I.ÚS 223/18
V PLATNOSTICitované zákony (6)
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Davida Nelsona, zastoupeného Mgr. Janou Andresovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 22. 11. 2017 č. j. 2 ZT 60/2017-27, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Městského ředitelství policie Plzeň, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 8. 11. 2017 č. j. KRPP-166730-48/TČ-2017-030572 bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že státní zástupce v napadeném usnesení dospěl k závěru, že i v případě, kdy není dán dostatek důkazů pro zahájení trestního stíhání, avšak obviněným by měl být cizinec, postačí k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání právě jen skutečnost, že domnělým pachatelem je cizinec, který pravděpodobně opustí území České republiky. Stěžovatel s takovým závěrem zásadně nesouhlasí a považuje jej za diskriminační. Dále uvádí, že v jeho věci nebyl dostatečně odůvodněn závěr, že byly naplněny znaky trestného činu usmrcení z nedbalosti, když není prokázáno naplnění objektivní ani subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti připomíná, že ve věci nebyl ustanoven žádný znalec a vysvětlení podané znalcem nemá žádnou důkazní hodnotu. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02). Ústavnímu soudu nepřísluší po věcné stránce jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98). Stěžejní námitka stěžovatele vychází z toho, že státní zástupce zamítl jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání údajně mj. na základě závěru, že stěžovatel je cizincem, který pravděpodobně opustí území České republiky, takže jeho trestní stíhání je třeba zahájit i v situaci, kdy k tomu nebylo shromážděno dostatečné množství důkazů. Státní zástupce však ve skutečnosti pouze poukázal na to, že daná okolnost, totiž že stěžovatel pravděpodobně opustí území České republiky, byla důvodem k tomu, aby orgány činné v trestním řízení nevyčkávaly na zpracování znaleckých posudků z oboru silniční doprava a zdravotnictví. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásada rychlosti představuje jednu ze základních zásad trestního řízení (srov. § 2 odst. 4 trestního řádu). Právo na projednání trestní věci bez zbytečných průtahů vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a vedení trestního řízení v souladu s tímto požadavkem tvoří významnou záruku řádného objasnění trestní věci a tím i správného a spravedlivého rozhodnutí, neboť průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 28). Uplatnění zásady rychlosti nicméně nesmí působit na úkor náležitého objasnění věci; stejně tak musí být šetřena práva obžalovaného, včetně práva na obhajobu či práva na zákonného soudce (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1329/14). Z tohoto pohledu je třeba výše uvedenou úvahu státního zástupce považovat za zcela adekvátní. Snaha zjistit relevantní skutečnosti potřebné pro posouzení, zda je nutno ve věci zahájit trestní stíhání, ještě v době, kdy se podezřelý nachází na území České republiky, je zcela legitimní, neboť jeho odjezd do zahraničí logicky přináší obtíže a průtahy při provádění úkonů trestního řízení. Včasné sdělení obvinění navíc stěžovateli umožnilo se odpovědně rozhodnout, zda bude tomuto obvinění čelit přímo v České republice, anebo zda bude svou obhajobu realizovat ze zahraničí. Uvedená snaha o zrychlené opatření podkladů potřebných pro rozhodnutí o zahájení trestního stíhání by získala nepřijatelný rozměr až v situaci, kdy by jejím výsledkem bylo předčasné vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, tedy pokud by stíhání bylo zahajováno bez splnění předpokladů uvedených v § 160 trestního řádu. O takový případ však v posuzované věci nešlo. Jak totiž vyplývá z napadeného usnesení státního zástupce, jakož i ze samotného usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele, doposud zjištěné skutečnosti zcela dostatečně a s vyšším stupněm pravděpodobnosti odůvodňovaly závěr, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal stěžovatel. Orgány činné v trestním řízení vycházely především z vysvětlení podaného znalcem z oboru silniční dopravy, ale také z výpovědi samotného stěžovatele. Z těchto důkazů vyplynulo, že stěžovatel jel ve tmě a husté mlze rychlostí do 80 km/h, byť se již nacházel v uzavřené obci, kde je povolená rychlost stanovena nejvýše na 50 km/h. Stěžovatel tedy řídil automobil jednoznačně nepřiměřenou rychlostí, v důsledku čehož opožděně reagoval na kruhový objezd, na kterém následně havaroval (čelně narazil do sloupu trolejového vedení), přičemž v důsledku nehody zemřela jeho spolujezdkyně. Z těchto důvodů Ústavní soud nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že v dané věci nebyl dostatečně odůvodněn závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Zásadní skutečností se v tomto směru jeví právě rychlost, jakou v době dopravní nehody jel, přičemž je třeba opětovně zdůraznit, že i sám stěžovatel vypověděl, že těsně před nehodou jel rychlostí do 80 km/h, neboť se domníval, že se stále nachází na dálnici. Ústavní soud konečně nepovažuje za opodstatněnou ani námitku, že vysvětlení podané znalcem z oboru silniční doprava nemá žádnou důkazní hodnotu. Podle § 158 odst. 3 písm. a) trestního řádu může policejní orgán k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob. Ze žádného ustanovení trestního řádu přitom nevyplývá, že by takové vysvětlení nemohlo být vyžadováno i od osoby, která disponuje potřebnými odbornými znalostmi, tedy např. od znalce. Takové vysvětlení může posloužit mj. k vyřešení otázky, zda je třeba ve věci vyžadovat znalecký posudek. Ústavní soud závěrem připomíná, že trestní řízení vedené proti stěžovateli je doposud ve své počáteční fázi a provádění dalších důkazů a jejich hodnocení bude realizováno v jeho dalším průběhu. Stěžovatel své námitky může uplatňovat v rámci obhajoby v dalších stádiích trestního řízení. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. února 2018 JUDr. Tomáš Lichovník předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.