I.ÚS 2619/10
V PLATNOSTI- MS Praha 15 Co 319/2007-77
- NS 33 Cdo 1628/2008
- ÚS I.ÚS 2619/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv. Stížnost se týkala nároku na mimosmluvní odměnu advokáta při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Soudy všech stupňů rozhodly, že výpočet tarifní hodnoty zahrnuje celkovou hodnotu podniku podle znaleckého posudku. Ústavní soud uznal, že právní závěry soudů jsou v souladu s ústavním pořádkem a nezakládají zjevnou neopodstatněnost stížnosti.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Cháry, zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1628/2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 15 Co 319/2007, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 43 C 62/2006, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 319/2007-77 ze dne 30. 10. 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. 43 C 62/2006, co do povinnosti v daném sporu žalovaného stěžovatele zaplatit JUDr. Profousové (žalobkyni) částku 358.500,- Kč s příslušenstvím. Ve věci se jednalo o posouzení, zda stanovení tarifní hodnoty pro výpočet mimosmluvní odměny advokáta dle advokátního tarifu v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen "BSM") bylo správné a zda žalobkyně (advokátka, která zastupovala stěžovatele při vypořádání BSM) má tedy na vypočtenou částku nárok; soudy všech stupňů jí po provedeném řízení daly za pravdu. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí. V ústavní stížnosti zejména uvádí, že soud prvního stupně nesprávně dovodil, že výpočet pro účely tarifní hodnoty mj. zahrnoval aktiva podniku žalovaného, přestože jeho podnik údajně do BSM nespadal a při jeho vypořádání bylo možno přihlédnout jen k celkové hodnotě podniku, tj. rozdílu mezi aktivy a pasivy. Podstatou problému podle stěžovatele bylo, zda do výpočtu tarifní hodnoty mohly být zahrnuty jednotlivé složky jeho podnikání jako součásti BSM, nebo zda mělo být přihlédnuto pouze k výsledné hodnotě podniku, bez ohledu na to, zda a jak byly složky podnikání žalovaného prokazovány a prokázány. Dále stěžovatel obsáhle argumentuje ve prospěch svého stěžejního názoru, že hodnota podílu z vypořádání BSM byla ve skutečnosti nižší; v tomto smyslu mj. zpochybňuje ve věci provedený znalecký posudek. Stěžovatel se domnívá, že soudy nehodnotily správně provedené důkazy a že jejich právní závěry se ocitly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud po přezkoumání podstaty věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí, jak tvrdí stěžovatel. Obecné soudy se podle názoru Ústavního soudu věcí dostatečně zabývaly a žádná základní práva stěžovatele neporušily; jehož ústavní stížnost je založena na několika odlišných právních názorech, lišících se od závěrů těchto soudů. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel v zásadě jen opakuje argumentaci, kterou uplatnil před obecnými soudy a se kterou se tyto soudy přijatelným způsobem vypořádaly. Ke stěžejním stěžovatelovým námitkám co do hodnoty jeho podniku a zpochybňování znaleckého posudku, o který se soudy opíraly, uvedl Městský soud v Praze v napadeném rozsudku mj., že soud prvního stupně nepochybil, pokud při stanovení tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby vycházel z hodnoty podniku podle znaleckého posudku vypracovaného ve sporu o vypořádání BSM, kde nebylo přihlédnuto k údajným závazkům stěžovatele z titulu půjček od fyzických osob, protože z předložených podkladů nebylo zřejmé, v jaké míře byly použity pro podnikatelskou činnost a na jaké účely. S výsledkem znaleckého posudku pak korespondovala i zpráva auditora v dané věci. Ke stěžovatelově námitce, že hodnota podílu z vypořádání BSM byla ve skutečnosti nižší (přičemž znovu zpochybnil ve věci provedený znalecký posudek), uvedl v napadeném usnesení Nejvyšší soud, že v posuzovaném případě nebylo předmětem řízení vypořádání BSM, ale nárok na mimosmluvní odměnu advokáta za poskytování právních služeb ve smyslu příslušného ustanovení advokátního tarifu. S uvedenými závěry napadených rozhodnutí a s postupem obecných soudů v daném případě je možno se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Lze jen zopakovat, že podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují. Není proto důvodu znovu vyvracet všechny námitky stěžovatele, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, však sama o sobě důvod k ústavní stížnosti pochopitelně nezakládá. Lze znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. března 2013 Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.