I.ÚS 2167/13
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, což je podle zákona povinné. Soud konstatoval, že stěžovatel byl již dříve opakovaně upozorněn na povinnost zastoupení, a to i v několika předchozích rozhodnutích. Přestože bylo výslovně známo, že zastoupení je nezbytné, stěžovatel jej nezajišťoval. Soud proto rozhodl o odmítnutí bez ústního jednání podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Altnera, proti jinému zásahu veřejné moci, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání stěžovatele, jež Ústavní soud dle jeho obsahu posoudil jako návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podstatou tvrzeného jiného zásahu veřejné moci do základních práv stěžovatele mělo být svržení vlády Petra Nečase prostřednictví vniknutí policejních složek do Úřadu vlády v noci ze dne 12. na 13. 6. 2013 a nečinnost Bezpečnostní informační služby v této věci. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu. Dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však zastoupen advokátem není. Stěžovatel se již vícekrát obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími stejnou vadou, tj. neexistencí povinného zastoupení advokátem. Na tento nedostatek byl opakovaně upozorňován s poučením, že jeho neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem k odmítnutí podané ústavní stížnosti (srov. např. řízení sp. zn. I. ÚS 1966/09, sp. zn. IV. ÚS 1796/09 a další). Ústavní soud konstatuje, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Uvedené je ostatně stěžovateli známo i vzhledem k více usnesením Ústavního soudu - např. sp. zn. I. ÚS 3242/09 či II. ÚS 1536/10 - vydaných k jeho ústavním stížnostem. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2013 Ivana Janů soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.