I.ÚS 2547/15
V PLATNOSTI- NSS 9 Afs 140/2014-44
- ÚS I.ÚS 2547/15
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost společnosti ve věci daňové kontroly, neboť ji shledal zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel namítal, že nezákonné zahájení kontroly nelze následně zhojit novým protokolem, avšak soud to odmítl. Podle Ústavního soudu byl postup správce daně ústavně konformní, když po odstranění vad řádně zahájil kontrolu. Soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by porušilo základní práva stěžovatele, a odkázal na přesvědčivé odůvodnění Nejvyššího správního soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Easy Working s. r. o., se sídlem Sokolská třída 1615/50, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupeného JUDr. Jaromírem Leimbergerem, advokátem se sídlem Česká 15, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, č. j. 9 Afs 140/2014-44, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž čl. 4 Ústavy České republiky. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatele proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2014, č. j. 22 A 18/2014-23. Krajský soud výrokem I. citovaného rozsudku deklaroval, že zahájení daňové kontroly u stěžovatele protokolem o ústním jednání ze dne 15. 10. 2012, č. j. 320866/12/388932804561, pořízeným Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, bylo nezákonným zásahem, jelikož tento soud shledal, že v uvedeném protokolu nebyly stěžovateli sděleny důvody přetrvávajících pochybností, které správce daně měl i po provedeném postupu k odstranění pochybností. Soud však výrokem II. zamítl stěžovatelův návrh, aby bylo Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj zakázáno pokračovat v daňové kontrole, jelikož krajský soud dospěl k závěru, že kontrola byla následně dne 5. 4. 2013 řádně zahájena protokolem č. j. 1081598/13/3201-05402-804561. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, podobně jako ve své kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu, že nezákonný zásah v podobě zahájení daňové kontroly protokolem ze dne 15. 10. 2012 nelze následně legalizovat protokolem ze dne 5. 4. 2013. K regulérnímu zahájení daňové kontroly tedy nemohlo protokolem ze dne 5. 4. 2013 dojít, a to ani ve spojení s protokolem ze dne 15. 10. 2012, který jakožto nezákonný zásah nemohl mít vůči stěžovateli, jako daňovému subjektu, účinky, spočívající v pokračování v daňové kontrole. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které daňová kontrola představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce (nález ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 705/06), a proto musí být podle stěžovatele zahájena přísně podle zákona se všemi zákonem předpokládanými atributy. II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti postupu správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Po posouzení ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo Krajského soudu v Ostravě, vedenou zejména v rovině práva podústavního. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přitom vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 1 2008, sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující Nejvyšší správní soud vyvodil, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti konkrétně brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, který shodně s Krajským soudem v Ostravě má za to, že daňová kontrola u stěžovatele byla protokolem ze dne 5. 4. 2013 řádně zahájena, ačkoliv v něm nebylo výslovně uvedeno, že se jím daňová kontrola zahajuje. Ústavní soud uvádí, že závěrům obsaženým v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že: "Protokolem ze dne 5. 4. 2013 byly stěžovateli sděleny důvody přetrvávajících pochybností, odpadla tak překážka, která bránila zahájení daňové kontroly navazující na postupy k odstranění pochybností. Požadavek na to, aby v daném protokolu bylo výslovně uvedeno, že tímto protokolem se zahajuje daňová kontrola, považuje Nejvyšší správní soud v okolnostech posuzovaného případu za přehnaně formální. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že správce daně se rozhodl z postupů k odstranění pochybností přejít do daňové kontroly postupem ve smyslu § 90 odst. 3 daňového řádu. V tomto smyslu ostatně vyznívá i protokol ze dne 5. 4. 2013. Překážka, která dle krajského soudu bránila zahájení daňové kontroly, odpadla dne 5. 4. 2013, a správce daně k tomuto dni stěžovatele jasně informoval o přechodu z postupu k odstranění pochybností do daňové kontroly. Za takové situace zdejší soud vyhodnotil, že nebylo nezbytné, aby protokol ze dne 5. 4. 2013 obsahoval výslovnou formulaci o tom, že se tímto protokolem zahajuje daňová kontrola." V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud na svoji předchozí judikaturu, podle které "vliv nezákonného postupu pracovníka správce daně při provádění daňové kontroly na zákonnost kontroly samotné se vzpírá zobecnění a bude záležet vždy na posouzení konkrétních okolností případu a posouzení vlivu nezákonného úkonu na výsledek kontroly. Ne každá nezákonnost při provádění daňové kontroly pak představuje nezákonný zásah." (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006-95). Uvedené podle Nejvyššího správního soudu v podmínkách nyní posuzované věci znamená, že pochybení, která shledal krajský soud u protokolu ze dne 15. 10. 2012 (nesdělení důvodů přetrvávajících pochybností z postupů k odstranění pochybností), sice značila, že tohoto dne daňová kontrola zahájena nebyla, ale současně není vyloučeno, aby po jejich odpadnutí byla daňová kontrola zahájena a aby proběhla (odstavec č. 27 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Argumentaci Nejvyššího správního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2016 Tomáš Lichovník v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu