatřídění tří vzorků stěžovatelkou prodávané vaty skládané. Z tohoto stanoviska vyplynulo, že pouze jedna z položek by mohla být zatříděna do celního sazebníku se sníženou sazbou DPH. Toto zařazení je obsaženo ve vyjádření Finančního ředitelství v Brně pro Krajský soud v Brně ze dne 15. 7. 1999 a je součástí spisu sp. zn. 30 Ca 304/98, který byl stěžovatelce přístupný a dokazuje, že se nelze dovolávat porušení rovnosti stran, když o tvrzenou rovnost nejde a jit nemůže. Rovněž poukaz na to, že vyžádání závazné informace je spojeno s poplatkovou povinností a že tedy z hlediska ekonomické účelnosti využila stěžovatelka jí domněle známého rozhodnutí ve stejné věci je nepatřičný. Poplatek za vydání závazné informace činí 350,- Kč a je tedy s přihlédnutím k objemu dovozu stěžovatelky a k možným důsledkům při nesprávném zařazení zboží zanedbatelný. Stěžovatelka konečně namítá, že postupem Krajského soudu v Brně bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, když soud při jednání odmítl provedení důkazu předložením závazné informace GŘC č. 402/1993 vydaný firmě H., a.s., která je interní záležitostí této firmy. Porušení práva na spravedlivý proces nepřipuštěním návrhu stěžovatelky při ústním jednání je vzhledem k výše uvedeným skutečnostem irelevantní a není důvodu se jím zabývat. Soud tento návrh odmítl připustit s poukazem na ustanovení § 249 odst. 2 a § 250b odst. 1 o.s.ř., podle nichž žaloba proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat mimo jiné důvody, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu a jím činěný konečný návrh. Žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. Žaloba došla soudu 22. 12. 1998, k jejímu projednání před soudem došlo dne 15. 11. 2000. Byla tedy podstatně překročena 60 denní lhůta, v níž měla stěžovatelka uplatnit všechny své námitky a uvést jaký konečný návrh činí. Postupem soudu, který rozhodoval souladu se zákonem, když odmítl provést stěžovatelkou navrhovaný důkaz, tedy nedošlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Kromě toho provedení navrhovaného důkazu by pro rozhodování soudu bylo irelevantní. Závazná informace GŘC je individuální akt aplikace práva svědčící pouze subjektu, který žádal o jeho vydání. O závaznou informaci stěžovatelka nepožádala, protože se domnívala, že jí dovážené zboží je shodné se zbožím dováženým firmou H., a.s., a není tedy nutné žádat o vydání samostatné závazné informace. S touto skutečností byla stěžovatelka při ústním jednání u správce daně dne 25. 11. 1997 seznámena a bylo jí dovoleno pořídit si výpis o těchto skutečnostech ze spisu. Je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ani rozhodnutími Finančního ředitelství v Brně a Finančního úřadu ve Slavkově u Brna nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2001 JUDr. Vladimír Paul předseda senátu Ústavního soudu Kc.: 1) zašli modrou doručenkou - - - - - stěžovatelce - jejímu právnímu zástupci - Krajskému soudu v Brně - Finančnímu ředitelství v Brně - Finančnímu úřadu ve Slavkově u Brna 2) vyluč a vrať spisy 3) vyluč a vrať přílohy 4) po vrácení doručenek založ
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.