I. ÚS 2269/10
Právní věta
Ústavní soud připomíná vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 a v něm připomenuté princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jako moderního ústavního pravidla, které se má nepochybně uplatňovat nejen v rámci normotvorby, ale také v rámci aplikace práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v citovaném nálezu v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud tedy i nyní považuje za ekvivalent odměnu exekutora ve sníženém (roz. odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Tento přístup vztahuje Ústavní soud především na samotný postup orgánů veřejné moci, jenž musí být v tomto ohledu předvídatelný, jasný, prostý nejen omylů, ale také liknavosti a nedůslednosti. Ústavní soud je přesvědčen - vzhledem k výše uvedenému - že v souzené věci právě v důsledku omylu, liknavosti a nedůslednosti SE k takovému uplatnění zásady proporcionality (přinejmenším v rovině principu způsobilosti naplnění účelu a použití přiměřenosti v užším slova smyslu) a spravedlnosti v kontextu "dobrovolného" splnění vymáhané povinnosti (již ke dni 7. 7. 2005) nedošlo a nebyla tak naplněna ani předpokládaná preventivní funkce exekuce.
Citované zákony (7)
- o Ústavním soudu, 182/1993 Sb. — § 44 odst. 2 § 74 § 83
- o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, 120/2001 Sb. — § 88 odst. 3 § 88 odst. 4
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, 330/2001 Sb. — § 13 odst. 1 § 14
Rubrum
Ústavní soud připomíná vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 a v něm připomenuté princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jako moderního ústavního pravidla, které se má nepochybně uplatňovat nejen v rámci normotvorby, ale také v rámci aplikace práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v citovaném nálezu v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud tedy i nyní považuje za ekvivalent odměnu exekutora ve sníženém (roz. odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Tento přístup vztahuje Ústavní soud především na samotný postup orgánů veřejné moci, jenž musí být v tomto ohledu předvídatelný, jasný, prostý nejen omylů, ale také liknavosti a nedůslednosti. Ústavní soud je přesvědčen - vzhledem k výše uvedenému - že v souzené věci právě v důsledku omylu, liknavosti a nedůslednosti SE k takovému uplatnění zásady proporcionality (přinejmenším v rovině principu způsobilosti naplnění účelu a použití přiměřenosti v užším slova smyslu) a spravedlnosti v kontextu "dobrovolného" splnění vymáhané povinnosti (již ke dni 7. 7. 2005) nedošlo a nebyla tak naplněna ani předpokládaná preventivní funkce exekuce.
Výrok
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Katarinou Mihokovou, advokátkou, se sídlem Tř. Svobody 18, 772 Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, č.j. 51 Nc 4246/2004-107, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, takto:
Odůvodnění
I. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, č.j. 51 Nc 4246/2004-107, se zrušuje. II. Návrh na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. III. Náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí jednou polovinou stát, a to ve výši 3.600,- Kč.
Poučení
I. Okresní soud v Olomouci napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2010, č. j. 51 Nc 4246/2004-107, zrušil co do částky 654,50 Kč příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 11. 2009, č.j. 057 EX 523/04-131, který byl vydán soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad Olomouc (dále jen "SE"). Okresní soud uvedl, že jeho usnesením ze dne 8. 3. 2004, č.j. 51 Nc 4246/2004-8, byla k návrhu oprávněného Statutárního města Olomouce (dále jen "oprávněný") nařízena proti povinnému (stěžovateli) exekuce podle vykonatelného bloku na pokutu č. A 0624 005 vydaného Městskou policií Olomouc dne 14. 2. 2003, č.j. KD 0188/03, série DA/1997, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 500 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny a současně provedením exekuce pověřil SE. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 12. 2007. SE vydal dne 3. 11. 2009, č.j. 057 EX 523/04-1341, Příkaz k úhradě nákladů exekuce na celkovou částku 9.698.50 Kč (Poznámka: náklady sestávají z odměny SE ve výši 3.570 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 4.165 Kč, náhrady za ztrátu času ve výši 476 Kč a náhrady za doručení písemností ve výši 1.487,50 Kč). Podle uvedeného usnesení podal stěžovatel dne 3. 2. 2010 osobně u SE námitky proti citovanému příkazu s tím, že pohledávka byla oprávněnému uhrazena dobrovolně dne 7. 7. 2005, aniž by stěžovatel - povinný věděl o zahájení exekuce. SE včas uplatněným námitkám nevyhověl v plném rozsahu, a proto byla věc v souladu s § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "EŘ"), postoupena Okresnímu soudu v Olomouci. Okresní soud konstatoval, že zákonné náležitosti byly v napadeném příkazu splněny; po přezkoumání spisového materiálu (a zejména podrobného písemného vyjádření SE) dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou důvodné jen zčásti. Okresní soud nepřiznal SE částku 150 Kč + 28,50 Kč DPH jako náhradu za doručení písemností, neboť tyto nebyly SE prokázány předložením listin; dále mu nepřiznal částku 400 Kč + 76 Kč DPH jako náhradu za ztrátu času, což doložil protokoly ze dne 9. 5. 2005, kdy byla prováděna mobiliární exekuce na adrese tř. Svornosti 40, Olomouc, a protokolem ze dne 5. 12. 2007, neboť soudní exekutor prováděl úkon v Olympii Olomouc. Dle § 14 vyhlášky č. 330/2001 Sb. náhrada za promeškaný čas náleží exekutorovi při úkonech exekuční činnosti vykonávané v místě, které není sídlem jeho úřadu, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Vzhledem k tomu, že šetření bylo konáno v sídle exekutorského úřadu, nemá SE nárok na náhradu za ztrátu času tak, jak ve vyúčtování požadoval. SE tedy náleží náhrady nákladů řízení v celkové výši 9.044 Kč. Okresní soud konečně uvedl, že námitka stěžovatele, že plnil oprávněnému dobrovolně, není důvodná, neboť mu plnil až dne 7. 7. 2005; exekuce byla nařízena dne 8. 3. 2004, stěžovateli byl dne 25. 5. 2005 doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce č.j. 57 EX 523/04-16 a exekuční příkaz - mobiliární exekuce č.j. 57 EX 523/04-15. Povinný tedy nemůže namítat, že o exekuci nevěděl a že hradil dobrovolně. II. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, č.j. 51 Nc 4246/2004-107, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 EŘ Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy ČR. Stěžovatel v podstatě uvedl, že usnesení o nařízení exekuce ze dne 8. 3. 2004, č.j. 51 Nc 4246/2004-8, mu bylo účinně doručeno teprve dne 5. 12. 2007. Na základě tohoto usnesení vydal SE dne 22. 4. 2005 exekuční příkaz k prodeji movitých věcí a příkaz k úhradě nákladů exekuce, které v té době stanovil na částku 6.374,50 Kč. Stěžovatel následně dne 7. 7. 2005 zaplatil oprávněnému vymáhanou pohledávku ve výši 500 Kč, a to prostřednictvím tehdejšího zaměstnavatele V. L. K tomuto úkonu došlo dříve než SE vydal dne 26. 8. 2005 další exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy u tohoto plátce mzdy. Stěžovatel zdůraznil, že k zaplacení částky 500 Kč nedošlo nuceným provedením exekuce, neboť tato částka byla oprávněnému zaplacena dobrovolně, bez nutnosti další exekuce. Oprávněný již dne 22. 7. 2005 oznámil SE, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena. SE s touto informací nijak nenaložil a teprve z podnětu stěžovatele, poté co stěžovateli bylo dne 5. 12. 2007 doručeno usnesení o nařízení exekuce, došlo k zastavení exekuce pro částku 500 Kč. Stěžovatel trvá na tom, že SE měl následně (tedy bezprostředně poté, co se dověděl o zaplacení jistiny) na tuto skutečnost reagovat a měl vystavit v souladu s § 87 odst. 4 EŘ příkaz k úhradě nákladů exekuce. SE toto neučinil, exekuce byla vedena dále a od této chvíle byly zbytečně navyšovány náklady SE na provedení exekuce. SE totiž až exekučním příkazem k provedení exekuce srážkami ze mzdy ze dne 24. 3. 2009 začal provádět exekuci; tento exekuční příkaz nabyl právní moci dne 16. 6. 2009, ale SE o tom vyrozuměl plátce mzdy teprve po dotazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2009, kterým soud zjišťoval, v jaké fázi se exekuce nachází a zda již SE vymohl náklady exekuce. Stěžovatel proto vyslovil otázku, jak dlouho by tedy bez kontrolní činnosti okresního soudu trvala blokace stěžovatelovy mzdy a jak dlouho by stěžovatelův plátce mzdy čekal na vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. Dne 11. 9. 2009 zaslal plátce mzdy na základě oznámení o právní moci exekučního příkazu do té doby sraženou mzdu ve výši 9.936,50 Kč a SE teprve poté - v rozporu se zákonem - vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, které vyčíslil na částku 9.698,50 Kč a v němž účtoval paušální částku za hotové výdaje dle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 3.500 Kč 1 DPH. Stěžovatel tu podotkl, že na tuto paušální částku je nárok až od 1. 8. 2006, kdy došlo k novelizaci citovaného ustanovení vyhláškou č. 29/2006 Sb., zatímco příkaz k úhradě nákladů exekuce mohl a měl exekutor vydat již dne 22. 7. 2005, kdy se dověděl o úhradě jistiny, tj. rok před účinností uvedené novelizace. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že na postup SE podal stížnost Ministerstvu spravedlnosti ČR, které ve vyrozumění ze dne 5. 10. 2009 konstatovalo, že SE měl v souladu s § 87 odst. 4 EŘ nejdříve vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce a tyto teprve na základě tohoto příkazu vymáhat některým ze způsobů pro provedení exekuce; ministerstvo SE tuto vadu vytklo. Stěžovatel uvedl, že se Okresní soud v Olomouci v ústavní stížností napadeném usnesení nevypořádal především s námitkou, že stěžovatel vymáhanou pohledávku v podobě jistiny ve výši 500 Kč zaplatil sám a dobrovolně, bez nutnosti provést exekuci. Okresní soud naopak v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelova námitka o dobrovolnosti zaplacení jistiny není důvodná, neboť stěžovatel částku 500 Kč zaplatil až poté, co byla exekuce nařízena jeho usnesením ze dne 8. 3. 2004. Stěžovatel se proto domnívá, že obecný soud nerespektoval názor Ústavního soudu vyslovovaný (opakovaně) a zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že není správné, aby se do základu odměny SE zahrnovala i částka uhrazená povinným bez přímé účasti exekutora na provedení exekuce; vyhláška č. 330/2001 Sb. nedokáže "ocenit" fakt, že povinný splní povinnost sám, bez přímé účasti exekutora, byť v poslední možné chvíli. Ustanovení vyhlášky sice naznačuje, že v takovém případě náleží exekutorovi odměna ve výši 50%, avšak pouze tehdy, pokud exekutor upustil od provedení exekuce, přičemž dle EŘ se tak stane ve chvíli, kdy jsou uhrazeny i náklady exekuce; Ústavní osud označil tuto situaci "za pohyb v kruhu". Exekuce může dle názoru Ústavního soudu sloužit pouze k uspokojení práva oprávněného a k náhradě nákladů exekučního řízení, včetně adekvátní odměny exekutora; nesmí však povinnému způsobit nepřiměřenou újmu proto, že náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Dle Ústavního soudu je na obecných soudech, aby při rozhodování o odměně exekutora interpretovaly "výši exekutorem vymoženého plnění", v souladu s těmito principy. To však - podle stěžovatele - Okresní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí nerespektoval. Stěžovatel konečně namítl protiústavnost ustanovení § 88 odst. 4 EŘ, které stanoví, že proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, aby napadené usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010, č.j. 51 Nc 4246/2004-107, zrušil a aby dále zrušil ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky. Dne 22. 2. 2011 došel Ústavnímu soudu návrh stěžovatele na zaplacení nákladů na zastoupení advokátkou ve výši 7.200,- Kč podle § 83 zákona o Ústavním soudu. Poukázal na to, že je v evidenci uchazečů o zaměstnání a že nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti. O tom předložil příslušné doklady. Stěžovatel vyslovil, že s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem nesouhlasí. III. Okresní soud v Olomouci se k ústavní stížnosti a k dotazu Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nevyjádřil; Ústavní soud proto vychází z presumovaného souhlasu okresního soudu, který vyplývá z poučení uvedeného v doručené žádosti Ústavního soudu o vyjádření okresního soudu k ústavní stížnosti ze dne 24. 9. 2010. Vedlejší účastník SE ve svém vyjádření ze dne 30. 9. 2010, doplněném dne 13. 3. 2011, poukázal na průběh exekučního řízení. Uvedl zejména, že dne 25. 5. 2005 "doručil nařizovací usnesení" stěžovateli osobně prostřednictvím vykonavatele při úkonu, avšak "kvůli technické chybě bylo v protokolu o předání listin povinnému nedostatečně označeno předávané usnesení, proto Okresní soud v Olomouci označil toto doručení za neúčinné". SE dodal, že uvedené usnesení se mu po několika marných pokusech podařilo stěžovateli doručit osobně dne 5. 12. 2007. SE zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že jistinu zaplatil dobrovolně bez nutnosti provedení exekuce, se proto nezakládá na pravdě, neboť tak učinil až v době, kdy byly exekuční úkony provedeny a stěžovatel o nich prokazatelně věděl. SE poukázal také na to, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 11. 2009, na jehož pozdní vydání si stěžovatel stěžuje, nemohl vydat dříve, neboť nemohl s přesností vyčíslit náklady neustále se protahujícího exekučního řízení. SE však současně uvedl, že pokud by byl stěžovatel projevil zájem tyto náklady uhradit, "bylo by účelné vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce". Stěžovatel však odmítl jakékoliv náklady exekuce platit a dálo se tedy očekávat, že se exekuce bude protahovat. Vedlejší účastník se dále vyjádřil k otázce včasnosti vydání Příkazu k úhradě nákladů exekuce. V prvé řadě poukázal na to, zákon nestanoví, ve které fázi exekučního řízení má SE Příkaz k úhradě nákladů exekuce vydat. SE uvedl, že Příkaz k úhradě nákladů exekuce vydal v okamžiku, kdy byla úhrada dluhu uskutečněna a kdy mohl přesně a odpovědně náklady exekuce vyčíslit. Tvrdil, že výtka Ministerstva spravedlnosti ČR, že příkaz nevydal před prováděním exekuce, je zcela neoprávněná, neboť takový postup není ani zákonně podložený, ani logický a ve svém důsledku by znamenal nemožnost ukončení exekuce. SE s napadeným rozhodnutím okresního soudu sice nesouhlasí, ale respektuje jej. SE se domnívá, že k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti; současně vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání. IV. Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. Ústavní stížnost je důvodná. Ústavní soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že aplikace a interpretace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Ústavní soud shledal, že právě k takovému zásahu do ústavně garantovaného práva v projednávaném případě došlo. Jádrem projednávané ústavní stížnosti je posouzení toho, zda soudní exekutor stejně jako Okresní soud v Olomouci postupovali a rozhodovali v souzené věci ústavně konformně. Ústavní soud při svém rozhodování vycházel v prvé řadě z toho, že při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nelze pominout soudní spis a sled souvislostí v něm uvedených. Z obsahu soudního spisu jasně a nepochybně vyplývá následující sled skutečnosti. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004, č.j. 51 Nc 4246/2004, kterým byla nařízena vůči stěžovateli exekuce a jejím provedením byl pověřen SE, bylo důvodem ke zpracování Protokolu o úkonu v exekuční věci a o předání listin povinnému ze dne 25. 5. 2005, č.j. 57 EX 523/04 (č.l. 10); na něm bylo uvedeno předtištěným textem, že došlo k doručení (stěžovateli-povinnému) usnesení Okresního soudu v Olomouci o nařízení exekuce (avšak bez vyznačeného data a čísla jednacího), dále Příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 57 EX 523/04-16 ze dne 22. 4. 2005 a Exekučního příkazu - mobiliární exekuce, č.j. 57 EX 523/04-15 ze dne 12. 4. 2005; dále je na uvedeném Protokolu vyznačeno, že si stěžovatel ponechává lhůtu "k námitkám nebo odvolání" a celý Protokol je podepsán stěžovatelem i pracovníkem SE. SE však až 22. 1. 2007 (tedy po uplynutí více než jednoho a půl roku) předložil Okresnímu soudu v Olomouci žádost o vyznačení právní moci na citovaném usnesení (č.l. 9). Okresní soud v Olomouci následně vícekrát vyzval SE k předložení zpátečních lístků o doručení citovaného usnesení o nařízení exekuce za účelem vyznačení právě právní moci [(včetně usnesení ze dne 24. 10. 2007, č.j. 51 Nc 4246/2004-18); srov. č.l. 13, 15, 17, 20]; SE teprve dne 5. 12. 2007 zaslal Okresnímu soudu v Olomouci (další) stěžovatelem podepsaný Protokol o úkonu v exekuční věci ze dne 5. 12. 2007, ve kterém bylo již mimo jiné vyznačeno datum a číslo jednací doručeného usnesení Okresního soudu v Olomouci o nařízení exekuce (č.l. 22). Z obsahu spisu je dále zřejmé (č.l. 23 a především č.l. 26, 32 a 50), že stěžovatel oprávněnému dlužnou částku ve výši 500 Kč uhradil dne 7. 7. 2005; to ostatně oprávněný SE sdělil (již) dne 22. 7. 2005. Okresní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 18. 7. 2008 , č.j. 51 Nc 4246/2004-50, exekuci ohledně pohledávky oprávněného ve výši 500,- Kč zastavil, neboť (jak z odůvodnění vyplývá) to bylo právě zjištění soudu (na základě podání oprávněného ze dne 14. 1. 2008), že pohledávka byla uhrazena dne 7. 7. 2005. Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že to byl především postup SE, který - v důsledku vlastního nedůsledného přístupu k doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004, č. j. 51 Nc 4246/2004, jímž byla nařízena vůči stěžovateli exekuce, a následné liknavosti k výzvám a žádostem Okresního soudu v Olomouci o předložení podkladu pro vyznačení právní moci citovaného usnesení - vedl k prodlevám v řízení v souzené věci. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani nepřesvědčivý odkaz SE na následné potíže s doručováním citovaného usnesení stěžovateli. SE ostatně ze sdělení oprávněného věděl nejméně již od 22. 7. 2005, že stěžovatel oprávněnému uhradil dlužnou částku ve výši 500,- Kč již dne 7. 7. 2005. Ústavní soud usuzuje, že SE nemůže vycházet z toho, že usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004, č.j. 51 Nc 4246/2004, stěžovateli doručeno bylo; ta okolnost, že se SE původně domníval, že tak bylo učiněno (jak vyplývá z jeho žádosti o vyznačení právní moci ze dne 22. 1. 2007), není rozhodná. To platí zvláště tehdy, jestliže stěžovatel oprávněnému dlužnou částku ve výši 500 Kč uhradil dne 7. 7. 2005. Za povrchní (a účelový) lze proto považovat postup SE za situace, která nastala po účinném doručení citovaného usnesení dne 5. 12. 2007, kdy SE mimo jiné vydal dne 3. 11. 