I.ÚS 2112/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, právně zastoupeného JUDr. Terezou Jelínkovou, LL.M., advokátkou, sídlem Dražkovice 181, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2026 č. j. 3 Tdo 378/2026-524, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2026 č. j. 2 To 88/2025-434 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. srpna 2025 č. j. 63 T 4/2025-361, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 8. 2025 č. j. 63 T 4/2025-361 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025, dále jen "trestní zákoník") a zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 199 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026 č. j. 2 To 88/2025-434 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 6. 5. 2026 č. j. 3 Tdo 378/2026-524 odmítl jeho dovolání.

3. Stěžovatel nesouhlasí s interpretací § 199 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku obecnými soudy. Dle jeho názoru došlo k takovému rozšíření trestní odpovědnosti, které již přesahuje meze ústavně přípustného výkladu trestního práva a zasahuje do samotného principu zákonnosti trestní represe. Dle stěžovatele zejména Nejvyšší soud svým přístupem k výkladu § 199 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku rozšířil dosavadní závěry vlastní judikatury o přípustnosti souběhu § 198 a § 199 trestního zákoníku o právní důsledek, který ze zákona ani z judikatury nevyplývá, aniž by provedl úvahu, zda je jím zvolený výklad v souladu s Listinou. Nejvyšší soud postavil své závěry ohledně výkladu zmíněných ustanovení trestního zákoníku na úvaze, že výklad navrhovaný stěžovatelem by vedl k absurdnímu výsledku spočívajícímu v mírnějším postihu stěžovatele. Takový způsob argumentace však nemůže nahradit ústavní požadavek zákonnosti. Jestliže trestní zákoník výslovně rozlišuje skutkové podstaty podle § 199 trestního zákoníku a podle § 198 trestního zákoníku, nelze bez dalšího dovodit, že osoba chráněná jedním ustanovením může současně plnit funkci kvalifikačního znaku ustanovení druhého. Takový závěr představuje rozšíření obsahu kvalifikované skutkové podstaty, které ze samotného textu zákona jednoznačně nevyplývá. Dle stěžovatele je dále rozhodnutí Nejvyššího soudu vnitřně rozporné, neboť na jedné straně upozorňuje, že stěžovateli byl uložen trest na spodní hranici rozmezí trestní sazby, avšak na druhé straně upozorňuje na spravedlivé potrestání stěžovatele. Kromě toho stěžovatel uvádí, že obecné soudy diagnózu posttraumatické stresové poruchy prakticky automaticky spojily s těžkou újmu na zdraví, s čímž stěžovatel nesouhlasí, neboť tím dochází k redukci zákonného znaku těžké újmy na zdraví na pouhé konstatování psychiatrické poruchy.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V podané ústavní stížnosti stěžovatel vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Pokud jde o těžkou újmu na zdraví poškozených, zdůvodnění jejího způsobení poškozeným je pečlivě provedeno ve všech napadených rozhodnutích, na která Ústavní soud odkazuje a jen obecně dodává, že nelze souhlasit se stěžovatelem, že by obecné soudy postupovaly jakkoli mechanicky. V napadených rozhodnutích je vysvětleno, z jakých důvodů dospěly soudy k závěru, že poškozeným těžká újma na zdraví vznikla a že se tak stalo v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele.

6. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání stěžovatele, k námitkám týkajícím se ústavní roviny aplikace § 198 a § 199 trestního zákoníku Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy nedopustily porušení čl. 39 Listiny tím, že by nepřípustně rozšířily skutkovou podstatu § 199 trestního zákoníku. Stěžovatel nerozporuje kvalifikaci svého jednání jako jednočinného souběhu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku. Nesouhlasí ovšem s tím, aby v případě aplikace § 199 byla použita kvalifikovaná skutková podstata uvedená v odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, tedy že trestným činem způsobil těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob. Jednoduše řečeno, stěžovateli se "nelíbí", že týrání jeho dcery je mu započítáno v rámci trestného činu podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku i v rámci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Ústavní soud ovšem konstatuje, že obecné soudy nechybovaly.

7. Obecné soudy vedeny judikaturou Nejvyššího soudu si byly vědomy, že posuzují situaci týrání dvou osob, z nichž jedna je ve vztahu ke stěžovateli osobou svěřenou (nezletilá dcera) a jedna osobou žijící se stěžovatelem ve společném obydlí (manželka). V takovém případě je výjimečně přípustný souběh trestných činů dle § 198 a § 199 trestního zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019 sp. zn. 5 Tdo 551/2019). Obecně je tento souběh z důvodu speciality § 198 trestního zákoníku vyloučen, tj. jde-li o týrání téže osoby, jež je současně osobou svěřenou i žijící ve společném obydlí. Jestliže v posuzovaném případě bylo nutné aplikovat jak § 198 trestního zákoníku, tak i § 199 trestního zákoníku, bylo rovněž nutné posuzovanou trestnou činnost vyhodnotit s ohledem na obě tato ustanovení. Výjimečná závažnost skutku, kterého se dopustil stěžovatel, umožňující souběh zmíněných trestných činů neznamená, že se tyto trestné činy mají jaksi "rozdělit" mezi poškozené. Stěžovatel se dopustil obou uvedených trestných činů mající znaky týrání ve smyslu § 198 i § 199 trestního zákoníku na dvou osobách, což je zcela nepochybné. Se zřetelem k takovému závěru bylo na místě shledat u stěžovatele naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty citovaných ustanovení, což soudy správně provedly. Uvedený postup není protiústavním rozšiřováním trestní odpovědnosti stěžovatele. Stěžovatel byl odsouzen přesně za ty skutky, kterých se dopustil. Ústavní soud přitom nevidí problém ani v tom, jak Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že pokud by přistoupil na jeho úvahu, došlo by k absurdnímu důsledku možného mírnějšího trestání stěžovatele za společensky závažnou trestnou činnost. Samotné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu pak dle Ústavního soudu nevykazuje znaky vnitřní rozpornosti, jak tvrdí stěžovatel, naopak je logické a vnitřně koherentní.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu