I.ÚS 2522/23
V PLATNOSTI- KS Plzeň 10 Co 285/2022-185
- NS 25 Cdo 1964/2023
- ÚS I.ÚS 2522/23
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla nepřípustná proti rozhodnutím nižších soudů. Stížnost byla přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, které však neobsahovalo závažné porušení právních principů. Soud zjistil, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s právními předpisy a nevybočil z mezí své pravomoci. Rozhodnutí bylo vydáno jako návrh zjevně neopodstatněný a nepřípustný.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jana Wintra a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 5, Xaveriova 2735/13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1964/2023-214 ze dne 19. 7. 2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 10 Co 285/2022-185 ze dne 20. 2. 2023 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 6 C 342/2020-114 ze dne 22. 4. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a dále a) K. V. a b) H. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "nalézací soud") domáhal proti vedlejším účastnicím uložení povinnosti omluvit se mu dopisem, ve kterém výslovně uvedou, že se mu omlouvají za křivé obvinění z trestného činu znásilnění; dále se domáhal toho, aby jim byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit mu nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu v meritorní části a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením pro vady.
2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 6 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá, že nesprávným dokazováním, nesprávným vyvozením závěrů z něho a aplikací nesprávné judikatury na daný případ obecnými soudy, se mu nedostalo spravedlivého procesu.
3. Dříve než lze ústavní stížnost věcně posoudit, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu § 75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) přijal Ústavní soud závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Současně uzavřel, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je proto přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí svévolí; v části směřující proti rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje jen k postupu obecných soudů v rámci nalézacího a odvolacího řízení; proti způsobu, jakým Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání, nic nenamítá. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání, které si za tímto účelem vyžádal, dospěl k závěru, že napadené usnesení Nejvyššího soudu odpovídá jeho obsahu. Nejvyšší soud v něm neshledal žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., vyjma obecného konstatování, že "soudy prvního i druhého stupně se v rozhodování odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a právní otázka, na jejímž posouzení celý spor stojí, by měla být dovolacím soudem řešena odlišně, nežli tak učinily soudy stupňů nižších"; splnění této náležitosti podle Nejvyššího soudu nelze dovodit ani jinak z obsahu podání. Nejvyšší soud postupoval způsobem předvídaným v § 243c odst. 1, větě první, o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele, a za takové situace není pro výjimečnou ingerenci Ústavního soudu prostor.
7. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2023 Pavel Šámal v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.