I.ÚS 2252/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Chomutov, sídlem Zborovská 4602, Chomutov, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2026 č. j. 8 Afs 62/2023-104, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní stížnost se týká uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně při zadávání veřejné zakázky. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že dne 31. 8. 2010 proběhlo losování, při němž stěžovatel náhodným výběrem zúžil výběr uchazečů o veřejnou zakázku "Oddychové a relaxační centrum a Doplnění parkovacích ploch a technické infrastruktury". Způsob provedení tohoto výběru však posléze shledal Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozporným se zásadou transparentnosti podle § 6 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, a stěžovatele tak uznal vinným ze spáchání přestupku. Rozhodnutí o přestupku dále postupně potvrdily odvolací orgán, správní soud i Nejvyšší správní soud.

3. Stěžovatel mezitím dne 23. 12. 2010 uzavřel s vítězným uchazečem smlouvu o dílo. Stěžovatel rovněž uzavřel dne 30. 6. 2011 smlouvu o poskytnutí dotace s Regionální radou regionu soudržnosti Severozápad. Dotační prostředky byly připsány na účet stěžovatele dne 12. 4. 2012 a 21. 11. 2013. Dílo bylo stěžovateli předáno v době před 19. 10. 2012, poslední platba za dílo proběhla 27. 11. 2012.

4. Dne 24. 9. 2014 byla vydána zpráva o auditu operace, přičemž z ní mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel při zúžení výběru uchazečů porušil zásadu transparentnosti podle zákona o veřejných zakázkách. Tím došlo rovněž k porušení smlouvy o poskytnutí dotace. V návaznosti na zprávu o auditu operace zahájil Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad řízení za účelem správného zjištění a stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně. Platebním výměrem ze dne 1. 3. 2016 následně uložil stěžovateli odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 57 008 893 Kč, a to z důvodu porušení podmínek poskytnutí dotace. Stěžovatel brojil proti platebnímu výměru odvoláním, vedlejší účastník však rozhodnutím ze dne 13. 11. 2020 č. j. MF-45006/2016-1203-5 odvolání zamítl.

5. Stěžovatel poté napadl rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") žalobu i na podruhé rozsudkem ze dne 13. 3. 2023 č. j. 16 Af 2/2021-95 zamítl. Nejvyšší správní soud pak rozsudkem ze dne 26. 5. 2026 č. j. 8 Afs 62/2023-104 zamítl i kasační stížnost stěžovatele a proti tomuto rozsudku se stěžovatel nyní brání ústavní stížností.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti zasáhne do rozhodovací činnosti soudů pouze tehdy, pokud byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ta zde porušena nebyla, jak Ústavní soud vysvětlí níže.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší obdobné námitky, které uplatnil již před Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel spatřuje pochybení obecných soudů ve dvou rovinách. Zaprvé namítá nepřípustnou retroaktivní aplikaci zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Zadruhé stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že ve věci stěžovatele počala prekluzivní lhůta běžet od okamžiku dovršení plnění smlouvy o dílo. Podle stěžovatele je tento závěr v rozporu s dosavadní judikaturou, která považovala za skutečnost rozhodnou pro počátek běhu prekluzivní lhůty okamžik uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, případně okamžik právní moci rozhodnutí o poskytnutí dotace. Nejvyšší správní soud tak vybočil z dosavadní rozhodovací praxe, aniž by věc předložil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. Těmito pochybeními Nejvyšší správní soud dle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

9. Námitky stěžovatele směřují především do výkladu podústavního práva. V tomto ohledu Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Nepřísluší mu tak přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, včetně výkladu konkrétních ustanovení podústavního práva (nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98). Ústavní soud zasáhne pouze v případě tzv. kvalifikované vady, která může spočívat v nepřípustném zásahu aplikace podústavního práva do základních práv a svobod, ve zjevném a neodůvodněném vybočení z ustálené rozhodovací praxe nebo v tzv. přepjatém formalismu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavní soud v nyní projednávané věci však žádnou z uvedených kvalifikovaných vad neshledal.

10. Toliko nad rámec nezbytného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává následující. Stran námitky retroaktivní aplikace zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud chybně vyložil ustanovení § 22 odst. 2 písm. b) tohoto zákona ve znění do 30. 12. 2011, když dospěl k závěru, že již tehdy obsahovalo pravidlo, že za porušení rozpočtové kázně se považuje i porušení právní povinnosti, k němuž došlo ještě před připsáním peněžních dotačních prostředků na účet žadatele. Ústavnímu soudu se však nejeví jako zjevně protiústavní výklad Nejvyššího správního soudu, který založil své úvahy na důvodové zprávě k novele č. 465/2011 Sb. a předchozí rozhodovací praxi. Odkázal přitom zejména na bod 85 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2024 č. j. 3 Afs 11/2023-107, v němž se touto otázkou již zabýval a dospěl k závěru, že příslušné pravidlo bylo obsaženo již v původním znění příslušného ustanovení. Není pak zřejmé, co stěžovatel míní odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2018 č. j. 2 Afs 366/2017-33, jelikož ten se týkal aplikace ustanovení § 44a odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (požadavek proporcionality při stanovení výše odvodu), nikoliv pravidel ohledně posuzování porušení rozpočtové kázně. Stěžovatel zároveň neuvádí žádný příklad rozhodovací praxe, ze kterého by bylo zřejmé, že příslušné pravidlo nemohlo být aplikováno i v případě původního znění zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatele ohledně retroaktivní aplikace práva, jelikož s ohledem na výše uvedené nebylo pro posouzení věci stěžovatele relevantní, které znění zákona o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů se užije.

11. Pokud jde o druhou námitku stěžovatele ohledně běhu prekluzivní lhůty, stěžovatel odkazuje především na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2022 č. j. 5 Afs 4/2021-66, podle něhož je okamžikem, kdy došlo k nesrovnalosti (ve smyslu nařízení č. 2988/95), nejpozději den nabytí právní moci rozhodnutí o poskytnutí dotace. Dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2024 č. j. 4 Afs 52/2023-85, podle něhož je okamžikem, kdy došlo k nesrovnalosti, nejpozději uzavření smlouvy o poskytnutí dotace. Podle stěžovatele měl ve světle této judikatury Nejvyšší správní soud v projednávané věci označit za počátek běhu prekluzivní lhůty rovněž okamžik uzavření smlouvy o poskytnutí dotace, případně předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, dospěl-li k jinému závěru.

12. I vypořádání této námitky ze strany Nejvyššího správního soudu se Ústavnímu soudu nejeví jako protiústavní. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku zabýval mimo jiné tím, zda se ve věci stěžovatele jedná o jednorázovou, opakovanou či pokračující nesrovnalost. Na rozdíl od jednorázové nesrovnalosti, u níž počíná prekluzivní lhůta běžet okamžikem, kdy k nesrovnalosti došlo, běží v případě pokračující nebo opakované nesrovnalosti prekluzivní lhůta až ode dne, kdy tato nesrovnalost skončila. Nejvyšší správní soud přitom dospěl k závěru, že ve věci stěžovatele se jedná o nesrovnalost pokračující. Odkázal přitom na rozsudek SDEU ze dne 21. 12. 2011, ve věci C-465/10 Ministre de l'Intérieur, de l'Outre-mer, des Collectivités territoriales et de l'Immigration, podle kterého se o pokračující nesrovnalost jedná i v případě, kdy příjemce dotace (který porušil své právní povinnosti) protiprávně uzavře smlouvu s poskytovatelem služeb. Nesrovnalost pak přetrvává během celé doby provádění smlouvy. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud určil počátkem běhu prekluzivní lhůty ve věci stěžovatele den, kdy proběhla poslední splátka za dílo (tj. den 27. 11. 2012).

13. Nejvyšší správní soud se konečně z hlediska ústavněprávního dostatečně vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se tvrzené rozpornosti judikatury. Podle jeho názoru byla tato otázka již vyřešena v rozsudku ze dne 19. 6. 2024 č. j. 3 Afs 248/2023-135. V něm Nejvyšší správní soud uvedl, že ve stěžovatelem citovaném rozsudku č. j. 4 Afs 52/2023-85 čtvrtý senát s ohledem na specifické skutkové okolnosti neaplikoval výše uvedenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, ačkoli obecně je nutné ji považovat za přiléhavou. Případné přetrvávající nejasnosti v rozhodovací praxi pak podle Nejvyššího správního soudu odstranil rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 11. 2025 ve věci C-539/24 Mikroregion Porta Bohemica proti Odvolacímu finančnímu ředitelství. Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 4/2021-66, Ústavní soud toto rozhodnutí nepovažuje za přiléhavé. Z jeho skutkových okolností se totiž podává, že se zřejmě týkalo tzv. jednorázové nesrovnalosti spočívající ve vydání rozhodnutí o přiznání dotace ex post (tj. po dokončení dotovaného projektu), nikoliv pokračující nesrovnalosti jako v nyní projednávané věci.

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu