I.ÚS 2338/20
V PLATNOSTI- MS Praha 16 Co 385/2017-134
- NS 30 Cdo 204/2019
- ÚS I.ÚS 2338/20
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Soudy prvního a druhého stupně správně posoudily příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a nárokem na náhradu škody. Nejvyšší soud řádně odmítl dovolání, aniž by porušil právo na soudní ochranu. Ústavní soud neshledal porušení základních práv, včetně práva na spravedlivý proces.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Ludmila Koleva a Ing. Violety Kolevové, zastoupených Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem Truhlářská 13-15, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018 č. j. 16 Co 385/2017-134 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020 č. j. 30 Cdo 204/2019-173, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které řádně neprojednaly nárok stěžovatelů na náhradu škody uplatněný podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle stěžovatelů soudy pochybily, když jejich žalobu zamítly. Mají za to, že argumentace civilních soudů zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody vykazuje prvky libovůle, neboť na daný případ aplikovaly právní předpisy a soudní judikaturu nepřiléhavě. Oba soudy podle názoru stěžovatelů odhlédly od smyslu a účelu ústavně garantovaného práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a uchýlily se k ryze formalistickému přístupu k aplikaci práva, který používá sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali po žalované (Česká republika - Ministerstvo pro místní rozvoj, dále jen "vedlejší účastník") zaplacení celkové částky ve výši 1 158 834,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem stavebního úřadu Městské části Brno-Ivanovice, spočívajícím v porušení povinnosti vydat v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí v řízení o změně územního rozhodnutí, v následných řízeních o vydání stavebního povolení a v řízení o dodatečném povolení stavby rodinného domu stěžovatelů. Konkrétně se stěžovatelé domáhali zaplacení částky 402 337,22 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody představující zvýšené náklady na zhotovení stavby v důsledku navýšení sazeb daně z přidané hodnoty v letech 2007-2012 a částky 756 497,02 Kč s příslušenstvím coby náhrady škody představující zvýšené náklady na zhotovení stavby v důsledku inflace. Posledně uvedený nárok žalobců na náhradu škody byl pravomocně zamítnut prvým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2016 č. j. 18 C 30/2014-33, ve spojení s prvým rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016 č. j. 16 Co 142/2016-58. Předmětem dalšího řízení tak zůstal již toliko požadavek na zaplacení částky 402 337,22 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 6. 2017 č. j. 18 C 30/2014-96 uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 402 337,22 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze k odvolání vedlejšího účastníka svým v pořadí druhým, v záhlaví označeným, rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž plně respektuje jejich pravomoc posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud uvádí, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy svá rozhodnutí dostatečně a jasně odůvodnily. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelů odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, je zřetelná a jasná. Zvláště podrobně a s odkazem na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 283/2016 nebo 28 Cdo 3471/2009), se dovolací soud zabýval otázkou, zda je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu spočívajícím v porušení povinnosti vydat v zákonem stanovené lhůtě rozhodnutí v řízení o změně územního rozhodnutí a tvrzenou škodou spočívající v navýšení ceny stavby o vyšší částku DPH. Dovolací soud k tomu uvedl, že otázka příčinné souvislosti - vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody - je otázkou skutkovou, nikoli právní, přičemž příčinná souvislost musí být dokazováním prokázána najisto; pouhá pravděpodobnost existence příčinné souvislosti tak nestačí. Závěr dovolacího soudu, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jde o nepřípustnou námitku směřující proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický. Dovolací soud na podporu svého závěru taktéž přiléhavě odkázal na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 3093/13, který však na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť odvolací soud posoudil otázku příčinné souvislosti s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto případu. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelům garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelé se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020 JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.