I.ÚS 2302/09
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 394/2008 - 73
- ÚS I.ÚS 2302/09
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože napadené rozhodnutí obecných soudů nevykazovaly porušení základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy prvního stupně a odvolací soud správně aplikovaly § 7 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož není odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, pokud nebylo rozhodnutí zrušeno nebo změněno. Stěžovatelka neuváděla konkrétní důkazy ani argumenty pro porušení ústavního práva. Ústavní soud nesmí přezkoumat správnost aplikace podústavního práva, pouze zajišťuje ústavní právní ochranu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2008, čj. 26 C 120/2006 - 51, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2008, čj. 35 Co 394/2008 - 73, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, z nichž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 byla zamítnuta její žaloba proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR o odškodnění ve výši 102.311,- Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Stěžovatelka podala poté dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, čj. 25 Cdo 1450/2009 - 88, odmítnuto. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobami se u obecných soudů domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout označenými rozhodnutími Okresního soudu v Sokolově a Krajského soudu v Plzni. V uvedených řízeních tvrdila, že jí vznikla škoda v důsledku nesprávné léčby jejího onemocnění závodním lékařem. Práce, na kterou byla svým zaměstnavatelem (Správou železniční dopravní cesty) přeložena, byla pro ni nevhodná. Toto soudní řízení trvalo 10 let, stěžovatelka v něm vyčerpala všechny řádné i mimořádné opravné prostředky, včetně ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl. Poté, co proběhlo shora uvedené řízení, stěžovatelka podala žalobu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, neboť jí, podle jejího přesvědčení, nesprávným úředním postupem vznikla škoda v podobě rozdílu mzdy za dobu od 1. 3. 1992 do 30. 4. 1996, tj. do odchodu do starobního důchodu, ve výši 73.222,- Kč a v podobě částky za neproplacené nemocenské dávky ve výši 29.089,- Kč. V předmětném řízení stěžovatelka neuspěla. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy ji poškodily tím, že jí nepřiznaly právo na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod. Již samotná délka soudního řízení způsobila stěžovatelce v životě značnou újmu. Nejedná se pouze o škodu materiální, ale i o škodu, kterou nelze vyčíslit penězi, a tou je právo na spravedlivý proces. Z připojených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2008, čj. 26 C 120/2006 - 51, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení odškodnění, které požadovala za to, že v důsledku nesprávného rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově jí vznikla majetková újma. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že stěžovatelka vedla spor u Okresního soudu v Sokolově o náhradu škody. Ve zmíněném řízení byla vydána tři rozhodnutí soudu prvního stupně a dvě rozhodnutí soudu odvolacího. Nejvyšším soudem bylo její dovolání odmítnuto a Ústavním soudem byla odmítnuta i její ústavní stížnost. Soud poukázal na ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb. a konstatoval, že v daném případě nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno. Nebyla proto splněna podmínka § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Proto se soud již dále nezabýval vznikem škody a eventuální příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a nezákonným rozhodnutím. Po odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil. Odkázal na ustanovení § 1, § 5, § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a dovodil, že základní podmínka odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. zrušení či změna pravomocného rozhodnutí státního orgánu pro nezákonnost příslušným orgánem nebyla splněna. Není-li splněna tato podmínka, nárok na náhradu škody proti státu nevznikl a je nadbytečné zabývat se zbývajícími předpoklady této odpovědnosti. Stěžovatelka v žalobě označila postup soudů za nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V této souvislosti odkázal odvolací soud na ustálenou judikaturu - rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. Cdon 804/96 a dovodil, že se v dané věci o nesprávný úřední postup nejedná. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro jeho opožděné podání. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že jí následkem nezákonného rozhodnutí soudů vznikla jednak škoda na majetku, jednak újma nemateriální v důsledku porušení jejího práva na spravedlivý proces ze strany obecných soudů. Tato svá tvrzení neopřela o žádné konkrétní skutečnosti a důkazy, ani neuvedla žádné konkrétní argumenty na podporu svých tvrzení. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, pokud současně shledá porušení základního práva či svobody. Po přezkoumání ústavnosti napadených rozhodnutí dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že obecné soudy se danou problematikou dostatečně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Tvrzení stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod proto nemůže obstát. Soudy postupovaly zcela v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, zakotvujícími právo na soudní a jinou právní ochranu a jejich postupu nelze z hlediska ochrany ústavnosti nic vytknout. Stěžovatelka zastává v dané věci opačný právní názor a její ústavní stížnost je jen výrazem nespokojenosti s neúspěchem v řízení před obecnými soudy, což nijak neodůvodňuje zrušení napadených rozsudků. V předmětné věci nebylo shledáno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud tedy obecné soudy, za dodržení všech pravidel daných hlavou pátou Listiny základních práv a svobod, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Nelze než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto její ústavní stížnost usnesením odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. září 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.