2009, č.j. 057 EX 523/04-131 Příkaz k úhradě nákladů exekuce na celkovou částku 9.698,50 Kč a kdy již vycházel z právního stavu po 1. 8. 2006 (např. ve věci paušálních částek za hotové výdaje). Ústavní soud je proto přesvědčen o účelovém přístupu SE k souzené věci; to platí navíc proto, že SE vlastní nedůslednosti zásadně ke stávající situaci přispěl. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit nejen SE, ale ani Okresnímu soudu v Olomouci, který v napadeném usnesení nepovažoval námitku stěžovatele, že plnil oprávněnému dobrovolně, za důvodnou proto, že stěžovateli byl dne 25. 5. 2005 doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce a exekuční příkaz a že tedy stěžovatel nemůže namítat, že o exekuci nevěděl a že hradil dobrovolně. Ústavní soud pokládá tuto argumentaci okresního soudu - právě ve světle výše uvedeného - za zavádějící; nelze totiž vycházet z toho, že usnesení o nařízení exekuce nebylo platně doručeno (a nezpůsobuje zamýšlené právní účinky) a současně dovozovat, že pokud se stěžovatel choval tak, že dlužnou částku dobrovolně uhradil, nemůže být jeho postup akceptován, neboť o exekuci věděl. Ústavní soud se domnívá, že tato argumentace Okresního soudu v Olomouci trpí přílišným formalismem. To platí navíc za situace, kdy stěžovateli vytýkanou vědomost o exekuci lze považovat za projev nedůslednosti v přístupu SE k plnění jeho zákonné povinnosti týkající se doručování písemnosti v exekučním řízení (§ 56 EŘ); SE sice stěžovateli doručil Příkaz k úhradě nákladů exekuce č.j. 57 EX 523/04-16 ze dne 22. 4. 2005 a Exekuční příkaz - mobiliární exekuce, č.j. 57 EX 523/04-15 ze dne 12. 4. 2005 (a tím jej úředně měl zpravit o exekuci), avšak samo doručení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004, č.j. 51 Nc 4246/2004, kterým byla nařízena vůči stěžovateli exekuce a jejímž provedením byl pověřen SE, ani uvedený soud za řádné doručení nepovažoval. Ústavní soud připomíná vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 a v něm připomenuté princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jako moderního ústavního pravidla, které se má nepochybně uplatňovat nejen v rámci normotvorby, ale také v rámci aplikace práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v citovaném nálezu v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud tedy i nyní považuje za ekvivalent odměnu exekutora ve sníženém (roz. odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost zásahu do majetku povinného za účelem ochrany majetku oprávněného (vymožení jeho pohledávky). Tento přístup vztahuje Ústavní soud především na samotný postup orgánů veřejné moci, jenž musí být v tomto ohledu předvídatelný, jasný, prostý nejen omylů, ale také liknavosti a nedůslednosti. Ústavní soud je přesvědčen - vzhledem k výše uvedenému - že v souzené věci právě v důsledku omylu, liknavosti a nedůslednosti SE k takovému uplatnění zásady proporcionality (přinejmenším v rovině principu způsobilosti naplnění účelu a použití přiměřenosti v užším slova smyslu) a spravedlnosti v kontextu "dobrovolného" splnění vymáhané povinnosti (již ke dni 7. 7. 2005) nedošlo a nebyla tak naplněna ani předpokládaná preventivní funkce exekuce. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti jako opodstatněné v důsledku porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny v celém rozsahu vyhověl a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2004, č.j. 51 Nc 4246/2004, zrušil. Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 EŘ, neboť jeho uplatněním nenastala skutečnost, která je byla předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu) a důvody, pro které Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl nelze spatřovat ve stěžovatelově dále nerozvedeném tvrzení, které se ostatně týká pouze § 88 odst. 4 věty druhé EŘ. Ústavní soud dále rozhodl, že podle výsledku řízení zaplatí náklady stěžovatele jednou polovinou stát, a to ve výši 3.600,- Kč.
Rubrum
I. II. III. IV.