I.ÚS 2396/18
V PLATNOSTI- MS Praha 35 Co 224/2017-208
- NS 23 Cdo 50/2018
- ÚS I.ÚS 2396/18
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože návrh byl zjevně neopodstatněný. Soud uznal, že Nejvyšší soud správně odmítl dovolání, neboť nebyl porušen základní právní princip rovnosti stran. Ústavní soud se nezabývá přezkumem obsahu rozhodnutí dovolacího soudu, pouze posuzuje ústavní základní práva. Není-li porušen základní právní princip, nejde o zjevně neopodstatněný návrh.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Uhlíře, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti RNDr. Milana Hagana, zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 23 Cdo 50/2018-259 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017 č. j. 35 Co 224/2017-208, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 1. 2017 č. j. 65 C 148/2015-131 zrušil revizní rozhodčí nález vydaný Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 12. 5. 2015 sp. zn. Rsp 91729/09. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatele s návrhem na zrušení citovaného rozhodčího nálezu zamítl. Odvolací soud se neztotožnil se závěry obvodního soudu a - na rozdíl od něj - dovodil, že v souzené věci nejsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále také "ZRŘ"). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele s odkazem na ustanovení § 243c odst. 1 věta první a § 237 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Zdůraznil, že v souzené věci nenastala taková procesní situace, že by důvodem procesního neúspěchu stěžovatele v rozhodčím řízení nebylo neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení. Dovolací soud poukázal na to, že závěr odvolacího soudu, že nebyl důvod k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. či výzvě k doplnění tvrzení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., je správný a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a s jeho judikaturou. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani stěžovatelem zpochybněný procesní postup rozhodčího tribunálu, který měl podle jeho tvrzení použít v rozhodčím řízení protokol výpovědi z jiného soudního řízení vedeného před Krajským soudem v Praze, aniž by došlo v rozhodčím řízení k výslechu svědka. Nejvyšší soud také v této věci připomněl, že se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně zabýval. Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Odnětí možnosti účastníku jednat před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené účastníkem řízení, pokud soud (rozhodce) odůvodní, proč takový důkaz neprovedl. V takovém případě v rozhodčím řízení nebude dán podle § 31 písm. e) ZRŘ důvod ke zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat; institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu, což ostatně vyplývá i z výše citované judikatury. Dovolací soud navíc připomněl, že ze zjištění odvolacího soudu neplyne, že by stěžovatel v rozhodčím řízení navrhoval takové důkazy týkající se otázky započtení, které by rozhodčím soudem nebyly bez uvedení důvodu provedeny - to ostatně ani stěžovatel netvrdí. Ten tak zpochybňuje pouze hodnocení důkazů, avšak takový přezkum civilním soudům v řízení, jímž se žalobce domáhá zrušení rozhodčího nálezu, nepřísluší. Stěžovatel v ústavní stížnosti připomněl skutkové okolnosti, shrnul dosavadní procesní vývoj a popsal podstatu sporu. Soustředil se na to, že nebyl revizním rozhodčím senátem poučen podle § 30 ZRŘ ve spojení s § 118 odst. 2 o. s. ř., že tento senát porušil zásadu rovnosti stran, když opomenul důkazy a tvrzení stěžovatele arevizní rozhodčí nález byl pro něj překvapivý, neboť tento senát postupoval nepředvídatelně a revizní rozhodčí nález řádně neodůvodnil. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah dotčených rozhodnutí, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Oba soudy věci věnovaly náležitou pozornost, aplikovaly adekvátní podústavní právo a přiléhavě uvedly důvody pro přijetí napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se řádně a logicky vypořádal s námitkami stěžovatele a při této příležitosti poukázal na význam skutkových zjištění a závěrů odvolacího soudu. Současně adekvátně odkázal na ustálenou rozhodovací praxi týkající se dotčených procesně právních otázek. Ústavní soud především poukazuje na věcnou a přesvědčivou analýzu důvodů, pro které nebylo nutné poučení stěžovatele podle § 118a odst. 2 o. s. ř., resp. výzva k doplnění tvrzení podle § 118 a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.; obdobné platí také o použití důkazních prostředků, resp. (ne)provedení důkazů navrhovaných účastníkem řízení (stěžovatelem), jež byly v obou případech podepřeny odkazy na jasnou, obsáhlou a dostatečně známou judikaturu. Z uvedeného ostatně také vyplývá průkaznost argumentace Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti stěžovatelova dovolání. Ústavní soud navíc nemůže nepřipomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je zřetelná a jasná. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2019 JUDr. David Uhlíř, v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.