I.ÚS 2397/26

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Chejnové, právně zastoupené JUDr. Christianem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 2033/8, Praha 2, proti výroku II a výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2026 č. j. 72 Co 68, 69/2026-379, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Magdalény Vehovské, Martiny Siegertové a Michaely Šůchové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Napadeným výrokem II Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 10. 2025 č. j. 15 C 131/2022-332, ve výroku týkajícím se nákladů řízení tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů řízení částku 1 829 935,50 Kč (obvodní soud původně uložil povinnost zaplatit částku 2 374 617 Kč). Napadeným výrokem III pak bylo městským soudem rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejším účastnicím částku 244 444,20 Kč.

3. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud nesprávně vypočítal náklady odvolacího řízení, neboť vycházel z vyšší tarifní hodnoty úkonu, než měl dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif") - účtované úkony byly provedeny v roce 2026, kdy platí, že tarifní hodnota je omezena na 500 000 Kč, městský soud však pracoval s tím, že tarifní hodnotou je hodnota nemovitostí, které byly předmětem řízení (8 400 000 Kč). Kvůli nesprávnému výpočtu bylo vedlejším účastnicím dle tvrzení stěžovatelky přiznáno o 183 532,80 Kč více, než mělo být, na nákladech odvolacího řízení. Kromě toho stěžovatelka upozorňuje na nedostatečné vypořádání jejích námitek městským soudem a poukazuje na to, že bylo na místě při jejím zdravotním stavu, příjmovým a majetkovým poměrům, okolnostech vzniku sporu či délce řízení konkrétně vysvětlit, proč okolnosti věci neodůvodňují moderaci dle § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatelka rovněž navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených výroků.

4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Obvodním soudem bylo Ústavnímu soudu sděleno, že ve věci nebylo podáno dovolání, proto Ústavní soud stížnost neposoudil jako nepřípustnou z důvodu její "předčasnosti" kvůli možnému zásahu Nejvyššího soudu.

5. Skrze podanou stížnost stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím městského soudu o nákladech řízení a po Ústavním soudu tak požaduje, aby jako další instance v systému obecné justice vlastním rozhodnutím nahradil rozhodování obecných soudů, resp. aby jim věc vrátil k novému rozhodnutí. Taková role ale Ústavnímu soudu nepřísluší. Je nutno mít na paměti, že úkolem Ústavního soudu je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a k zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti může dojít jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Přičemž současně v případě stížností směřujících proti výrokům o nákladech řízení je nutné vycházet ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Pokud by totiž Ústavní soud problematiku nákladů řízení obecně připouštěl k meritornímu přezkumu, působil by jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, kde není přípustné dovolání a která je z hlediska ústavnosti podružná (nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, body 21-37).

6. Stěžovatelka v posuzované věci nepředložila tvrzení, na jejichž základě by bylo možné dojít k závěru, že jsou zde dány mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny natolik významnou, aby ji Ústavní soud podrobil meritornímu přezkumu. Ani Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí jakkoli zasahovalo do podstaty a smyslu některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že městský soud přistoupil nesprávně k výpočtu náhrady nákladů za odvolací řízení, neboť vyšel ze špatné tarifní hodnoty [nevzal do úvahy omezující § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Tato úvaha je však plně v gesci obecných soudů, jak bylo výše uvedeno. Z odůvodnění napadeného rozsudku neplyne, že by městský soud postupoval svévolně, či že by jeho rozhodnutí chyběl jakýkoli zákonný podklad. Ústavní soud proto, veden skutečností, že není nejvyšším nákladovým soudem, námitce stěžovatelky týkající se špatného výpočtu nákladů odvolacího řízení nevyhověl.

7. Pokud jde o aplikaci § 150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že posouzení podmínek použití uvedeného ustanovení v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu. V posuzované věci městský soud stěžovatelce k dané problematice sdělil, že v tomto směru nevznesla před vyhlášením rozsudku obvodního soudu žádný návrh, přičemž konkrétní důvody hodné zvláštního zřetele pro případnou moderaci výše nákladů neuvedla ani v odvolání. Žádné významné okolnosti odůvodňující tento výjimečný postup proto městský soud s přihlédnutím k obsahu spisu neshledal. Na takovém postupu Ústavní soud neshledává nic protiústavního a je toho názoru, že městský soud své rozhodnutí neaplikovat § 150 o. s. ř. vysvětlil dostatečně.

8. K další obecné argumentaci stěžovatelky stran nevypořádání jejích námitek městským soudem Ústavní soud toliko obecně konstatuje, že odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je zcela přesvědčivé, logické, vychází ze zjištěných skutečností a nenese znaky svévole, jak již bylo řečeno. Ústavní soud shledal, že městský soud reagoval na tvrzení uvedená v odvolání, a to jak v části směřující proti rozhodnutí o věci samé, tak v části směřující proti rozhodnutí obvodního soudu o nákladech řízení.

9. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že v postupu městského soudu nelze shledat nedostatky, které by zakládaly jeho protiústavnost. Vzhledem k tomu ústavní stížnost v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Jde-li o stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadených výroků, Ústavní soud o něm samostatně nerozhodoval. Tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. srpna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu