I.ÚS 2625/16

Rubrum

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným, IČ 61944017, se sídlem Plaská 622/3, Praha 5, zastoupené JUDr. Alenou Kubalovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 2966/73a, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2016, č. j. Nco 31/2016-54, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

:

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2016, č. j. Nco 31/2016-54 byl zamítnut návrh stěžovatelky na vyloučení soudkyně Krajského soudu v Ostravě Mgr. Jany Martínkové z projednávané věci z důvodu její podjatosti. Stěžovatelka poukázala na to, že Mgr. Jana Martínková rozhodovala ve věci sp. zn. 9 Cm 12/2011 (stejný žalobce i žalovaná), kdy po zahájení řízení byl stěžovatelkou podán návrh na vydání předběžného opatření. Návrh na vydání předběžného opatření byl uvedenou soudkyní zamítnut, a následně bylo usnesení o zamítnutí návrhu spolu s návrhem stěžovatelky doručeno i správkyni konkursní podstaty. V odůvodnění zamítnutí návrhu na předběžné opatření se uvedená soudkyně měla podle stěžovatelky fakticky vyjádřit i k věci samé, a to bez projednání a dokazování, tedy v rozporu s tím, jak má probíhat spravedlivé projednání a rozhodnutí ve věci.

3. Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

4. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí o návrh na vyslovení podjatosti příslušné soudkyně. V posuzované věci je tedy patrné, že řízení doposud neskončilo. Případně vadné posouzení námitky podjatosti mohou soudy napravit v průběhu řízení; teprve po jeho skončení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Vydáním rozhodnutí o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné. Možnost namítat podjatost rozhodujícího soudce zůstává zachována i nadále v řízení ve věci samé. Není též vyloučeno, že jmenovaná soudkyně stěžovatelce meritorně vyhoví. V dané procesní situaci nelze napadené usnesení vrchního soudu považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky, která má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to vyplývá z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016). 6 . Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2016 Kateřina Šimáčková, v. r. soudkyně zpravodajka