I.ÚS 2361/24

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky: B. P., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 68/2024-2235 ze dne 16. dubna 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 To 42/2022-1539 ze dne 1. listopadu 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 45 T 1/2022-1284 ze dne 10. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze ("nalézací soud") uznal stěžovatelku společně s dalšími osobami vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což jí uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let ve věznici s ostrahou a trest vyhoštění z České republiky na sedm let. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatelky a spoluodsouzeného zamítl. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.

2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 10 odst. 2 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

3. Podle stěžovatelky je z popisu skutku jednoznačné, že vůči poškozenému nebylo použito žádné násilí ani hrozba násilí. Stěžovatelka pouze požadovala proplacení faktury, šlo o vrácení jejích prostředků, nikoliv tedy o cizí věc. Poškozený vnímal nátlak pouze subjektivně, a proto nebyla aplikovaná právní kvalifikace přiměřená, což stěžovatelka považuje za zásah do svých zaručených práv a navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.

4. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úkolem je zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci konkrétního právního institutu a své úvahy jsou v tomto směru povinny zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole, vychází-li napadená rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy [viz například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 79/4 SbNU 255) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. listopadu 2004 (U 1/32 SbNU 451]. O takovou situaci však v nyní projednávané věci nejde.

6. Z napadených rozhodnutí se podává, že již nalézací soud se věcí podrobně zabýval, hodnotil relevantní důkazy, věrohodnost všech výpovědí a na základě toho uzavřel, že byla naplněna skutková podstata zvlášť závažného zločinu loupeže. Také odvolací soud se důkladně zabýval právní kvalifikací stíhaného jednání (bod 35 a násl.), reagoval na námitky odsouzených, včetně tvrzení, že mělo jít "jen" o úhradu pohledávky stěžovatelce poškozeným. Nejvyšší soud se zabýval posouzením užité právní kvalifikace jednání obviněných - i s ohledem na okolnosti převodu prostředků a "oprávněnost" nároku na platbu.

7. Kvalifikace jednání, jeho podřazení pod to které ustanovení zákona je úkolem obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy věcí důkladně zabývaly, reagovaly na návrhy obhajoby a řádně je vypořádaly, při svém rozhodování odkázaly na relevantní judikaturu i literaturu. Neprovedení některých navržených důkazů bylo řádně a srozumitelně odůvodněno v napadených rozhodnutích.

8. Z ústavní stížnosti nevyplývá, jak měla být stěžovatelka zkrácena ve svém právu na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny) za situace, kdy se obecné soudy podrobně zabývaly koordinací jednání všech obviněných na získání prostředků od poškozeného. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zaručuje projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, nikoli úspěch účastníka v řízení ani bezvýhradné přijetí všech jeho návrhů. Stěžovatelkou prezentovaný nesouhlas s právními závěry obecných soudů lze označit za pouhou polemiku, která nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti.

9. Stěžovatelka neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy porušily její základní práva. Jak je z důkladných odůvodnění patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly, na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu a postupovaly v souladu s procesními předpisy.

10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2024 Jan Wintr v. r. předseda senátu