I.ÚS 2265/24
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který se proti rozhodnutí Finančního analytického úřadu a Ministerstva financí vztahujícímu se k předběžnému opatření proti majetku Ruské federace v České republice. Soud uvedl, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, protože rozhodnutí předběžné povahy nelze napadat ústavní stížností. Ústavní soud se opřel o § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který stanoví nepřípustnost stížnosti, pokud nebyly vyčerpány správní prostředky. Soud vysvětlil, že Ruská federace nemůže být vedlejším účastníkem řízení, protože je zastoupena prostřednictvím svého velvyslanectví, které je samotným stěžovatelem.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatele: Velvyslanectví Ruské federace, sídlem Ukrajinských hrdinů 6, Praha 6, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 4. června 2024 č. j. MF-14017/2024/3902-6 a rozhodnutí Finančního analytického úřadu ze dne 12. prosince 2023 č. j. FAU-200357/2023/033, za účasti Ministerstva financí a Finančního analytického úřadu jako účastníků řízení takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Finanční analytický úřad napadeným rozhodnutím nařídil předběžné opatření, kterým Ruské federaci, ať už jedná prostřednictvím stěžovatele či jakýmkoli jiným způsobem, a Federální agentuře pro záležitosti Společenství nezávislých států, krajanů žijících v zahraničí a mezinárodní humanitární spolupráci a Ruskému středisku vědy a kultury, označených jako vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti, zakázal použít konkrétně vymezenou nemovitost k získání finančních prostředků, zboží nebo služeb. Předběžné opatření bylo nařízeno v řízení podle zákona č. 69/2006 Sb., o provádění mezinárodních sankcí, ve znění pozdějších předpisů, o posouzení, zda se tato nemovitost, která je ve vlastnictví Ruské federace, považuje za majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce podle nařízení Rady (EU) č. 269/2014 ze dne 17. března 2014, o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny, a o omezení nebo zákazu nakládání s touto nemovitostí.
2. Proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření podal stěžovatel odvolání, které Ministerstvo financí zamítlo napadeným rozhodnutím.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti napadeným rozhodnutím nemůže podat správní žalobu, neboť rozhodnutí předběžné povahy jsou z přezkumu správními soudy vyloučena. Stěžovatel tedy vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva.
4. Stěžovatel namítá libovůli ze strany Finančního analytického úřadu a porušení mezinárodního práva. Jeho argumentaci však není nutné podrobněji rekapitulovat s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva (ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud již ve skutkově obdobných případech (usnesení ze dne 14. srpna 2024 sp. zn. I. ÚS 1965/24 a I. ÚS 1993/24 o ústavních stížnostech Federálního státního podniku "Podnik pro správu majetku v zahraničí" Kanceláře prezidenta Ruské federace) dospěl k závěru, že rozhodnutí Finančního analytického úřadu o nařízení předběžného opatření a rozhodnutí Ministerstva financí o odvolání proti tomuto rozhodnutí nelze napadnout přímo ústavní stížností, a to i přes (tvrzenou) nepřípustnost správní žaloby s ohledem na kompetenční výluku pro rozhodnutí předběžné povahy. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti totiž vyžaduje, aby se stěžovatel domáhal ochrany nejprve u správních soudů. Ústavní soud neshledal důvod na těchto závěrech v nynějším řízení cokoli měnit (ostatně stěžovatelova ústavní stížnost je obsahově velmi podobná stížnostem podaným v citovaných věcech), a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění uvedených usnesení.
7. Ústavní soud tedy soudcem zpravodajem mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
8. Na závěr Ústavní soud podotýká, že Ruskou federaci nepovažoval za vedlejšího účastníka řízení, byť ji tak stěžovatel v ústavní stížnosti označil. Ruská federace totiž na území České republiky jedná prostřednictvím stěžovatele - Velvyslanectví Ruské federace, respektive stěžovatel Ruskou federaci zastupuje [čl. 3 odst. 1 písm. a) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích]. Ruská federace tedy nemůže v tomto řízení vystupovat prostřednictvím svého velvyslanectví jako stěžovatel a zároveň jako vedlejší účastník. Ani s dalšími subjekty označenými jako vedlejší účastníci řízení Ústavní soud s ohledem na nepřípustnost ústavní stížnosti nejednal.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. srpna 2024 Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.