I.ÚS 251/11
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože stěžovatel nebyl v řízení zastoupen advokátem, což vyžaduje zákon. Soud se výsledně opřel o § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá povinné zastoupení fyzických osob. Předchozí řízení ukázala, že stěžovatel byl opakovaně informován o povinnosti zastoupení, a proto by další poučení bylo zbytečné. Rozhodnutí bylo vydáno bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2010, čj. 5 Co 1973/2010 - 117, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 25. 1. 2011 doručena ústavní stížnost, kterou si stěžovatel sepsal sám a ve které navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Dříve než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a shledal, že tomu tak není. Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který ukládá fyzickým osobám povinnost být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z provedeného lustra bylo zjištěno, že stěžovatel podal, od roku 2005, již 7 ústavních stížností, z nichž 6 jich bylo odmítnuto pro neodstranění vad, zejména proto, že nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem. Z těchto řízení, vedených k návrhu stěžovatele před Ústavním soudem, vyplývá, že stěžovatel byl opakovaně o nutnosti zastoupení advokátem i o dalších náležitostech ústavní stížnosti poučován (např. v řízení sp. zn. III. ÚS 2932/10, sp. zn. II. ÚS 3050/10 aj.). Ústavní soud vychází z názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v jeho případech předchozích. Lze totiž předpokládat, že takto dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé v paměti stěžovatele zanechat poznání, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem. Za této situace by bylo další poučování stěžovatele o stejných povinnostech jen neefektivním a formalistickým konáním. Proto soudce zpravodaj, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) a písm. d) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, návrh stěžovatele odmítl.
Poučení
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2011 František Duchoň, v. r. soudce Ústavního soudu