I.ÚS 233/98
V PLATNOSTI- MS Praha 20 Co 92/97-53
- NS 2 Cdon 1500/97-66
- ÚS I.ÚS 233/98
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla podána po uplynutí 60denní lhůty stanovené pro její podání. Stížnost se týkala nároku na finanční náhradu za zdemolovanou nemovitost, která byla vyvlastněna bez náhrady. Soud se zabýval zejména podmínkou pro přípustnost stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že posledním opravným prostředkem byl rozsudek Městského soudu, byla stížnost podána po lhůtě a proto byla zjevně neopodstatněná.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené advokátem JUDr. J. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, č. j. 26 C 157/96-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. 20 Co 92/97-53, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, č. j. 2 Cdon 1500/97-66, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 1996, č. j. 26 C 157/96-30, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. 20 Co 92/97-53, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 1998, č. j. 2 Cdon 1500/97-66. Měla za to, že uvedenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V uvedené věci se jednalo o restituční spor ohledně finanční náhrady za zdemolovanou nemovitost na základě rozhodnutí o umístění liniové stavby. Stěžovatelka uváděla, že za zdemolovanou nemovitost jí ani její matce, jako její právní předchůdkyni, nebyla poskytnuta jakákoliv finanční náhrada v podobě kupní ceny. Domnívala se proto, že se v daném případě jednalo o vyvlastnění bez poskytnutí finanční náhrady a uplatnila svůj nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně po provedení nezbytných listinných důkazů zamítl žalobu stěžovatelky s tím, že nejsou splněny podmínky pro právní závěr, že by stěžovatelka mohla být oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c) a dále ustanovení § 6 odst. 1 písm. g), a § 13 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků. Podle soudu I. stupně v návaznosti na výše citovaná ustanovení neexistuje v daném případě předpoklad nedostatku tísně ani nápadně nevýhodných podmínek, když tíseň je vyloučena veřejným zájmem na stavbu silnice a nebyl ani prokázán znaleckým posudkem, podaným pro potřeby mimosoudního odškodnění, nepoměr mezi kupní cenou dle kupní smlouvy a tehdy platnými cenovými předpisy. Soud dále konstatoval, že pro časový odstup od roku 1949, kdy již nejsou k dispozici žádné doklady o případně provedené platbě kupní ceny, není otázka vyplacení kupní ceny okolností, týkající se vlastních podmínek kupní smlouvy, nýbrž pouze jejího plnění a není tudíž rozhodující. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka včas odvolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že uznal námitku strany žalované, České republiky - Ministerstva financí ČR (vedlejšího účastníka), a posoudil věc tak, že jestliže podala stěžovatelka žádost o finanční náhradu dle ust. § 13 zákona č. 87/1991 Sb. až 11. 11. 1993, učinila tak poté, kdy jí marně uplynula lhůta dle § 13 odst. 3 cit. zákona. Odvolací soud ve svém rozsudku nepřipustil možnost dovolání. Stěžovatelka přesto podala proti rozsudku Městského soudu v Praze dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jehož přípustnost odůvodnila poukazem na ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), v návaznosti na ustanovení § 241 odst. 2 písm. c) a d) o. s. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací po přezkoumání věci dospěl k závěru, že v dané věci dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné, a proto jej podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první o. s. ř. a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž by se věcí zabýval z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Ústavní soud po přezkoumání listinných důkazů a v rámci posouzení právního stavu se musel nejprve zabývat podmínkou stanovenou v ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 cit. zák.), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Vzhledem k okolnosti, že dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze bylo dovolacím soudem shledáno nepřípustným, posledním opravným prostředkem byl v dané věci rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 1997, č. j. 20 Co 92/97-53. S přihlédnutím k výše uvedené skutečnosti proto nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že pokud byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě dne 18. 5. 1998, jednalo se zjevně o podání učiněné po lhůtě stanovené pro její podání, a proto ji dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl, aniž se mohl dále zabývat samotnými důvody podání stížnosti.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 31. března 1999 Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.