I.ÚS 241/03
V PLATNOSTI- KS Plzeň 13 Co 20/2003
- ÚS I.ÚS 241/03
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nepředložil vyčerpání všech procesních prostředků. Podání dovolání k Nejvyššímu soudu zůstává posledním příslušným prostředkem k ochraně práva. Lhůta k podání ústavní stížnosti začíná běžet až po rozhodnutí o dovolání, nikoli po rozhodnutí odvolacího soudu. Soud se proto nezabýval věcnou stránkou stížnosti, protože byla nepřípustná.
Rubrum
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. T., společnosti s r. o., zastoupeného JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. 13 Co 20/2003, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech 23. 9. 2002, sp. zn. 25 Nc 2414/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2002, napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Navrhl jejich zrušení nálezem Ústavního soudu. Z obsahu spisu sp. zn. 25 Nc 2414/2002 Okresního soudu v Karlových Varech bylo zjištěno, že usnesením ze dne 23. 9. 2002, čj. 25 Nc 2414/2002 - 3, byla nařízena exekuce ve věci oprávněného J. K. proti povinnému stěžovateli pro 25 625,-- Kč. Uvedené usnesení napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. 1. 2003, čj. 13 Co 20/2003 - 13, tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Shora označené usnesení Krajského soudu v Plzni napadl stěžovatel dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR, podaným na poště dne 11. 4. 2003, ve kterém navrhl zrušit obě rozhodnutí obecných soudů a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost proti označenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti, podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Ze Sdělení Ústavního soudu, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání, bez ohledu na způsob jeho vyřízení. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým posledním prostředkem je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty. Ústavní stížnost stěžovatele je tedy, vzhledem k výše uvedených skutečnostem, návrhem nepřípustným, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení
Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2003 JUDr. František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.