I.ÚS 2142/07
V PLATNOSTI- VS Praha Nco 75/2007-411
- ÚS I.ÚS 2142/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podnět byl zjevně neopodstatněný. Stěžovatel se domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu, které uznalo nepodjatost soudců, i když měl za to, že jejich rozhodování v jiných věcech svědčí o subjektivní podjatosti. Soud se opřel o princip, že pochybnosti o nestrannosti musí být objektivně zdůvodněny, nikoli jen založeny na subjektivních dojmech nebo výsledcích jiných výroků. Dále uvedl, že stanoviska pléna Ústavního soudu jsou vážná, ale nejsou přímo příslušná pro posouzení merita věci v tomto řízení.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2007 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007, č. j. Nco 75/2007-411, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 8. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť měl za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluva"). Napadeným usnesením Vrchní soud v Praze rozhodl, že tři soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (ve výroku specifikovaných) nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věcí vedených u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 139/2002 a u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 18 Co 377/2006. Stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči těmto soudcům Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, neboť uvedení soudci nejsou subjektivně nestrannými soudci, o čemž má svědčit jejich postup při projednávání jiných obdobných věcí týkajících se stěžovatele. V ústavní stížnosti namítané porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že v důsledku napadeného výroku usnesení by o věci měli nadále rozhodovat ti soudci, u nichž jsou vzhledem k dále uvedeným skutečnostem dány pochybnosti o jejich nepodjatosti, tedy soudci nikoliv nezávislí a nestranní. Stěžovatel totiž tvrdí a tvrdil totéž i před obecným soudem, že zde jsou skutečnosti, které vzbuzují důvodné pochybnosti o nepodjatosti těchto soudců, ke kterým však obecný soud při svém rozhodování vůbec nepřihlížel. Nedostatek jejich subjektivní nestrannosti stěžovatel spatřuje zejména v tom, že uvedení soudci ve věci vedené odvolacím soudem pod sp. zn. 18 Co 378/2006 potvrdili zamítavý rozsudek soudu prvního stupně odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS - st. 21/05 a tak sami a zřejmě dobrovolně rezignovali na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu a dali jednoznačně najevo, že míní zbavit stěžovatele jeho chráněného lidského práva na spravedlivý soudní proces. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvedl námitky týkající se právního posouzení merita věci obecnými soudy a odkázal na argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované usnesení svým nálezem zrušil. Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 371/04, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení "Sb. n. u.", sv. 34, str. 255). Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že stěžovatel ke svému subjektivnímu přesvědčení o podjatosti uvedených soudců neuvedl žádný konkrétní důvod. "Okolnost, že soudce rozhodoval ve věcech, týkajících se téhož účastníka, resp. to, že jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem vyloučení soudce. Muselo by být prokázáno, že má takový vztah k věci či ostatním účastníkům nebo jejich zástupcům, že to zakládá důvod pochybovat o jejich podjatosti." Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterým mělo být porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující nepodjatost uvedených soudců Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, nelze dle Ústavního soudu vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Ostatními námitkami stěžovatele ohledně právního posouzení merita věci odvolacím soudem, které mělo být v rozporu s argumentací obsaženou v odlišném stanovisku ke stanovisku pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto nebyly předmětem řízení ústícího do vydání ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze. Navíc Ústavní soud zdůrazňuje, že stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu a ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 nesouhlasila a připojila k němu i stěžovatelem zmíněné odlišné stanovisko, není tento její názor pro posouzení této věci relevantní a bylo-li by rozhodováno o meritu věci, je vázána stanoviskem (viz čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR). Ostatně totéž platí i pro soudce obecných soudů. S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2007 František Duchoň předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.