I.ÚS 216/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2025 č. j. 25 Co 339/2025-11 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2025 č. j. 213 L 153/2025-5, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelce jako procesní opatrovnici umístěného člověka (vedlejší účastnice) přiznána podle tehdy účinného § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeho zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 450 Kč. Stěžovatelka přitom požadovala podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu částku 1 950 Kč. K jejímu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 upravil rozdílně tarifní hodnotu ve věcně totožných řízeních. Jediný rozdíl mezi § 9 odst. 2 a § 9 odst. 7 advokátního tarifu je v tom, zda jde o advokáta zvoleného či ustanoveného. Úprava zároveň různým způsobem stanoví mimosmluvní odměnu advokáta za výkon právní služby. K tomu přitom neexistuje důvod. Stěžovatelce měla být přiznána odměna podle § 9 odst. 2 advokátního tarifu. Názor stěžovatelky ostatně potvrdil nález ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 32/25, kterým byl § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušen.

4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, nemá povinnost být právně zastoupena jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

5. Napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto o přiznání odměny stěžovatelce za zastupování vedlejšího účastníka. Jde tak o rozhodnutí o nákladech řízení. Ústavní soud se přitom ustáleně k rozhodnutím o nákladech řízení staví rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu. I přes možný dopad do majetkové sféry stěžovatele zpravidla taková rozhodnutí sama o sobě nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva či svobody. Ve stanovisku pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to významnější musí být mimořádnost okolností, nepřevyšuje-li výše nákladů ani hranici bagatelnosti. Tento požadavek zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.

6. Z ústavní stížnosti ve spojení s napadenými rozhodnutími je zřejmé, že částka odpovídající přiznaným nákladům, o niž měla stěžovatelka podle svých tvrzení v důsledku pochybení obecných soudů přijít, nepřesahuje hranici bagatelnosti. Přitom ale netvrdí žádné okolnosti, které by svědčily o přesahu jejích zájmů ve smyslu výše citované judikatury a ze kterých by plynul ústavněprávní rozměr věci. Takové okolnosti nevyplývají ani z napadených rozhodnutí. Bylo především na stěžovatelce, aby takové okolnosti tvrdila.

7. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. února 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu