I.ÚS 2591/17
V PLATNOSTI- MS Praha 39 Co 366/2016-117
- NS 29 Cdo 1395/2017
- ÚS I.ÚS 2591/17
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Soud uvedl, že poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu se neuplatňuje, pokud účastník řízení nebyl vůči svým tvrzením důkazně nečinný. V rámci odvolacího řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka byla vyloučena z představení důkazů nebo že jí bylo nesprávně uplatněno břemeno důkazní. Ústavní soud se věc nezabýval podstatně, protože rozhodnutí nižších soudů neobsahovalo závažné porušení ústavních práv.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti VÚB Leasing a. s., Mlynské nivy 1, Bratislava, Slovenská republika, právně zastoupené JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem Karla Engliše 3201/6, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 39 Co 366/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 sp. zn. 29 Cdo 1395/2017, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Právní spor mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí spočíval v tom, že vedlejší účastnice odmítla plnit na základě dvou bankovních záruk vystavených ze strany vedlejší účastnice ve prospěch stěžovatelky. Ta požadovala po vedlejší účastnici celkové plnění ve výši 176.375 EUR navýšené o zákonné úroky z prodlení z částky 89.250 EUR od 17. 12. 2014 do zaplacení a z částky 87.125 EUR od 27. 12. 2014 do zaplacení a náklady soudního řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě stěžovatelky rozsudkem ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. 70 C 57/2016 ze dne 31. 08. 2016 v plném rozsahu vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání vedlejší účastnice změnil rozsudek soudu prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. V dovolacím řízení stěžovatelka namítala procesní pochybení odvolacího soudu, který nesplnil svoji poučovací povinnost podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vůči účastníkům řízení. Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. Stěžovatelka vychází z ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., podle něhož, zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka odkázala na judikaturu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10, I. ÚS 212/06. Podle náhledu stěžovatelky bylo rozhodnutí odvolacího soudu překvapivým. Stěžovatelka tvrdí, že tak byla postupem soudu zkrácena na svých základních právech garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky řádně nevypořádal. Postup jak odvolacího, tak i dovolacího soudu považuje stěžovatelka za značně formalistický. Formalismus je spatřován především v tom, jak odvolací soud posoudil podmínky, jež musí být ze strany oprávněné splněny, aby bylo lze čerpat bankovní záruku. Podle náhledu stěžovatelky neuvedení jejího čísla není s ohledem na okolnosti natolik zásadní, aby bylo důvodem k odmítnutí čerpání záruky. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že se jí v rámci odvolacího řízení nedostalo poučení dle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu ve vztahu ke všem jí uplatněným nárokům. Tuto námitku Ústavní soud neshledal důvodnou. Poučovací povinnost dle ustanovení § 118a odst. 3 občanského soudního řádu má soud tehdy, jestliže účastník sice tvrdí rozhodné skutečnosti, ale je důkazně zcela nečinný, navrhuje důkaz ve vztahu k jeho tvrzení irelevantní či pomocí navrženého důkazu nebylo nic zjištěno (srov. Bureš/Drápal/Krčmář/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, I. díl, 7. vydání. C. H. Beck, Praha 2006, str. 549). Ústavní soud ve vztahu k tomuto ustanovení v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631) a sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. O takový případ se však v nyní souzené věci zjevně nejedná. Vedlejší účastnice se bránila poukazem na neuvedení čísla bankovní záruky od samého počátku a tato možnost právního posouzení pro stěžovatelku nebyla nová. Nebylo tedy namístě ani poučení dle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. V postupu odvolacího soudu tak nelze spatřovat žádné pochybení. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. září 2017 Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.