I.ÚS 231/19

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ivana Křivého, zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lipová 5a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3530/2018-308 ze dne 30. října 2018, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 99/2018-277 ze dne 12. dubna 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 25 C 293/2009-250 ze dne 17. ledna 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva financí, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal povolení obnovy řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 293/2009, v němž mu byla přiznána náhrada za omezení vlastnického práva regulací nájemného. Důvod obnovy stěžovatel spatřoval ve vydání rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čapský a Jeschkeová proti České republice ze dne 9. 2. 2017 (stížnosti č. 25784/09 a 36002/09), v němž se tento soud vyjádřil ke způsobu určení náhrady za omezení vlastnického práva. Obecné soudy stěžovateli nevyhověly s tím, že obnova řízení slouží k odstranění nedostatků původně zjištěného skutkového stavu. Pozdější rozhodnutí soudu důvodem pro obnovu řízení zásadně být nemůže. Rozhodnutí, jichž se stěžovatel dovolával, nijak nevypovídají o skutkovém stavu, ale o jiném právním posouzení otázek ve věci obdobné věci stěžovatele. Nemohou tedy být důvodem pro obnovu řízení.

2. Proti rozhodnutím Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 brojil stěžovatel ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnického práva a na náhradu za omezení vlastnického práva a práva na soudní ochranu. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že v původně vedeném řízení bylo nepochybně konstatováno porušení jeho vlastnického práva. To je závěr právní. Výše přiznané náhrady a stanovení hodnot, na nichž je výpočet založen, je však spíše otázkou skutkovou, případně otázkou hraniční mezi skutkovou a právní. Ve světle závěrů Evropského soudu pro lidská práva nemohou obstát původní zjištění, neboť soudy vycházely z nesprávně nastavených výchozích hodnot. Jde tedy o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které vypovídá o skutečnostech podstatných pro původní řízení. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva je pro Českou republiku závazná a je povinností státu dodržet závazky plynoucí z mezinárodního práva, třeba právě i obnovou řízení. V opačném případě by byla založena nerovnost mezi stěžovatelem a ostatními, kteří se na základě rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva domohli náhrady v řádné výši. K tíži stěžovatele nemůže být kladen fakt, že v původním řízení nevyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práva, neboť povolení obnovy řízení tím není podmíněno. Snaha o vyčerpání opravných prostředků by nebyla efektivní, neboť existovala ustálená judikatura Nejvyššího soudu a rozhodovací činnost Ústavního soudu byla rozporná. V případě změny judikatury navíc musí být nové závěry uplatněny na věci dřívější.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Otázkou, kterou stěžovatel v nynější věci předložil, se Ústavní soud v kontextu rozhodování o náhradě za regulaci nájemného v nedávné době zabýval. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2546/18 ze dne 2. 10. 2018 dospěl k jednoznačnému závěru, že není dán prostor pro obnovu řízení tím, že Ústavní soud zaujme v určité věci právní názor, který by mohl být ku prospěchu stěžovatelům v dřívějších, již ukončených, řízeních před Ústavním soudem, resp. ku prospěchu osob v již ukončených řízeních před obecnými soudy. Totéž platí pro případy osob, které se nacházely v právní situaci obdobné té, v níž uspěly jiné osoby před Evropským soudem pro lidská práva, ale které ústavní stížnost a posléze stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva nepodaly, resp. jsou jejich řízení již skončena.

5. Tímto nálezem je sám Ústavní soud vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), důvody pro postup podle § 23 zákona o Ústavním soudu neshledal. Vzhledem k tomu, že citované rozhodnutí plně řeší právní otázky nyní posuzované věci, postačí na jeho odůvodnění odkázat (srov. i § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2019 David Uhlíř v. r. předseda senátu