I.ÚS 2283/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, právně zastoupeného Mgr. Ivem Tichovským, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. května 2026 č. j. 6 To 37/2026-45 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. března 2026 č. j. 30 Nt 1863/2025-27, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 3. 2014 sp. zn. 30 T 1/2014 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. 4 To 20/2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a), písm. j) trestního zákoníku, zločinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 27 let.

3. Dne 15. 10. 2025 se stěžovatel obrátil na krajský soud s návrhem (již čtvrtým v pořadí) na povolení obnovy řízení. Krajský soud napadeným usnesením jeho návrh zamítl. V odůvodnění zrekapituloval rozhodování o předchozích stěžovatelových návrzích na obnovu řízení a konstatoval, že v aktuálním návrhu stěžovatel uvádí zcela identické důvody pro povolení obnovy řízení jako v předchozím. V obou případech se totiž stěžovatel domáhal obnovy řízení z toho důvodu, že v jeho případě byla porušena zásada speciality v okamžiku jeho vydání k trestnímu řízení z cizího státu. Tato zásada ovšem u stěžovatele porušena nebyla, neboť v původním trestním řízení byl obžalován a následně odsouzen pro zcela totožný skutek, pro který byl vydán k tomuto trestnímu řízení ze Slovenska. Právní kvalifikace obsažená v evropském zatýkacím rozkazu byla zcela odpovídající počátku trestního řízení a její následné rozšíření o další trestné činy proběhlo v souladu s procesními předpisy.

4. Usnesení krajského soudu napadl stěžovatel stížností, která byla napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítnuta. Vrchní soud shrnul, že stěžovatel opírá svůj návrh o sdělení krajského soudu, z něhož vyplývá, že předseda senátu v původním trestním řízení nepožádal slovenské orgány o udělení dodatečného souhlasu s trestním stíháním pro další skutky. Tuto skutečnost však nelze považovat za nový důkaz ve smyslu obnovy řízení. Z obsahu spisového materiálu je totiž zřejmé, jaké úkony byly ve vztahu k otázce případného dodatečného souhlasu cizozemského státu učiněny. Spis neobsahuje žádnou žádost o udělení takového souhlasu, ani související korespondenci, což bylo objektivně zjistitelné již v době původního řízení. Skutečnost, že takový úkon nebyl proveden, tak vyplývala přímo ze spisu, a nebylo třeba ji dodatečně zjišťovat prostřednictvím jakéhokoli potvrzení či sdělení soudu. Institut obnovy řízení neslouží k dodatečné revizi správnosti právního posouzení věci ani k opakování dokazování za situace, kdy se vychází z totožného skutkového základu. Kromě toho obdobné sdělení, avšak slovenských orgánů, osvědčující, že české státní orgány nepodaly žádost o dodatečný souhlas s trestním stíháním stěžovatele za další trestné činy, bylo předloženo již v předchozí žádosti o obnovu řízení. K tvrzenému porušení zásady speciality pak vrchní soud konstatoval totéž, co krajský soud.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí stojí na přepjatě formalistickém přístupu, který vyprázdnil smysl řízení o obnově. Tvrdí také, že soudy naložily rozporně se sdělením krajského soudu týkajícím se nepodání žádosti o dodatečný souhlas Slovenské republiky s rozšířením trestního stíhání. Stěžovatel také opakuje, že se v původním trestním řízení nevzdal zásady speciality a že dodatečný souhlas s rozšířením trestního stíhání udělen nebyl. Pokud je tomu tak, pak nejde o abstraktní procesní polemiku, nýbrž o otázku, zda část jeho trestního stíhání a následného výkonu trestu měla zákonný podklad.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Posouzení Ústavního soudu se ve věcech týkajících se obnovy řízení může vztahovat pouze na to, zda soud rozhodující o obnově řízení rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil své rozhodnutí, a zda jeho právní závěry nejsou libovůlí, přičemž zamítne-li takový návrh, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly (např. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10).

8. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud zkoumal shora uvedené a dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů obstojí. Krajský soud v napadeném usnesení shrnul předchozí žádosti stěžovatele o obnovu řízení a rozhodování o nich. Z jeho shrnutí vyplývá, že námitkami stěžovatele týkajícími se dodržení zásady speciality v původním trestním řízení a obstarání souhlasu s trestním stíháním pro další skutky se soudy již zabývaly v rámci řešení třetího návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení (to je patrné i z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2023 sp. zn. III. ÚS 1562/23, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele vztahující se k jeho třetímu návrhu na povolení obnovy řízení). I přes opakující se argumenty stěžovatele však jak krajský soud, tak vrchní soud v posuzované věci důkladně vysvětlily stěžovateli, proč ani nyní jeho námitky nezakládají důvod pro obnovu řízení. Ústavní soud nemá jejich postupu co vytknout, rozhodnutí jsou logicky a pečlivě odůvodněná a reagují na argumentaci stěžovatele.

9. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy naložily rozporně se sdělením krajského soudu o souhlasu slovenských orgánů s trestním stíháním. Obecné soudy konstatovaly, že toto sdělení je jedinou novou skutečností, kterou stěžovatel ve svém čtvrtém návrhu předložil. Nicméně samotné sdělení krajského soudu posoudily tak, že se jedná o informaci, která byla zjistitelná již v době původního řízení; vyplývala přímo ze spisu a nebylo třeba ji dodatečně potvrzovat ze strany krajského soudu. O novou skutečnost ve smyslu, kterým je tento pojem chápán v rámci obnovy řízení, se tedy nejedná. Pokud jde o zbytek námitek, Ústavní soud souhlasí s obecnými soudy, že obnova řízení je nástroj k nápravě skutkových vad, nikoli právních či procesních vad. Skutečnosti, které stěžovatel ve svém návrhu tvrdil, a které tvrdí i nyní v ústavní stížnosti, nejsou skutkové povahy, ani (jak bylo řečeno) nejde o skutečnosti soudu dříve neznámé.

10. Vzhledem k uvedenému neshledal Ústavní soud, že by obecné soudy svým postupem jakkoli zasáhly do základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu