I.ÚS 2125/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., t. č. v předběžné vazbě ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Muradem, advokátem, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 40/2026-569 ze dne 25. 5. 2026 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 416/2025-486 ze dne 10. 3. 2026, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, čl. 3, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a aby současně postupem podle § 39 zákona o Ústavním soudu projednal věc jako naléhavou mimo pořadí.

2. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") bylo podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a čl. I Smlouvy mezi republikou Československou a Spojenými státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců vyhlášené pod č. 48/1926 Sb. ve znění dodatkové úmluvy vyhlášené pod č. 185/1935 Sb. a druhé dodatkové úmluvy vyhlášené pod č. 8/2010 Sb. m. s. a č. 27/2010 Sb. m. s., rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele (dánského státního příslušníka) k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (USA). Vydání se týkalo skutku, který spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že se přibližně od února 2008 až přibližně do srpna 2010 záměrně spolčil s dalšími osobami na spáchání trestných činů proti USA za účelem podvedení vlády USA narušením a mařením její zákonné činnosti a vyvezení a umožnění vyvezení obranných materiálů (součástek a příslušenství vojenských zbraní) z území USA do Dánska, aniž by nejprve získali licenci nebo písemné povolení k takovému vývozu. Měl se tak podílet na nelegálním vývozu zboží, konkrétně zaměřovačů, zařízení pro noční vidění a dalšího souvisejícího vybavení.

3. Proti napadenému usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

4. Stěžovatel namítá, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení zásady ne bis in idem, resp. že v jeho věci existoval důvod nepřípustnosti vydání uvedený v § 91 odst. 1 písm. m) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. To dovozuje ze skutečnosti, že mu byla rozhodnutím dánských orgánů (kodaňské policie) uložena pokuta 10 000 DKK za jednání spočívající v pořízení a držení vojenského materiálu bez příslušného povolení, včetně laserových zaměřovačů AN/PEQ-15. Podotýká, že toto rozhodnutí má trestní povahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), a zakládá proto překážku věci rozhodnuté. Tvrdí, že jeho údajné jednání z let 2008 až 2010 je třeba posuzovat jako jeden souvislý skutkový děj a rozdělení tohoto jednání podle časových úseků, množství položek či místa realizace je umělé a odporuje materiálnímu pojetí skutku vyžadovanému judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU"), přičemž odkazuje na rozhodnutí SDEU ve věcech C-436/04 Van Esbroeck a C-150/05 Van Straaten.

5. Stěžovatel v reakci na argumentaci uvedenou v napadených rozhodnutích namítá, že důvodem pro závěr o odlišnosti skutků nemůže být pouhá kvantifikace věcí, jichž se dané jednání týkalo, a absence individualizace předmětného zboží výrobními čísly nemůže jít k jeho tíži. Má za to, že je-li popis skutku v žádosti dožadujícího státu natolik neurčitý, že neumožňuje vyloučit totožnost s věcmi, jež byly předmětem dánského řízení, nelze tuto neurčitost vykládat v neprospěch vyžádané osoby. Opakuje, že rozdělení daného jednání na jedenáct skutků považuje za umělé, ve skutečnosti by se podle něj mělo posuzovat jako jediné pokračující jednání vedené jednotným záměrem. Trestný čin spiknutí považuje za pouhou odlišnou právní kvalifikaci stejného skutkového základu, totiž téhož souboru objednávek a plateb za vojenský materiál, který byl předmětem dánského řízení. Tvrdí, že prokázaná totožnost, byť jen části skutků, by musela vést přinejmenším k vyslovení nepřípustnosti vydání v odpovídajícím rozsahu.

6. Stěžovatel dále uvádí, že podle informace dánského státního zastupitelství byla část dokumentace vztahující se k řízení vedenému v Dánsku již skartována. Odkazuje na rozsudek SDEU ve věci C-726/21 Inter Consulting, z něhož vyplývá že při posuzování totožnosti skutku je nutné zohlednit nejen skutky uvedené v obžalobě a výroku rozhodnutí, ale i skutky zachycené v jeho odůvodnění a ve vyšetřovacím spise. Je přesvědčen, že nemožnost zohlednění spisu z dánského řízení kvůli jeho částečné skartaci mu nemůže být přičítána k tíži. Z toho dovozuje, že když vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval, že ve vydávacím řízení neplatí pravidlo in dubio pro reo, přenesl tím důkazní břemeno k prokázání důvodu nepřípustnosti vydání na stěžovatele, čímž porušil jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces, jakož i zásadu ne bis in idem. Podle něj by pak výkon práva nebýt opakovaně trestně stíhán závisel na nahodilé okolnosti, zda se po mnoha letech dochoval úplný spis.

7. Stěžovatel tvrdí, že při stíhání v USA by mu v krajním případě hrozil trest až na 105 let, tedy fakticky trest doživotní, bez reálné naděje na propuštění. Z judikatury ESLP podle něj vyplývá, že v podobných případech je vydávající stát povinen vyžádat dostatečné záruky, že případný hrozící trest bude přezkoumatelný a případně zmírnitelný. Obecné soudy podle něj tuto povinnost nesplnily. Má za to, že vzhledem k jeho pakistánskému původu a muslimskému vyznání v jeho případě reálně v USA hrozí diskriminační zacházení. V této souvislosti odkazuje na zprávy mezinárodních organizací a institucí, které podle jeho názoru uvedené riziko potvrzují. Namítá, že obecné soudy nedostatečně posoudily dopad jeho vydání do USA na jeho rodinný a soukromý život, přičemž poukazuje na to, že se v Dánském království narodil, má zde rodinné a sociální zázemí, včetně syna a nezletilé dcery.

8. Stěžovatel konečně tvrdí, že jelikož je dánským státním občanem, mělo by o jeho vydání být rozhodováno v Dánsku. Poukazuje na značný časový odstup od údajného spáchání činů, pro něž má být vydán, a odmítá přístup vrchního soudu, který tento faktor zúžil pouze na otázku promlčení. V závěru své ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předložil SDEU předběžnou otázku o tom, zda má být čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ve spojení s čl. 50 Listiny základních práv EU vykládán tak, aby v případě důkazní nejistoty vyplývající ze skartace příslušného spisu byla tato nejistota vykládána ve prospěch vyžádané osoby.

9. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny. Zároveň však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

11. Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy podrobně zabývaly klíčovou stěžovatelovou námitkou, tedy tím, zda pokuta uložená dánskou policií nevytváří překážku věci rozhodnuté, která by (v souladu se zásadou ne bis in idem) bránila jeho vydání (srov. bod 20 napadeného usnesení městského soudu a bod 8 napadeného usnesení vrchního soudu). Pokutou 10 000 DKK byl stěžovatel v září 2011 pokutován za skutek spočívající v přechovávání (mimo jiné) tří kusů laserových zaměřovačů AN/PEQ-15 v místě svého bydliště. Skutky, pro které má být vydán do USA, spočívaly (jak již bylo uvedeno) ve vyvezení typově stejné vojenské techniky (avšak v podstatně větším počtu) mezi lety 2008 a 2010 z USA bez povolení, resp. v pokusu o takové vyvezení a spolčení se za tímto účelem. Stěžovatel se měl této trestné činnosti dopustit formou spiknutí a podvedením vlády USA, čímž narušil a mařil její úřední činnost při vývozu dané vojenské techniky.

12. Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že inkriminované skutky nelze považovat za totožné, neboť se odlišují jak jednáním (vývoz vojenské techniky z USA vs. její přechovávání v Dánsku), tak následkem (narušování a maření činnosti vlády USA vs. abstraktní ohrožení v podobě nedovoleného držení nebezpečných zařízení). Rozdíl mezi skutkem, za nějž byl stěžovatel dánskou policií postižen, a skutky, pro něž má být vydán, tak v žádném případě nespočívá pouze v kvantifikaci dané vojenské techniky, jak se stěžovatel snaží tvrdit. Do jisté míry jde o podobnou situaci, jako kdyby byl pachatel nejprve odsouzen za nedovolené přechovávání omamné či psychotropní látky (srov. § 284 trestního zákoníku) a až následně by vyšlo najevo, že mnohem větší množství stejné drogy předtím vyrobil či dovezl - ani v takovém případě by nebyl vyloučen jeho postih za výrobu nebo dovoz omamné či psychotropní látky (srov. § 283 trestního zákoníku).

13. Způsob, jakým obecné soudy v posuzované věci přistoupily k posouzení a odlišení uvedených skutků, tak nekoliduje se závěry vyplývajícími z judikatury ESLP a SDEU. Z uvedeného navíc vyplývá, že z hlediska dodržení zásady ne bis in idem v posuzované věci nemá žádný podstatný význam rozdělení jednání, pro něž má být stěžovatel vydán, na jedenáct skutků, a tím pádem ani to, zda jde o rozdělení smysluplné, či umělé, jak tvrdí stěžovatel. Stejně tak Ústavní soud nenachází žádný podstatný význam v okolnosti, že v Dánsku došlo k částečné skartaci spisu. Pro posuzovanou věc je podstatné, že rozhodnutí dánské policie (které měly obecné soudy k dispozici a které stěžovatel připojil i k ústavní stížnosti) obsahuje přesnou identifikaci laserových zaměřovačů (viz dále). Z tohoto důvodu Ústavní soud nenachází žádnou potřebu předložit SDEU předběžnou otázku, jak to stěžovatel navrhuje.

14. Za racionální považuje Ústavní soud i způsob, jakým obecné soudy přistoupily k posouzení možnosti částečného překryvu inkriminovaných skutků, tedy k otázce, zda laserové zaměřovače přesně identifikované v popisu skutku, za nějž byl stěžovatel dánskou policií pokutován, jsou totožné s těmi, jichž se (vedle řady dalších) týkal nedovolený vývoz a spiknutí uskutečněné v USA. Vzhledem k absenci identifikačních údajů o laserových zaměřovačích, jichž se týká obžaloba Okresního soudu Spojených států pro okres District of Columbia (a tedy i žádost o vydání stěžovatele), nelze zcela vyloučit uvedený překryv skutků, nicméně ani Ústavní soud to neposuzuje jako překážku pro vydání stěžovatele ke stíhání do USA, resp. za důvod pro omezení tohoto vydání. Odkazuje v tomto směru na bod 8 napadeného usnesení vrchního soudu, kde tento soud - mj. s odkazem na komentářovou literaturu - konstatoval, že na danou situaci nelze uplatňovat pravidlo in dubio pro reo.

15. Také v souvislosti se stěžovatelovou námitkou, že mu v USA fakticky hrozí doživotní trest bez možnosti podmíněného propuštění a diskriminační zacházení, odkazuje Ústavní soud na napadené usnesení vrchního soudu (bod 7), kde byla tato námitka uspokojivě vypořádána. Ústavní soud se s vrchním soudem shoduje v tom, že stěžovatelovy úvahy o hrozícím uložení trestu při horní hranici rozhodných trestných sazeb jsou spekulativní, tedy - jinak vyjádřeno - že ve stěžovatelově případu není hrozba doživotního trestu reálná. Stejně tak Ústavní soud považuje za racionální i úvahy vrchního soudu vedoucí k závěru, že ani riziko diskriminačního zacházení není v posuzované věci reálné. Vrchní soud v uvedené části napadeného usnesení adekvátně reagoval i na stěžovatelovy námitky týkající se dopadu případného vydání na jeho rodinný a soukromý život, a navázal tak na městský soud, který v bodě 17 napadeného usnesení přiléhavě podotkl, že oddělení od rodiny je standardním důsledkem každého vazebního trestního řízení a nezakládá zvláštní okolnost, která by byla důvodem pro vyslovení nepřípustnosti vydání.

16. Stěžovatel tvrdí, že v jeho věci nebyla plně respektována pravidla vyplývající z rozsudku SDEU ve věci C-182/15 Petruhhin a navazující judikatury. Z této judikatury však nevyplývá, že by o vydání do nečlenského státu k trestnímu stíhání musel rozhodovat domovský stát občana Evropské unie. Notifikační povinnost vyplývající z uvedeného rozsudku byla v rámci vydávacího řízení respektována, jak podrobně vysvětlil vrchní soud v bodě 5 napadeného usnesení, když Dánské království nepožádalo o převzetí trestního stíhání.

17. Opodstatněnost nemohl Ústavní soud přiznat ani stěžovatelově námitce, že obecné soudy kromě posouzení otázky promlčení nijak nezohlednily časový odstup od skutku, pro který byl stěžovatel vyžádán. Stěžovatel v této souvislosti zmiňuje hledisko zachování důkazů, možnosti obhajoby a přiměřenosti zásahu do jeho základních práv. Ústavnímu soudu není jasné, jak by mohl časový odstup od daného skutku zvýšit intenzitu zásahu do základních práv obviněného. Pokud jde o zachování důkazů a možnosti obhajoby, jde o okolnosti stojící zcela mimo faktory, které musí obecné soudy posuzovat při rozhodování o přípustnosti vydání.

18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti a na projednání věci mimo pořadí samostatně nerozhodoval, neboť jde o akcesorické návrhy, které sdílí osud ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu