I.ÚS 215/95
Sbírka: N 52/5 SbNU 413
V PLATNOSTI- KS Ostrava 22 Ca 854/94 - 18
- ÚS I.ÚS 215/95
Ústavní soud zrušil rozsudek krajského soudu, protože soud nesplnil podmínku jednoduchého případu při použití § 250f o. s. ř. Věc se týkala významné částky DPH za více než deset obchodních případů, což vyžadovalo účast stěžovatele při soudním jednání. Soudní řízení bez jednání porušilo právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Rozsudek byl zrušen kvůli porušení ústavních zásad veřejnosti a nestrannosti soudu.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci stěžovatele O. spol. s r. o., zastoupeného JUDr. J. S., o ústavní stížnosti ze dne 22. 9. 1995 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, t a k t o :
Výrok
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, se r u š í .
Odůvodnění
: Svou ústavní stížností ze dne 22. 9. 1995, došlou Ústavnímu soudu dne 25. 9. 1995 a podanou včas ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 22. 6. 1995, čj. 22 Ca 854/94 - 18, který nabyl právní moci dnem 7. 8. 1995. Tímto rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 14. 11. 1994, čj. FŘ/3164/231/94, a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 24. 3. 1994, čj. FÚ 230/1747/94-AG. Těmito rozhodnutími finančních úřadů byla potvrzena povinnost stěžovatele doplatit na dani z přidané hodnoty částku Kč 1 186 524,--, a to za 15 obchodních případů v období od 12. 2. 1993 do 6. 4. 1993, kdy došlo k úhradě DPH za zboží - ropné deriváty K 4-TO - v sazbě 5%, ačkoliv jak vyplývá z obou správních rozhodnutí, tak z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, mělo dojít k zatížení uvedeného zboží daní z přidané hodnoty v sazbě 23%. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Ostravě postupoval v rozporu s čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, a tudíž dle názoru stěžovatele nesprávně aplikoval ustanovení § 250f o.s.ř., neboť se v tomto případě nejedná o pouhé posouzení právní otázky. Stěžovatel v průběhu řízení o přezkumu správního rozhodnutí před Krajským soudem v Ostravě zpochybnil i skutková zjištění, učiněná v předchozích řízeních a domáhal se provedení dalších důkazů. V přístupu Krajského soudu v Ostravě spatřuje stěžovatel i porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, a to v tom, že nebyl zabezpečen rovný přístup k subjektům práva. Petit ústavní stížnosti v souladu s argumentací stěžovatele obsahuje jen návrh na zrušení rozsudku krajského soudu. Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový materiál Krajského soudu v Ostravě, jakož i obou finančních úřadů, a požádal Krajský soud v Ostravě, jako účastníka řízení, o písemné vyjádření. Ve svém vyjádření se k ústavní stížnosti předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě (JUDr. E. C.) navrhla zamítnutí ústavní stížnosti, neboť pojem jednoduchý případ je soudní praxí vykládán v souladu s ustanovením § 250f o. s. ř. tak, že se ústní jednání nenařizuje tehdy, není-li k rozhodnutí ve věci samé zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze-li rozhodnout na základě obsahu správních spisů. V daném případě krajský soud dospěl k závěru, že skutková zjištění jsou dostačující a nebylo třeba doplňovat dokazování způsobem navrhovaným v žalobě stěžovatelem. Ústavní soud, po zhodnocení všech podkladů, dospěl k těmto závěrům: Ústavní soud je podle čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není ani zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, či správními a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud však vždy zkoumá, zda v řízení před soudy - a to i v netrestních věcech - nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces, jak je má na mysli čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom nejen fyzické, ale i právnické osoby disponují některými právy zaručenými Listinou základních práv a svobod (srov. Pl. ÚS 15/93). Právo na spravedlivý proces mezi ně bezesporu patří. Ústavní soud již v řadě svých nálezů vyslovil názor, že ustanovení § 250f o. s. ř. prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti veřejného jednání a dále i zásadu bezprostřednosti, takže právě proto je třeba podmínky pro jeho použití vykládat striktně, a to tím spíše, že v případech přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů soudem se zpravidla jedná, pokud jde o soudní řízení, o řízení jednostupňové. Přistoupit k použití tohoto ustanovení lze tedy jen v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené. K jeho aplikaci nestačí sama skutečnost, že jde jen o posouzení otázky právní, nýbrž musí být splněna také další podmínka v něm obsažená, totiž že se jedná o případ jednoduchý (srov. např. sp. zn. II. ÚS 75/94, sp. zn. IV. ÚS 105/94, sp. zn. IV. ÚS 113/94), zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky. Ústavní soud z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě zjistil, že soud velmi obsažně hodnotil rozhodnutí obou finančních úřadů a shledal, že nebylo zjištěno porušení zákona, které by mělo za následek zkrácení subjektivních práv žalobce; proto zamítl žalobu podle ustanovení § 250j odst. 1 o. s. ř. Přitom soud uvedl, že se jednalo pouze o posouzení právní otázky, takže rozhodl ve věci bez nařízení jednání podle § 250f o. s. ř. Na základě uvedeného dospěl Ústavní soud k tomu, že ústavní stížnost je důvodná. K porušení práva na spravedlivý proces došlo tím, že k aplikaci § 250f o. s. ř. krajským soudem nebyla splněna jedna v něm stanovených podmínek, tj. že se jedná o jednoduchý případ. O takový případ se nesporně nejednalo, jak jednoznačně vyplývá z předmětu sporu (doplatek na dani z přidané hodnoty vyšší než jeden milion Kč, navazující na 15 obchodních případů), stejně jako z podrobně rozpracovaného rozsudku v této věci, protože právě věcná složitost projednávaného případu nepochybně vyžadovala, aby stěžovatel byl jednání soudu přítomen ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V souzené věci tedy došlo k porušení stěžovatelova práva na veřejné projednání jeho věci u nezávislého a nestranného soudu a tím k porušení článku 38 odst. 2 (ve spojení s článkem 36 odst. 1) Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený rozsudek zrušil. Protože ústavní stížnost směřuje v prvé řadě k dodržení zásady ústnosti a veřejnosti soudního řízení, a nikoli k meritornímu rozhodnutí ve věci samé, nechápe Ústavní soud finanční ředitelství jako vedlejšího účastníka v tomto rozsahu řízení, které se týká především aplikace § 250 f) o. s. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se podle § 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat. V Brně dne 25. června 1996
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.