I.ÚS 2223/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kostohryza, zastoupeného Mgr. Janem Zelenkou, advokátem, sídlem Heydukova 101/2, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2026 č. j. 22 Cdo 444/2026-80, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. září 2025 č. j. 19 Co 1174/2025-60 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. března 2025 č. j. 12 C 380/2024-27, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Jaroslava Kinkora, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1) a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).

2. Ze stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel se žalobou k Okresnímu soudu v Písku (dále jen "okresní soud") domáhal určení vlastnického práva k pozemku č. X v katastrálním území N. (úzký pruh na hranici pozemku stěžovatele a pozemku vedlejšího účastníka). Podle názoru stěžovatele nabyl vlastnické právo k tomuto pozemku na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095, § 1096 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž pozemek nepřetržitě užíval již od nabytí sousedního pozemku v roce 1996. Předtím pozemek užívali rodiče stěžovatele.

3. Okresní soud v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. Okresní soud neshledal podmínky pro mimořádné vydržení pozemku, jelikož držba byla nepoctivá (byl prokázán nepoctivý úmysl ve smyslu § 1095 občanského zákoníku). Vycházel přitom z důkazů obsažených ve spise v jiném řízení, jehož se účastnili stěžovatel a vedlejší účastník, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 203/2018 (dále jen "předchozí řízení"). V předchozím řízení byla jako předběžná otázka posuzována existence řádného vydržení pozemku stěžovatelem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky vydržení splněny nebyly. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně přitom vyplývá, že stěžovatel výslovně uznal vlastnické právo vedlejšího účastníka k části pozemku. V nyní napadeném rozsudku okresní soud proto uzavřel, že jestliže stěžovatel v průběhu vydržecí doby pro mimořádné vydržení sám uznal vlastnictví vedlejšího účastníka k části pozemku, nelze mít za to, že byla držba poctivá (ve smyslu § 1095 občanského zákoníku byl prokázán nepoctivý úmysl vylučující mimořádné vydržení).

4. Stěžovatel brojil proti rozsudku okresního soudu odvoláním. Namítal především, že okresní soud nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu. Podle názoru stěžovatele prohlášení, která učinil v předchozím řízení, nemohou znamenat existenci nepoctivého úmyslu. Stěžovatel částečně uznal vlastnictví vedlejšího účastníka pouze v rámci hledání smírného řešení. Dále dle ustálené judikatury lze mimořádnému vydržení zabránit pouze dohodou o předání držby nebo žalobou napadající držbu. Zároveň nepoctivý úmysl se zkoumá pouze k okamžiku ujmutí se držby, pozdější zjištění o jiném vlastníkovi věci nemá bez dalšího za následek zánik podmínek pro mimořádné vydržení.

5. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými závěry okresního soudu. Nesouhlasil však s jeho právním posouzením ohledně nepoctivého úmyslu stěžovatele. Podle krajského soudu měl okresní soud žalobu zamítnout z jiného důvodu, a to absence držby vlastnického práva, jelikož stěžovatel v průběhu vydržecí doby pro mimořádné vydržení uznal vlastnické právo k části pozemku a tuto část tak užíval z titulu výprosy. Stěžovatel tak mohl nabýt vlastnictví na základě mimořádného vydržení pouze ke zbývající části pozemku, k níž vlastnictví vedlejšího účastníka neuznal. V řízení však nebylo možné rozhodnout o vydržení pouze části pozemku, jelikož to by odporovalo petitu a zároveň scházel nový geometrický plán.

6. Stěžovatel dále napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, v němž namítal, že krajský soud po něm požadoval trvající přesvědčení o vlastnictví, ačkoliv podle ustálené judikatury postačuje, aby se držby kvalifikovaně chopil nikoliv v nepoctivém úmyslu. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání odmítl, jelikož napadený rozsudek krajského soudu nezávisel na otázce existence nepoctivého úmyslu, nýbrž na otázce existence držební vůle.

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

9. Stěžovatel namítá, že obecné soudy rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. Podle stěžovatele pro mimořádné vydržení nemovitosti není podmínkou, aby držitel byl v přesvědčení, že je jejím vlastníkem. Obecné soudy nesprávně aplikovaly ustanovení § 1095 občanského zákoníku, když vyložily nedostatek přesvědčení stěžovatele o vlastnictví pozemku jako součást samotné držby (složky animus possidendi). Přesvědčení o vlastnictví věci se však vztahuje k podmínce dobré víry (respektive absence nepoctivého úmyslu), která se u mimořádného vydržení zkoumá pouze k okamžiku chopení se držby. Úkolem obecných soudů tedy bylo především posoudit, jaké bylo přesvědčení stěžovatele k okamžiku chopení se držby, jelikož na tom stojí právní řešení celé věci. Obecné soudy však v tomto ohledu pochybily, když vycházely pouze z tvrzení stěžovatele učiněném v předchozím řízení a neprovedly další stěžovatelem navrhované důkazy.

10. Stěžovatelovy námitky směřují především do výkladu podústavního práva, konkrétně ustanovení § 1095 občanského zákoníku. V tomto ohledu Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Nepřísluší mu tak přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, včetně výkladu konkrétních ustanovení podústavního práva (nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud zasáhne pouze v případě tzv. kvalifikované vady, která může spočívat v nepřípustném zásahu aplikace podústavního práva do základních práv a svobod, ve zjevném a neodůvodněném vybočení z ustálené rozhodovací praxe nebo v tzv. přepjatém formalismu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavní soud v nyní projednávané věci však žádnou z uvedených kvalifikovaných vad neshledal.

11. Podle § 1095 občanského zákoníku uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl. Podle judikatury Nejvyššího soudu je absence nepoctivého úmyslu dána, pokud ten, kdo se držby ujal, je přesvědčen, že nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tíží toho, kdo vydržení popírá (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Nepoctivý úmysl je přitom nutné zkoumat k okamžiku uchopení držby. Pokud držitel později zjistí, že vlastníkem věci je někdo jiný, neznamená to bez dalšího, že k mimořádnému vydržení nemůže dojít. K mimořádnému vydržení nedojde, ztratí-li držitel držbu dříve, než uplyne vydržecí doba (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).

12. V nyní projednávané věci krajský soud a Nejvyšší soud dovodily, že stěžovatel ztratil držbu (respektive její subjektivní složku - animus possidendi), když v jiném soudním řízení uznal, že část pozemku je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Tuto část pozemku pak užíval na základě výprosy, nikoliv držby. Je podle nich namístě rozlišovat mezi situací, kdy se držitel dozví o existujícím vlastnickém právu třetí osoby k držené věci, avšak nadále projevuje vůli vykonávat držbu jako vlastník (jak tomu bylo například v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2307/2022), a situací, kdy držitel vlastnické právo třetí osoby výslovně uzná. V druhém případě totiž zpravidla dává najevo, že věc již nepovažuje za svou, a vzdává se tak alespoň konkludentně vůle držet ji jako vlastník. Takový výklad založený na rozlišování okolností dané věci si lze představit jako možný, nikoli jako svévolný nebo rozporný s ustálenou rozhodovací praxí, a tedy rozporný s ústavním pořádkem.

13. Ústavní soud dále nepřisvědčil námitce stěžovatele ohledně neprovedených důkazů. Okresní soud navržené důkazy neprovedl, neboť je považoval za nadbytečné. Dospěl totiž k závěru, že věc lze spolehlivě právně posoudit již na základě obsahu spisu vedeného v předchozím řízení. Takový postup je přitom v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž soud není povinen provést všechny účastníkem navržené důkazy, považuje-li je s ohledem na skutkový stav věci za nadbytečné (nález ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. I. ÚS 2862/25, bod 23).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu