I.ÚS 2505/10
V PLATNOSTI- MS Praha 19 Co 44/2010 - 135
- ÚS I.ÚS 2505/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nebyla zjevně neopodstatněná. Soud konstatoval, že odvolací soud pečlivě a srozumitelně odůvodnil nařízení exekuce na základě švýcarského rozhodnutí. Základní práva stěžovatele nebyla porušena, protože soud prvního stupně nezamítl návrh na exekuci kvůli nedostatku titulu, ale protože nebyla doložena právní moc. Ústavní soud nemá pravomoc dohledat nad rozhodnutími obecných soudů, pokud nejde o porušení základních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Petrská 12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2010, čj. 19 Co 44/2010 - 135, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o nařízení exekuce, v němž stěžovatel vystupoval na straně povinného. Vydáním napadeného rozhodnutí měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele Městský soud v Praze nařídil exekuci, aniž by oprávněný doložil řádný a vykonatelný exekuční titul. Exekuce byla nařízena na základě ověřených kopií listiny, které nejsou veřejnými listinami a nesplňují předpoklady stanovené právními předpisy. Řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, bylo zatíženo i dalšími procesními vadami. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami stěžovatele, rozhodoval bez nařízení jednání a při svém rozhodování vycházel z důkazu, který změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neodůvodňoval. Zmíněným usnesením ze dne 26. 3. 2010 Městský soud v Praze, jako soud odvolací, změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 10. 2009, čj. 36 Nc 908/2007 - 98, tak, že nařídil, podle rozsudku Prvního občanského soudu, Federálního švýcarského soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 4 C 60/2004/frs, exekuci na majetek stěžovatele, k uspokojení pohledávky oprávněného, ve výši 17.000,- švýcarských franků. II. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je polemika stěžovatele o nedostatku exekučního titulu v předmětném exekučním řízení. V ústavní stížnosti nepředložil žádnou argumentaci, která by věc jakkoliv "posunula" do ústavně právní roviny. Ústavní soud prostřednictvím své judikatury již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Po prostudování napadeného rozhodnutí ve světle argumentů obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že v rozhodnutí odvolacího soudu nenašel pochybení, která by svědčila o porušení základních práv stěžovatele. Městský soud v Praze se důkladně zabýval způsobilostí zmíněného exekučního titulu, jakož i dalšími podmínkami pro nařízení exekuce. V odůvodnění svého usnesení srozumitelně objasnil, že soud prvního stupně pochybil, pokud návrh na nařízení exekuce zamítl z důvodu neprokázání právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu, aniž by oprávněného vyzval, podle § 39 exekučního řádu, k doložení potvrzení o právní moci vykonatelnosti a poučil jej o následcích nesplnění takové výzvy. Odvolací soud se také podrobně zabýval otázkou uznání a výkonu předloženého exekučního titulu na základě příslušných ustanovení Úmluvy mezi republikou Československou a Švýcarskem o uznání a výkonu soudních rozhodnutí č. 23/1929 Sb. a vnitrostátních procesních předpisů. Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu v tomto směru vytknul a v dalším jen odkazuje na odůvodnění jeho usnesení. Ústavní stížností napadené usnesení Městského soudu v Praze je přesvědčivé a srozumitelné, není svévolné a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán žádný rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud tedy neshledal, že by se odvolací soud dopustil porušení základních práv stěžovatele, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je řádně a pečlivě odůvodněno, je vydáno v souladu s principy hlavy páté Listiny. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. III. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nebylo vyhověno návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.