I.ÚS 2296/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem, sídlem Šumavská 1085/12, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 132/2026-206 ze dne 23. června 2026 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 25 Nc 2501/2026-125 ze dne 17. dubna 2026, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a B. B. (jedná se o pseudonym) a nezletilého C. C. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka (matka nezletilého vedlejšího účastníka narozeného v roce 2019) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva nezletilého zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 13 odst. 2 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (dále jen "Haagská úmluva") a její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník (otec nezletilého) se návrhem doručeným dne 13. 3. 2026 Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal nařízení navrácení nezletilého do místa jeho bydliště. Městský soud napadeným rozsudkem návrhu otce vyhověl, a to za podmínky, že otec umožní a uhradí separované bydlení stěžovatelky a nezletilého do doby rozhodnutí příslušného soudu o úpravě péče o nezletilého a zaplatí na účet stěžovatelky výživné pro nezletilého za dobu šesti měsíců předem v celkové výši 9 000 EUR. Městský soud měl za prokázané, že nezletilý žil od narození s rodiči ve Francouzské republice (dále jen "Francie") až do 23. 1. 2026, kdy s ním stěžovatelka se souhlasem otce vycestovala do České republiky za účelem prázdnin a lékařského ošetření, přičemž již v době vycestování z Francie měla v úmyslu setrvat v České republice. Na základě výpovědi nezletilého se městský soud ztotožnil se závěry jeho opatrovníka (Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí), že nezletilý je velmi silně zasažen rodičovským konfliktem a má tendence přejímat postoje a názory stěžovatelky, neshledal však, že by byl navrácením vystaven nebezpečí a že by bylo tudíž namístě uplatnění výjimky podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy.

3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu pouze ve formulaci výroku ve vztahu k délce lhůty k dobrovolnému splnění povinnosti k navrácení nezletilého a ve zpřesnění záruk spojených v návratem. Zvýšil částku, kterou je otec povinen uhradit stěžovatelce k zajištění základních životních potřeb nezletilého a jí samé (10 000 EUR), uložil otci povinnost zdržet se odejmutí nezletilého z faktické péče stěžovatelky do doby pravomocného rozhodnutí příslušného soudu ve Francii o úpravě poměrů nezletilého a povinnost uhradit stěžovatelce náklady spojené s návratem nezletilého a jí samé do Francie ve výši 500 EUR. Krajský soud dospěl k závěru, že nezletilý sice téma návratu prožívá úzkostně a psychosomaticky, z provedených důkazů však nezjistil, že by samotný návrat představoval vážné nebezpečí fyzické nebo duševní újmy nebo jinak nesnesitelné situace. Ani zřetelný nesouhlas nezletilého nepovažoval s ohledem na věk a na zjištěný stupeň konfliktového zatížení za natolik autonomní postoj, který by mohl sám založit důvod nenavrácení podle čl. 13 odst. 2 Haagské úmluvy.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka obšírně uvádí svůj pohled na život rodiny ve Francii. Tvrdí, že všichni spolu hovořili pouze česky a že nezletilý měl proto ve francouzské škole problémy s dorozuměním, byl izolovaný, neměl rád děti, stranil se jich, byl terčem šikany a nechtěl chodit do školy. Otec byl k němu hrubý, výbušný a agresivní a fyzicky jej trestal. Nezletilému se věnoval jen minimálně, neměli spolu žádné společné aktivity, komunikoval s ním pouze stručně. Chování otce vedlo ke zhoršení psychického stavu nezletilého, začal trpět úzkostmi, nočními můrami a pomočoval se. Na základě trestního oznámení pro podezření z domácího násilí vůči stěžovatelce a nezletilému byl otec na 48 hodin zadržen a stěžovatelka následně s nezletilým odcestovala do České republiky, neboť se necítili před otcem v bezpečí. Nezletilý podle tvrzení stěžovatelky prohlásil, že by v případě nuceného návratu do Francie raději zemřel. Z těchto důvodů proto podle stěžovatelky nezletilému v případě návratu hrozí závažná duševní i fyzická újma, a jsou tak podle ní splněny podmínky pro aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy a pro nevyhovění návrhu na navrácení do Francie.

5. Zásadním pochybením v řízení před obecnými soudy je podle stěžovatelky absence znaleckého posudku o psychickém stavu nezletilého a následcích na jeho duševní zdraví, které by mohly nastat po návratu do Francie. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy bagatelizovaly suicidální myšlenky nezletilého a nedostatečně zohlednily podezření z páchání domácího násilí.

6. Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly ani s názorem nezletilého, který je podle stěžovatelky dostatečně vyspělý k formulaci svých přání a postojů, což mělo být důvodem pro aplikaci čl. 13 Haagské úmluvy, který umožňuje návrat dítěte odmítnout, pokud s ním dítě nesouhlasí. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy rezignovaly na povinnost zjištění názoru nezletilého a jeho nejlepšího zájmu a nijak neodůvodnily svůj závěr, že nezletilý není dostatečně vyspělý. Navíc by jejich argumentace měla být založena na znaleckém zkoumání vyspělosti dítěte, neboť soudy samy nejsou způsobilé tuto otázku vyhodnotit. Stěžovatelka odkazuje na přepis telefonického hovoru nezletilého s otcem ze dne 27. 7. 2026, ze kterého jednoznačně vyplývá, že nezletilý opakovaně projevuje svůj nesouhlas s návratem. Podle stěžovatelky je v nejlepším zájmu nezletilého setrvat v prostředí, které je pro něj bezpečné a stabilní, což je její bydliště v České republice.

7. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. 5. 2017, podle něhož nemůže požadavek na rychlost návratového řízení převážit nad ochranou práva nezletilého na spravedlivý proces. Podle stěžovatelky jsou závěry obecných soudů nepřezkoumatelné a nemají oporu ve spise.

8. Stěžovatelka namítá, že ochranné záruky uložené otci neřeší konkrétní riziko pro psychické zdraví a vývoj nezletilého, nýbrž představují pouze materiální zajištění návratu do Francie.

9. Stěžovatelka žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí s tím, že v řízení nebyla dosud řádně a odborně (znaleckým zkoumáním) kvalifikována opravdovost a závažnost suicidálních myšlenek nezletilého.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá konstatování porušení ústavně zaručených práv svých i svého nezletilého syna. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě před Ústavním soudem pouze tehdy, nehrozí-li mezi nimi střet zájmů. V řízení, kdy proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, je nezbytné, aby měl nezletilý opatrovníka a aby byl zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) však nebylo nutno činit uvedené procesní úkony.

11. Ústavní soud se tedy ústavní stížností zabýval v rozsahu namítaného porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ve věcech péče soudu o nezletilé, mezi něž patří i rozhodování o navrácení nezletilých dětí ve věcech mezinárodních únosů (§ 478 zákona o zvláštních řízeních soudních), přistupuje Ústavní soud k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů zvláště zdrženlivě (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 523/24 ze dne 10. 4. 2024, bod 8). Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží obecným soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1182/25 ze dne 7. 5. 2025). Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení sp. zn. II. ÚS 2598/20 ze dne 10. 11. 2020, bod 11, či sp. zn. II. ÚS 1740/19 ze dne 10. 12. 2019, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda obecné soudy shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy sp. zn. I. ÚS 3241/19 ze dne 14. 1. 2020, bod 17, či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015, bod 19). Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda nejsou rozhodnutí obecných soudů excesivní, respektive založená na naprosté libovůli (usnesení sp. zn. II. ÚS 210/20 ze dne 7. 4. 2020, bod 18).

13. Navrácení dítěte podle Haagské úmluvy může zasáhnout do práv rodiče, který je přemístil do jiného státu, než ve kterém má dítě obvyklé bydliště, chráněných čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, neboť s sebou může nést povinnost rodiče strpět návrat do jiného státu. Tento zásah je však obecně přípustným následkem protiprávního jednání rodiče, odůvodněný požadavkem ochrany práv druhého rodiče i zájmu dítěte na styk s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshody mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu druhého odejde či setrvá s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště; takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí jeho následky co nejrychleji odstranit navrácením dítěte. Teprve po navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště lze rozhodovat o úpravě péče o dítě (nález sp. zn. I. ÚS 1319/20 ze dne 30. 11. 2020, bod 24).

14. V návratovém řízení musí být centrem úvah soudu nejlepší zájem dítěte, jenž je zpravidla spojován s urychleným návratem dítěte do jeho obvyklého životního, rodinného a výchovného prostředí, není-li to s ohledem na skutkové okolnosti případu zcela nevhodné. Soudy nesmějí rozhodovat o navrácení dítěte automatickým či mechanickým způsobem. Jejich povinností je posoudit rodinnou situaci a zájmy dotčených osob, především nejlepší zájem dítěte, který má převážit nad zájmy rodičů, byť i ty zůstávají relevantním hlediskem při hledání optimálního řešení (nález sp. zn. II. ÚS 3345/20 ze dne 8. 4. 2021, bod 30).

15. O nenavrácení dítěte lze rozhodnout pouze na základě striktně vymezených výjimek, jež musí být podloženy závažnými, objektivními a prokazatelně existujícími důvody, přičemž důkazní břemeno v tomto směru nese rodič, který s navrácením nesouhlasí. Překážku navrácení dítěte v podobě vážného nebezpečí, že by dítě bylo vystaveno fyzické nebo duševní újmě nebo se jinak dostalo do nesnesitelné situace [čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy] nelze vykládat tak, že by zahrnovala všechny nepříjemnosti inherentně spojené s návratem. Tato výjimka se vztahuje pouze k hrozbě vážné újmy na straně dítěte, nikoli rodiče, a týká se toliko těch situací, kdy po dítěti nelze spravedlivě a rozumně požadovat, aby snášelo nepříjemnosti spojené s návratem do místa obvyklého bydliště (citovaný nález sp. zn. II. ÚS 3345/20, body 31 a 32).

16. Restriktivní výklad výjimek z obecného závazku státu zajistit návrat protiprávně přemístěných dětí souvisí s tím, že Haagská úmluva jako celek spočívá na jednoznačném odsouzení neoprávněných přemístění a zadržování dětí (nález sp. zn. II. ÚS 3742/14 ze dne 8. 9. 2015, bod 12) a na přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak proti nim na mezinárodní úrovni bojovat, je odmítnout přiznat jim právní účinky (usnesení sp. zn. III. ÚS 976/20 ze dne 7. 7. 2020, bod 21).

17. V kontextu popsaných východisek napadená rozhodnutí obstojí. Obecné soudy posoudily všechny okolnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala vážné nebezpečí, že by návrat do Francie vystavil nezletilého fyzické nebo duševní újmě nebo jej jinak dostal do nesnesitelné situace ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, a neshledaly takové riziko. Jejich závěry jsou v tomto směru logicky a přesvědčivě odůvodněny a mají dostatečný skutkový základ. Polemizuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti se skutkovými a právními závěry obecných soudů, staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat napadená rozhodnutí v plném rozsahu v rovině skutkové a v rovině podústavního práva, nýbrž posoudit, zda obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, což se v tomto případě nestalo.

18. Podstatnou námitkou je tvrzení stěžovatelky o existenci vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy nebo jiné nesnesitelné situace v souvislosti s návratem nezletilého do Francie. S touto námitkou se však obecné soudy ústavněprávně konformním způsobem vypořádaly. Městský soud dostatečným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neměl za prokázaná tvrzení stěžovatelky o špatné socializaci nezletilého ve Francii. Odkázal zejména na zprávu francouzské školy, ve které byl nezletilý kladně hodnocen, a to i ve francouzském jazyce, v němž dosáhl nejvyššího hodnocení vyjma výtek k rukopisu. Naopak ve vztahu k českému jazyku poznamenal, že nezletilý chybně časoval a skloňoval a některá slovní spojení užíval nepřiléhavě. Ke stěžovatelčině tvrzení o šikaně uvedl, že v případě negativní adaptace nezletilého na školní prostředí by rodiče situaci dávno řešili. Městský soud dále zdůraznil, že nezletilý hovořil s opatrovníkem za účasti psycholožky. Ta konstatovala, že nezletilý je neúměrně svému věku významně zatěžován informacemi o konfliktu rodičů a rodinné situaci a přebírá názory stěžovatelky. I když nezletilý před městským soudem deklaroval své negativní postoje k otci i životu ve francouzském prostředí a městský soud konstatoval, že jeho silně odmítavý postoj k návrhu nijak nebagatelizuje, dospěl k závěru, že názor nezletilého je silně ovlivněn postojem stěžovatelky. To dovodil i ze skutečnosti, že popisoval události totožně jako stěžovatelka a volil jejich stejnou souslednost. Ke stěžovatelčině tvrzení ohledně fyzického trestání nezletilého otcem od věku tří let městský soud uvedl, že v takovém případě by stěžovatelka jistě již dříve zasáhla a tvrzené podlitiny a zranění by zaznamenala školská zařízení či pediatr. Městský soud proto uzavřel, že nebyla prokázána hrozící újma či hrozba vážného nebezpečí při návratu do Francie.

19. Další akcentovanou námitkou je výtka obecným soudům, že nenařídily znalecké zkoumání. Městský soud stěžovatelčin návrh na tento důkaz neopomněl a zamítl jej s ohledem na časovou náročnost vypracování znaleckého posudku a s ohledem na skutečnost, že na základě jiných důkazů je schopen objektivně zhodnotit skutkový stav. Krajský soud v odvolacím řízení zdůraznil, že časová náročnost znaleckého zkoumání by sama o sobě nemohla odůvodňovat neprovedení takového důkazu, souhlasil však s městským soudem, že skutkový stav byl dostatečně objasněn jinými doplněnými odbornými podklady, zejména vyjádřením psycholožky opatrovníka. Krajský soud na základě doplněného dokazování aktuální zprávou psycholožky opatrovníka zdůraznil, že zprávy předložené stěžovatelkou nedokládají sebevražedné pokusy či bezprostřední ohrožení nezletilého na životě, ale konstatují, že nezletilý situaci prožívá velmi zatěžujícím způsobem.

20. I ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 378/17, na nějž odkazuje stěžovatelka, Ústavní soud zdůraznil, že je na obecném soudu, aby na základě předložených důkazů dovodil, zda je k úsudku o důvodech pro aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy zapotřební zadání znaleckého posudku (bod 28 citovaného nálezu). Obecné soudy dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů považovaly stěžovatelčin návrh na vypracování znaleckého posudku za nadbytečný, což jsou ústavně přípustné důvody neprovedení důkazů (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 a sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004), a Ústavní soud neshledal, že by je obecné soudy v tomto případě aplikovaly svévolně.

21. Ve vztahu k námitce, že se obecné soudy nevypořádaly s přáním nezletilého, Ústavní soud připomíná, že při dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti je přání dítěte sice zásadním vodítkem při hledání jeho nejlepšího zájmu, současně však není možné, aby obecné soudy postoj dítěte bez dalšího převzaly a aby svá rozhodnutí založily pouze na jeho přání a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 nebo sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5.2014). Názor dítěte je proto třeba zohledňovat velmi citlivě, neboť dítě samo nemusí být ani ve vyšším věku schopno plně odhadnout dopad svého postoje. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se komplexně zabývaly nejlepším zájmem nezletilého i ve vztahu k jím projevenému přání zůstat v České republice. Oba soudy dospěly na základě zpráv o pohovoru opatrovníka s nezletilým (a městský soud i na základě přímého výslechu nezletilého) k závěru, že nezletilý ve svém věku necelých sedmi let není schopen dostatečně vyhodnotit všechny širší souvislosti návratu a zaujmout autonomní postoj nezávislý na emocích a momentální situaci a že zjevně přejímá názory matky.

22. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo být chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a ústavně souladným způsobem své závěry odůvodnily. Napadená rozhodnutí nevykazují projevy libovůle či svévole a jejich závěry nejsou zjevně excesivní či jinak ústavně nepřijatelné.

23. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Jelikož Ústavní soud posoudil ústavní stížnost bezodkladně, nerozhodoval samostatně o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. srpna 2026 Tomáš Langášek v. r. předseda senátu