I.ÚS 2176/09
V PLATNOSTI- ÚS 10 Nc 951/2009
- ÚS I.ÚS 2176/09
Citované zákony (0)
Žádné explicitní citace zákonů v textu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm o stížnosti stěžovatele P. Č., proti postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci vedené pod sp. zn. 10 Nc 951/2009, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 18. srpna 2009 doručena stížnost (dále jen "návrh"), ve které stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s postupem Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci vedené pod sp. zn. 10 Nc 951/2009. Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není. Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2007, k Ústavnímu soudu přes dvacet ústavních stížností, z nichž nejméně 12 bylo odmítnuto pro neodstranění vad, protože nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z mnoha řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (kupř. řízení sp. zn. I. ÚS 257/09, I. ÚS 467/09, I. ÚS 787/09, III. ÚS 291/09, IV. ÚS 424/09 atd.). Ústavní soud ve své judikatuře v minulosti vysvětlil, z jakých důvodů je vyloučeno, aby stěžovatelům sám právního zástupce ustanovil a proč nepřipustil přiměřené použití § 30 OSŘ (ustanovení advokáta soudem), když neshledal podmínky pro takový postup podle § 63 zákona o Ústavním soudu. Právní řád totiž připouští určení advokáta i pro řízení před Ústavním soudem příslušným rozhodnutím České advokátní komory, čímž je vytvořen procesní nástroj k zajištění kvalifikovaného právního zastoupení, a tedy i přístupu k Ústavnímu soudu. V praxi tato úprava nevyvolává obtíže (srov. usnesení ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 2291/08 in http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v jeho případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatele zafixovat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatele o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním. Proto soudce zpravodaj, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh stěžovatele odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2009 František Duchoň soudce Ústavního soudu
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.