I.ÚS 2476/21
V PLATNOSTI- MS Praha 22 Co 239/2019-158
- NS 25 Cdo 2223/2020
- ÚS I.ÚS 2476/21
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože se jednalo o zjevně neopodstatněný návrh. Soud se nezabýval skutečnými okolnostmi sporu, protože jejich posouzení je věcí soudních orgánů prvního stupně. Výkon práva žalovanou bankou nebyl považován za šikanózní, protože nevyplynulo, že by měla záměr poškodit stěžovatelku. Závěry soudů o nezneužití práva a o neexistenci protiprávního jednání byly považovány za správné.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Květuše Bílkové, zastoupené Františkem Vyskočilem, advokátem, sídlem Voršilská 10, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2223/2020-180 ze dne 27. 5. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 239/2019-158 ze dne 5. 12. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 31 C 35/2017-90 ze dne 11. 1. 2019, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 žalobu na ochranu osobnosti směřující proti Komerční bance, a. s. Zásah do svých osobnostních práv stěžovatelka spatřovala v tom, že žalovaná proti ní vedla po dobu přibližně 8,5 let neúspěšný soudní spor pramenící z nepravé (a i jinak neplatné) směnky. Tím jí měla způsobit řadu útrap, jež v žalobě přiblížila. Shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatelky proti celému rozsudku a k odvolání žalované do výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s hodnocením soudů, že v případě vedení sporu žalovanou šlo o výkon subjektivního práva, jemuž schází znak protiprávnosti, a tím i absence způsobilosti zasáhnout její osobnostní sféru. Dle jejího názoru již ze směnky samotné bylo patrné, že scházel podpis avalisty, podpis statutárního orgánu výstavce a že v datu splatnosti je zřetelně přepisován rok takovým způsobem, že to způsobuje jeho nečitelnost. Žalovaná jako profesionál ve svém oboru měla tyto hrubé nedostatky rozpoznat bez větších obtíží. Rozhodla-li se vést na základě takto vadné směnky soudní při, jednalo se o šikanózní výkon práva, který by měl být odčinitelný v řízení o žalobě na ochranu osobnosti. Nad rámec toho stěžovatelka též namítla své nepředvolání k soudnímu jednání, jakož i skutečnost, že odvolací soud si nevyžádal při rozhodování správný spis, takže nahlížel do spisu zcela nesouvisejícího. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí soudů je zřejmé, že jádrem sporu mezi stěžovatelkou a soudy je posouzení otázky, zda vedení soudního sporu žalovaným bankovním ústavem představovalo vůči stěžovatelce výkon práva rozporný s dobrými mravy, tedy takový, který je již způsobilý zasáhnout do osobnostních práv a případně hoden odčinění. Na tomto místě se sluší podotknout, že posouzení zmíněné otázky je převážně hodnocením skutkových okolností na podkladě dokazování, jehož těžiště se nachází v nalézacím řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší bez dalšího do tohoto procesu vstupovat a vyvozovat z provedeného dokazování vlastní závěry. Ústavní soud může úvahy soudů korigovat jedině v případě, že představují exces, anebo jinak vybočují z kautel spravedlivého procesu. Ústavní soud ovšem nezjistil, že by se takovými nedostatky napadená soudní rozhodnutí vyznačovala. Závěr soudů o tom, že snaha žalované vymoci závazek plynoucí ze směnky neúplné (blankosměnky) nepřesáhla mez výkonu subjektivního práva, je odůvodněn dostatečně. Jak připomněl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, ačkoliv soudní spor je spíše krajním řešením sporu mezi osobami, nelze jeho vedení považovat za něco zcela neobvyklého, co by v běžných případech osoba obvyklých vlastností nebyla schopna zvládnout bez újmy na svých osobnostních právech. Výjimkou je pouze tzv. šikanózní výkon práva, jenž nesleduje dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž jehož jediným cílem je poškodit jiného. Z dokazování ovšem nevyplynulo, že by se žalovaná byla snažila stěžovatelku vědomě poškodit, tedy že by dobře věděla, že předmětná směnka je padělaná apod. Blankosměnka totiž nejevila natolik zásadní vady, z nichž by bylo na první pohled zřejmé, že se o žádnou směnku jednat nemůže. Neplatnost směnky vyplynula ve směnečném řízení teprve v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Praze po znaleckém zkoumání dotčené směnky. Klíčovým závěrem tohoto zkoumání bylo, že označení letopočtu v údaji splatnosti sporné směnky je (v poslední číslici) vyznačeno tak, že nebylo možné určit, kterého roku má být směnka splatná. Tato číslice totiž vykazuje znaky čísel 7, 1, ale dokonce i 4. Pro neurčitost tohoto údaje také byla směnka vrchním soudem posouzena jako neplatná, resp. nesplňující náležitosti předvídané ustanovením § 75 zákona směnečného a šekového. Dle názoru Ústavního soudu není předložení směnky, již tíží uvedený deficit, v soudním řízení projevem vzpomínaného šikanózního výkonu práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice zdůraznila, že na směnce nejsou patrné podpisy avalisty a statutárního orgánu výstavce, to ovšem záhy relativizovala tím, že podpis avalisty tam ve skutečnosti je, ovšem "je čitelný pouze při průsvitu směnky a pod ním vyvstává jiný podpis". K tomu stěžovatelka dodala, že směnka vykazuje takové množství podivných vad, že vzniká pochybnost o její pravosti (viz sub VI. ústavní stížnosti). Ani na uplatnění směnky s těmito pochybnost vzbuzujícími prvky žalovanou, jakkoli v rámci své podnikatelské činnosti pravidelně přichází do styku se směnkami, nelze pohlížet optikou ochrany osobnosti toho, vůči němuž byla práva z takové směnky uplatněna v soudním řízení. K tomu by mohlo teprve dojít tím, že úmysl poškodit tuto osobu vyjde bez pochybností najevo na základě širších okolností případu. Ty se však v dokazování neodrazily. Úvahy soudů o tom, že v jednání žalované nelze spatřovat exces z výkonu subjektivního práva ani zneužití práva, jsou nejen z ústavně právního pohledu přiměřené. Pokud jde o výtku stěžovatelky, že jí nebylo doručeno předvolání k soudnímu jednání, nutno poznamenat, že z ústavní stížnosti není zřejmé, o jaké předvolání se mělo konkrétně jednat. Má-li stěžovatelka na mysli předvolání k jednání soudu prvního stupně na den 11. 1. 2019, při kterém byl vyhlášen rozsudek, pak s touto námitkou se již odvolací soud patřičně vypořádal v bodě 13 svého rozhodnutí. S odůvodněním městského soudu stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti nepolemizuje, ponechávajíc svoji argumentaci v obecné poloze. Ústavní soud se proto touto námitkou hlouběji nezabýval. Ani výhrada stěžovatelky, že odvolací soud si měl omylem zapůjčit nesouvisející spis v jiné směnečné věci, není způsobilá vyvolat kasační intervenci Ústavního soudu. I kdyby tomu tak skutečně bylo, nezměnilo by to nic na podstatných zjištěních ohledně vad směnky (a dalších souvislostí), která byla učiněna v rozhodnutích Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 478/2013-302 ze dne 18. 2. 2014 a Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4700/2014 ze dne 31. 5. 2016 a která zvláště Obvodní soud pro Prahu 1 (potažmo Nejvyšší soud) rozhodující v nynějším případě vzal za základ svých úvah. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. října 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.