I.ÚS 2275/25

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného M. K., opatrovnicí, právně zastoupeného JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 322/26, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 669/2024-764 ze dne 29. 4. 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 254/2023-711 ze dne 19. 10. 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 19 C 329/2015-630 ze dne 19. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Obecnými soudy bylo zjištěno, že stěžovatel v roce 2000 podstoupil operaci aortální chlopně, následně mu byl předepisován lék Warfarin a byl poučen o nutnosti jej užívat. Od roku 2002 do roku 2013 stěžovatel pobýval ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody. Warfarin mu byl ve věznici pravidelně předepisován kromě doby eskorty (16. 10. 2002 - 19. 10. 2002) a období asi jednoho měsíce, před 17. 2. 2004, kdy mu byl předepsán nedostačující Anopyrin. Dne 19. 3. 2005 prodělal cévní mozkovou příhodu. V důsledku toho částečně ochrnul a utrpěl pokles intelektu. Jeho zdravotní stav se ustálil k 31. 3. 2009 a původní postižení až na oblast intelektu pominulo. Další cévní mozkové příhody nebyly skutkově prokázány. Dne 2. 10. 2007 byl stěžovatel zbaven způsobilosti k právním úkonům. Dne 7. 12. 2015 byl stěžovatel omezen ve svéprávnosti s výjimkou právního jednání do hodnoty 5 000 Kč a právního jednání v běžných záležitostech každodenního života.

3. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky v celkové výši 10 000 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy. Konkrétně požadoval 1 214 000 Kč jako bolestné, 7 786 000 Kč jako náhradu za ztížení společenského uplatnění. Tato újma mu měla vzniknout postupem lékařů vězeňské služby, neboť mu nebyl podáván lék Warfarin, popřípadě mu bylo podání tohoto léku bylo odmítnuto. V tomto důsledku opakovaně prodělal cévní mozkovou příhodu. Stěžovatel dále požadoval 300 000 Kč jako náhradu za duševní útrapy (strach o život, obava z další CMP, závislost na lékařích vedlejší účastnice a nemožnost změnit lékaře) a 700 000 Kč za zásah do osobnostních práv, který měl spočívat v chování lékařů, že jimi byl ponižován, jeho potíže zlehčovány a neměl možnost zvolit si způsob léčby. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

4. Městský soud uvedl, že cévní mozková příhoda byla s největší pravděpodobností způsobena nedostatečným užíváním Warfarinu pro komplikovanou administraci a kontrolování účinnosti léku tohoto typu a pro horší spolupráci stěžovatele, nikoliv proto, že by lék nebyl vůbec podáván nebo předepisován. Dovodil, že stěžovateli nebyla vedlejší účastnicí upřena zdravotní péče, byl vyšetřován při hlášení jakýchkoliv potíží, jeho léčení bylo ovlivněno jeho lehkovážným přístupem, konfliktním chováním vůči lékařům, nerespektováním jejich rad. Stěžovatel Warfarin dlouhodobě (i před svým uvězněním) totiž neužíval. Umístění stěžovatele do vazby či výkonu trestu jej nezbavovalo odpovědnosti, aby léky řádně užíval, neboť nešlo o ústavní léčbu, kdy je pacient pod neustálým dohledem lékařů. Lékaři vedlejší účastnice mu Warfarin předepisovali, opakovaně jej na nutnost jeho užívání upozorňovali a poučovali jej, přičemž již další kroky nečinili (včetně alternativního způsobu léčby). Formu poučení a záznam o něm shledal městský soud jako dostatečnou, neboť šlo o připomenutí již v minulosti na svobodě poučenému pacientovi, že musí užívat předepsaný lék. Rozhodnutí o užívání léku tak bylo zcela na svobodné vůli stěžovatele včetně odpovědnosti za následky neužívání.

5. Proto městský soud uzavřel, že nedostatečná warfarinace zapříčiněná krátkými úseky pochybení Vězeňské služby nezpůsobila cévní mozkovou příhodu a neshledal tak příčinnou souvislost mezi pochybením vedlejší účastnice a vznikem CMP dne 19. 3. 2005. Stěžovatel si podle městského soudu poškození zdraví způsobil svým lehkovážným přístupem k léčbě výlučně sám, proto jeho nárok na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění není dán. Důvodným neshledal ani jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spočívající ve strachu z další ataky CMP, závislosti na vězeňských lékařích a nemožnosti změnit lékaře. Rovněž nemožnost zvolit si jiného lékaře a závislost na lékařích Vězeňské služby si žalobce způsobil sám svou trestnou činností. Nedošlo ani k zásahu do osobnostních práv žalobce, neboť nebylo prokázáno, že by byl lékaři ponižován nebo šikanován. Odezva lékařů odpovídala chování žalobce vůči nim. Navíc dodal, že všechny nároky stěžovatele jsou již promlčeny. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce nebyl ve výkonu trestu (vazby) nezákonně, měl ustanoveného opatrovníka a v řízení nebylo prokázáno jakékoliv jednání žalované, které by opatrovníkovi znemožňovalo seznámit se se zdravotní dokumentací žalobce.

6. Proti rozhodnutí městského soudu stěžovatel podal dovolání. Namítal 1) nesprávné posouzení otázky rozložení důkazního břemene a 2) otázky příčinné souvislosti; 3) nesprávné posouzení otázky promlčení jeho nároku; 4) jako nevyřešenou otázku pak spatřuje, zda a v jakém rozsahu a formě je povinen nový ošetřující lékař poučit pacienta o rizicích neužívání léků, které mu předepisuje, pokud tyto léky pacient užíval již dříve a 5) zda a v jakém rozsahu či formě je povinen ošetřující lékař navrhnout alternativní farmaceutický přípravek, když stávající léčba není efektivní. V souvislosti s posouzením alternativní léčby stěžovatel odkazuje na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 4168/2016 ze dne 1. 6. 2017.

7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že současná rozhodovací praxe dovolacího soudu nevychází z předpokladu, že by jakékoliv nedostatky zdravotnické dokumentace automaticky odůvodňovaly obrácení důkazního břemene. V posuzované věci zdravotnická dokumentace nevykazovala takových nedostatků, že by z ní nebylo možné zjistit rozhodující údaje o stavu a léčbě pacienta. Městský soud správně posoudil absenci příčinné souvislosti mezi pochybením vedlejší účastnice a zdravotními komplikacemi stěžovatele, pokud na základě závěrů znalce dovodil, že krátký výpadek medikace nebyl hlavní příčinou vzniku cévní mozkové příhody, když stěžovatel na svobodě, ale i později ve vazbě a výkonu trestu Warfarin sám řádně neužíval. Ke stěžovatelem namítané neřešené otázce o způsobu a rozsahu poučení o rizicích neužívání léků Nejvyšší soud uvádí, že ze znaleckého posudku vypracovaného pro účely trestního stíhání vyplynulo, že stěžovatel měl až do roku 2005 průměrný intelekt, proto "[v]zhledem k takto zjištěnému skutkovému stavu [městský] soud na řešení této otázky své rozhodnutí nepostavil". Ohledně alternativy v léčbě Nejvyšší soud zdůraznil, že bylo dostačující, aby stěžovatel, který byl opakovaně poučován, Warfarin užíval, a proto nebylo třeba k alternativní léčbě Heparinem přistoupit. Městský soud podle Nejvyššího soudu správně dovodil, že v posuzované věci nelze lékařům vězeňské služby vytýkat, že po opakovaných poučeních stěžovatele spoléhali, že bude Warfarin ve vlastním zájmu užívat.

II. Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy v rozporu s ustálenou judikaturou nepřipustily obrácení důkazního břemene při otázce prokázání, zdali byl Warfarin skutečně podáván. V této souvislosti odkazuje na nálezy sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 a sp. zn. I. ÚS 3937/18 ze dne 28. 4. 2020. Pokud některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, kterou disponuje poskytovatel lékařských služeb, lze uvažovat o obrácení důkazního břemene za předpokladu, že uvedená dokumentace je neúplná nebo nečitelná. V důsledku chybného vedení zdravotnické dokumentace se stěžovatel ocitl v důkazní nouzi a nemohl prokázat, že mu Warfarin nebyl předepisován. Stěžovatel se proto domnívá, že k obrácení důkazního břemene měly soudy přistoupit i v posuzované věci. Navíc měly obecné soudy pochybit, pokud v rozporu s předloženými důkazy uzavřely, že lékaři vedlejšího účastníka nesprávně postupovali při léčbě stěžovatele Warfarinem jen po dobu jednoho měsíce a několika dní.

9. Podle stěžovatele soudy opomenuly či nesprávně zhodnotily důkazy (zdravotnické záznamy) svědčící o jeho nižším intelektu, pokud dospěly k závěru, že byl před rokem 2005 jako osoba průměrného intelektu schopen plně chápat instrukce lékařů a následky spojené s nedodržováním medikace, přestože byl opakovaně ve zdravotnické dokumentaci uveden pravý opak.

10. V rozhodování obecných soudů spatřuje také znaky svévole. Má za to, že se soudy při aplikaci podústavního práva týkajícího se poučení o možných následcích neužívání Warfarinu, dále ohledně možnosti alternativní léčby Heparinem či odmítání léčby, svévolně odchýlily od obsahu, smyslu a účelu dané právní úpravy. Podle stěžovatele je zjevné, že v případě odmítnutí navržené léčby je lékař povinen pacienta buď přesvědčit k jejímu přijetí, zajistit pacientův podpis prohlášení o odmítnutí léčby, nebo v případě odmítnutí podepsání učinit jiné vhodné opatření k doložení odmítnutí. Soudy však uzavřely, že lékaři vězeňské služby nepochybili, přestože neučinili žádnou z výše uvedených možností.

11. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že přípustnost dovolání nemůže založit stěžovatelem předestřená otázka formy a rozsahu poučení pacienta, neboť městský soud na řešení této otázky své rozhodnutí nepostavil. Podle stěžovatele však v případě, že poučení bylo provedeno nedostatečným způsobem, by došlo k ovlivnění skutkových závěrů městského soudu, že byl stěžovatel opakovaně poučován.

12. Za formalistický přístup a porušení práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí garantovaného čl. 7 odst. 1 Listiny považuje nevypořádání se s jeho námitkami ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, v jehož důsledku soudy dospěly k závěru o promlčení jeho nároku. Pro posouzení počátku promlčecí doby je rozhodující prokázání vědomosti poškozeného, nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o újmě (odkazuje na usnesení sp. zn. 25 Cdo 723/2008 ze dne 21. 4. 2009). Vědomost poškozeného zbaveného způsobilosti k právním úkonům odpovídá vědomosti jeho opatrovníka.

III. Průběh řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

14. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Obvodní soud uvedl, že se nemůže vyjádřit, neboť vyjádření podávající soudkyně nerozhodovala v dané věci. Městský soud odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud v reakci na ústavní stížnost znovu vysvětlil, proč stěžovatelovo dovolání nemohl shledat přípustným. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se ztotožnil s obsahem napadených rozhodnutí. Stěžovatel na jemu zaslaná vyjádření nereagoval.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud zjistil, že obecné soudy se namítanými zásahy do základních práv stěžovatele řádně zabývaly, a jejich závěry jsou ústavně konformní.

17. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že každý smluvní stát má mimo jiné povinnost poskytovat osobám ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody nezbytnou lékařskou péči [srov. rozsudky ve věci Kudła proti Polsku (GC), 2000, bod 94; Paladi proti Moldavsku (GC), 2009, bod 71; Blokhin proti Rusku (GC), 2016, bod 136]. Poskytovaná lékařská péče vězněným osobám musí být srovnatelná s tou, kterou se stát zavázal poskytovat svým obyvatelům (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Wenner proti Německu, stížnost č. 62303/13 ze dne 1. 9. 2016, bod 55). To však neznamená, že vězňům musí být zajištěna taková péče, jaká je k dispozici v nejlepších lékařských zařízeních mimo vězení (srov. rozsudky ve věci Blokhin proti Rusku, bod. 137; Cara-Damiani proti Itálii, 2012, bod 66). Nastavené podmínky by měly být každopádně v souladu s lidskou důstojností osoby zbavené svobody, v potaz by měly být brány i "praktické požadavky uvěznění" (srov. rozsudky ve věci Blokhin proti Rusku, bod 137; Aleksanyan proti Rusku, bod 140; Patranin proti Rusku, 2015, bod 69). Je-li stanoven určitý léčebný postup, musí příslušná věznice zajistit, že bude dodržován (srov. např. rozsudky ESLP ve věci Xiros proti Řecku, stížnost č. 1033/07 ze dne 9. 9. 2010, bod 75; ve věci Golubar proti Chorvatsku, stížnost č. 21951/15 ze dne 2. 5. 2017, bod 38). Poskytování lékařské péče nelze podmiňovat dodržováním vězeňského režimu danou osobou (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Iorgov proti Bulharsku, stížnost č. 40653/98 ze dne 11. 3. 2004, bod 85) a v případě zhoršení zdravotního stavu je na orgánech veřejné moci, aby prokázaly, že zajistily včasné poskytnutí veškeré rozumně vynaložitelné dostupné lékařské péče, aby mu zabránily (srov. např. rozsudek ESLP ve věci G. proti Rusku, stížnost č. 42526/07 ze dne 21. 6. 2016, bod 82). Neodpovídající lékařská péče může představovat porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. rozsudek ve věci Wenerski proti Polsku, 2009, body 56-65).

18. Ústavní soud si navíc uvědomuje, že je potřeba vzít v potaz zranitelnost osob s duševním onemocněním v případě jejich uvěznění, a proto je nutné postupovat zvláště ostražitě, zda byly dodrženy požadavky Úmluvy [srov. rozsudek ve věci Rooman proti Belgii (GC), 2019, bod 145]. Je důležité zohlednit možnost, že tyto osoby nejsou schopny se souvisle nebo vůbec vyjádřit ke své dosavadní léčbě (srov. rozsudky ve věci Herczegfalvy proti Rakousku, 1992, bod 82; Aerts proti Belgii, 1998, bod 66). V případě osob s duševním onemocněním není dostatečné, aby byly toliko vyšetřeny a byla jim stanovena diagnóza. Klíčové je zajistit řádnou léčbu a náležitý lékařský dohled [srov. rozsudek ve věci Murray proti Nizozemsku (GC), 2016, bod 106]. Absence komplexního postupu při léčbě duševního onemocnění může představovat "terapeutické zanedbání" v rozporu s čl. 3 Úmluvy (srov. rozsudek ve věci Strazimiri proti Albánii, 2020, body 108-112).

19. Uvedená východiska se mutatis mutandis uplatní také v civilním řízení týkajícím se nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s jeho pobytem ve vazbě či výkonu trestu odnětí svobody. Pakliže by totiž stát prokazatelně selhal při naplňování svých povinností plynoucích z Úmluvy a v důsledku takového selhání by stěžovateli vznikla újma, bylo by povinností státu (ovšem pokud by byl nárok řádně uplatněn) takovou újmu nahradit.

20. V projednávané věci však ani se zřetelem k těmto východiskům nelze mít rozhodnutí obecných soudů za protiústavní (resp. rozporná s Úmluvou). Ústavní soud zdůrazňuje, že z postupu obecných soudů i odůvodnění jejich rozhodnutí je patrné, že si byly vědomy závažnosti a citlivosti věci i principů plynoucích z ústavního pořádku. Mimořádnou pozornost věnovaly zjišťování skutkového stavu (mj. i z tohoto důvodu má rozhodnutí soudu prvního stupně 50 stran), při vyvozování skutkových závěrů z provedených důkazů si počínaly pečlivě, a i jejich právní závěry jsou přesvědčivě odůvodněné, nuancované a ústavně konformní.

21. Obecné soudy zamítnutí stěžovatelovy žaloby opřely v podstatě o dva argumenty - z nichž každý (pakliže by byl udržitelný) by obstál a k zamítnutí žaloby postačoval i sám o sobě. IV. a) K otázce existence nesprávného úředního postupu, újmy a příčinné souvislosti mezi nimi 22. Podle prvního z nich ani v tom rozsahu, kde vězeňská služba pochybila, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tímto pochybením (nesprávným úředním postupem) a cévní mozkovou příhodou stěžovatele. Podle druhého argumentu pak nároky stěžovatele byly tak jako tak promlčeny.

23. Pokud jde o samotnou meritorní otázku (tj. zejména zda se stát dopustil nesprávného úředního postupu, zda stěžovateli vznikla újma a zda mezi nesprávným úředním postupem a újmou existovala příčinná souvislost), vyšly obecné soudy z následujících východisek. V souladu s právní úpravou i citovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva konstatovaly, že i ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody měl stěžovatel právo na stejnou úroveň zdravotních služeb, jako kdyby byl na svobodě. Zároveň však zdůraznily, že v současné době je ve zdravotnictví opuštěn paternalistický přístup, který požadoval po pacientech "poslušnost" pokud jde o pokyny lékařů. Východiskem poskytování zdravotních služeb je naopak v souladu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně a dalšími lidskoprávními dokumenty to, že pacienta je třeba informovat o jeho stavu a rizicích a alternativách léčby, aby se mohl rozhodnout, zda chce konkrétní léčbu podstoupit.

24. To platí tím spíše v případě stěžovatele, který byl sice osobou zranitelnou z titulu svého zbavení osobní svobody (nacházel se tedy v moci státu), jinak však byl až do 19. 3. 2005, resp. do doby, než se projevily následky cévní mozkové příhody z tohoto dne, osobou s průměrným intelektem, jejíž autonomii vůle je třeba respektovat. Zdravotní péči poskytovanou v rámci vazby či výkonu trestu odnětí svobody nelze ztotožňovat s ústavní léčbou a nelze bez dalšího pacientovi vnucovat či dokonce přes jeho odpor realizovat léčbu, kterou sám odmítá. Jinými slovy, do 19. 3. 2005 bylo sice stěžovatele možno považovat za zranitelnějšího v tom smyslu, že byl osobou zbavenou na svobodě, nikoliv však za zranitelného v důsledku nějaké existující duševní poruchy, sníženého intelektu apod. Stěžovatel byl v tomto smyslu běžnou osobou, jejíž vůli je třeba respektovat a vůči níž není přípustné vystupovat v medicínské oblasti více paternalisticky než vůči průměrnému pacientovi. Vůči takové osobě měla jistě vězeňská služba, resp. její lékaři řadu povinností (vysvětlovat, resp. poučovat o léčbě, důsledcích jejího ignorování apod.), což však též činili. Nemohli ho však k léčbě donutit.

25. Obecné soudy vzaly konkrétně za prokázané, že stěžovatel v důsledku předchozí operace srdce, která byla provedena v roce 2000, měl užívat lék na ředění krve (Warfarin). Ten mu měl být předepisován i v době, kdy byl ve vazbě nebo výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy pak rozdělily posuzované období (logicky a v souladu s provedeným dokazováním) na období před cévní mozkovou příhodou (19. 3. 2005), v jejímž důsledku mu vznikla újma, a období po ní.

26. Z obsáhlého dokazování před obecnými soudy dále vyplynulo, že stěžovateli byl předepisován lék Walfarin, až na výjimky, jejichž doba přesáhla lehce 1 měsíc. Stěžovatel měl tento lék užívat podle preskripce, což zjevně nečinil, o čemž svědčily opakované nízké hodnoty hladiny INR. Toto neužívání nebylo ale možno podle obecných soudů přičítat lékařům vězeňské služby, neboť až na výše uvedené výjimky byl stěžovateli tento lék předepisován a stěžovatel byl o nutnosti jeho užívání opakovaně poučován.

27. Jak již Ústavní soud uvedl, jediná prokazatelná cévní mozková příhoda byla na základě skutkových zjištění obecných soudů ta z 19. 3. 2005, která byla způsobena nedostatečnou warfarizací. To, že po dobu cca jednoho měsíce nebyl stěžovateli Warfarin předepisován, by sice bylo možno označit za nesprávný úřední postup, avšak lze jako ústavně konformní přijmout závěr obecných soudů, podle něhož mezi tímto postupem a vzniklou újmou není dána příčinná souvislost. Obecné soudy totiž (mj. s ohledem na znalecké posudky) měly za nepravděpodobné, že by tato nedostatečná warfarizace byla způsobena krátkými úseky pochybení vězeňské služby v trvání měsíce a několika dní proti 62 měsícům, kdy byl žalobce na svobodě nebo mu Warfarin poskytovali vězeňští lékaři a on jej neužíval. Období, kdy mu Warfarin nebyl předepisován, navíc nepředcházelo bezprostředně cévní mozkové příhodě ze dne 19. 3. 2005. Naopak v únoru i březnu 2005 mu byl lékaři vězeňské služby Warfarin řádně předepisován, sám stěžovatel dne 11. 2. 2005 uvedl, že Warfarin bere, byť v záznamu z 8. 3. 2005 je v dokumentaci poznámka, že Warfarin zřejmě neužívá.

28. Rovněž nelze v tomto ohledu považovat za pochybení (jak stěžovatel namítá i v ústavní stížnosti), že lékaři vězeňské služby "nezajistili" písemné vyhotovení odmítnutí léčby stěžovatelem, resp. jeho podpis. Pakliže stěžovatel byl o léčbě a jejím významu poučen a léky dostal, přičemž léčbu fakticky ignoroval (což lze přesvědčivě dovodit z provedených testů), není tato otázka pro zjištění skutkového stavu podstatná.

29. Pokud jde pak o období po cévní mozkové příhodě z 19. 3. 2005, pak obecné soudy dospěly k závěru, že zejména po roce 2007 (vysazení Warfarinu a jeho nahrazení Anopyrinem) lze označit za jednání vězeňské služby, tj. za nesprávný úřední postup, avšak po 19. 3. 2005 již nebyla prokázána žádná další cévní mozková příhoda či jiné zhoršení zdravotního stavu, které by mohly být považovány za důsledek tohoto pochybení. Veškeré tyto závěry, jež jsou v napadených rozhodnutích podrobně rozvedeny a přesvědčivě odůvodněny, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.

30. Ústavní soud v tomto kontextu - tj. zjišťování skutkového stavu a vyvozování právních závěrů na jeho základě - nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, podle níž obecné soudy posoudily nesprávně (až protiústavně) procesní otázku důkazního břemene. Ústavní soud sice uznává, že v medicínskoprávních sporech mohou vznikat situace, v nichž je žalující straně ztíženo či znemožněno unesení důkazního břemene v důsledku jednání protistrany, která nesplnila svou povinnost řádného vedení zdravotnické dokumentace, a v nichž může být na místě výjimečná modifikace základního pravidla o rozložení důkazního břemene. V případech, kdy některý z předpokladů odpovědnosti za újmu může být prokázán pouze za pomoci zdravotnické dokumentace, jíž disponuje škůdce, lze připustit výjimečný procesní postup spočívající v tzv. obrácení důkazního břemene, který je namístě i tehdy, jestliže předmětná zdravotnická dokumentace nebyla pořízena vůbec nebo se "ztratila" (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 či nález sp. zn. I. ÚS 1785/21 ze dne 28. 6. 2022). To však neznamená, že by jakékoliv nedostatky v záznamech ve zdravotnické dokumentaci automaticky odůvodňovaly tzv. obrácení důkazního břemene.

31. V projednávané věci Ústavní soud považuje za ústavně konformní závěr obecných soudů, podle něhož nebyly dány nedostatky zdravotní dokumentace, které by obrácení důkazního břemene mohly odůvodnit. Konec konců, ani znalci nepovažovali zdravotnickou dokumentaci za vadnou a byli schopni na jejím základě zpracovat komplexní znalecké posudky. Především však Ústavní soud zdůrazňuje (jak plyne už z předchozího textu), že závěr obecných soudů o absenci příčinné souvislosti se neopíral o mezeru ve zdravotnické dokumentaci (v jejímž důsledku by nebylo možné učinit spolehlivé skutkové závěry). Naopak, zjištěné skutečnosti vedly obecné soudy k závěru, že cévní mozková příhoda stěžovatele nebyla s vysokou mírou pravděpodobnosti způsobena relativně krátkými úseky pochybení vězeňské služby, ale lehkovážným přístupem stěžovatele k léčbě. Úvahy o obrácení důkazního břemene proto nebyly namístě. IV. b) K otázce promlčení 32. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho opatrovník nevěděl o újmě, resp. o tom, kdo ji (údajně, podle názoru stěžovatele) způsobil. V tomto kontextu zdůraznil, že pro posouzení počátku promlčecí doby je rozhodující prokázání reálné vědomosti poškozeného (zde s ohledem na okolnosti věci jeho opatrovníka) a naopak nestačí pouhý předpoklad či možnost dozvědět se o újmě.

33. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že závěr obecných soudů o promlčení nároku považuje s ohledem na kontext věci toliko za podpůrný a má za to, že z ústavních hledisek jejich rozhodnutí obstojí bez ohledu na jeho správnost.

34. Ústavní soud však přesto považuje i závěr obecných soudů o promlčení nároků stěžovatele za udržitelný z ústavních hledisek. Obecné soudy konstatovaly, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala v případě bolestného běžet od 2. 10. 2007, kdy byl jeho stav z hlediska bolesti již ustálen a byl mu ustanoven opatrovník. U nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění pak promlčecí doba počala běžet od ustálení jeho zdravotního stavu dne 31. 3. 2009. Tříletou promlčecí lhůtu na náhradu nemajetkové újmy za zásah do práva na ochranu osobnosti odvíjel soud rovněž od okamžiku ustanovení opatrovníka, neboť je vázána k újmě, ke které mělo dojít v souvislosti s cévní mozkovou příhodou dne 19. 3. 2005. Žaloba přitom byla podána až dne 6. 2. 2014.

35. Obecné soudy nepostupovaly tak, že by bez dalšího presumovaly vědomost opatrovníka o okolnostech podstatných pro podání žaloby. Svůj závěr naopak opřely o konkrétní okolnosti. Opatrovníkovi stěžovatele (Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v X) bylo známo, kvůli čemu je opatrovníkem ustanoven (kvůli zdravotním problémům stěžovatele a mj. i za účelem souhlasů se zdravotní péčí). Proto mu mělo, resp. muselo mu být známo i to, co zdravotní problémy stěžovatele způsobilo (tj. že proběhla cévní mozková příhoda). Opatrovník měl plný přístup ke zdravotnické dokumentaci, v níž byly veškeré relevantní informace obsaženy (srov. i shora). Proto nelze tvrdit, že by mu nebyly známy skutečnosti, na jejichž základě by mohl zvážit, zda je namístě nároky uplatnit. Obecné soudy konstatovaly, že opatrovník zřejmě práva stěžovatele nehájil řádně, to však není důvodem pro závěr, že k promlčení nedošlo, nýbrž spíše podkladem pro případné uplatňování nároků vůči opatrovníkovi pro porušení jeho povinností. To však není předmětem probíhajícího řízení.

36. Konečně má Ústavní soud za korektní a řádně odůvodněný i závěr obecných soudů, podle něhož vznesená námitka promlčení nebyla v rozporu s dobrými mravy. Nečinnost či liknavost opatrovníka (jež ovšem může, resp. mohla být předmětem jiného řízení, zejména poté, co byl v roce 2013 stěžovateli ustanoven jiný opatrovník - advokát) totiž není faktorem přičitatelným žalované, resp. faktorem, který by vznesenou námitku promlčení činil rozpornou s dobrými mravy.

37. Ústavní soud tudíž uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. července 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu