I.ÚS 2709/07
V PLATNOSTI- MS Praha 39 Co 46/2006
- ÚS I.ÚS 2709/07
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, protože byla zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se domáhal náhrady škody způsobené domovní prohlídkou, kterou označil za nezákonnou. Soud vysvětlil, že není oprávněn přehodnocovat skutkové závěry a hodnocení důkazů obecných soudů. Rozhodnutí bylo založeno na § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. D., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, Šafaříkova 842, 506 01 Jičín, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 24 C 241/2000, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 39 Co 46/2006, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení. Jak z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, stěžovatel se před obecnými soudy vůči žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal částky 1,681.440,-- Kč s úroky z prodlení od 25. 2. 1997 do zaplacení, a to z titulu náhrady škody vzniklé mu při domovní prohlídce provedené způsobem odporujícím ustanovení § 85 odst. 1 trestního řádu příslušníky Policie ČR dne 27. 2. 1997 v jeho bytě Hurbanova 11, Praha 4, a to odcizením finanční hotovosti 64.000,-- DM a 5 kusů zlatých řetězů v hodnotě 500.000,-- Kč. Soud I. stupně zjistil nesprávný úřední postup v tom, že se stěžovatel v rozporu s § 85 odst. 1 trestního řádu domovní prohlídky nezúčastnil, ani nebylo prokázáno, že by k němu dal souhlas, neboť A. I., která jí byla přítomna, nebyla členem domácnosti. Zároveň však konstatoval, že žalobce neprokázal vznik škody, čímž nebyly naplněny podmínky ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a žalobu zamítl. Soud II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pojem člena domácnosti ve smyslu § 85 odst. 1 trestního řádu zahrnuje i osoby blízké, které se v prohlíženém objektu nacházejí, a že tak ani při formálních nedostatcích protokolu nelze automaticky dovozovat nezákonnost domovní prohlídky. Především však uvedl, že namítaný způsob prohlídky není v příčinné souvislosti s tvrzeným vznikem škody, kterou stěžovatel ani neprokázal. Uzavřel, že mělo-li se jednat podle stěžovatele o krádež předmětných věcí jedním z policistů, jednalo by se o exces s nastupující odpovědností fyzické osoby ve smyslu § 420 občanského zákoníku a na straně žalované by tak byl nedostatek pasivní legitimace. Soud II. stupně proto rozhodnutí soudu I. stupně, vyjma výroku o nákladech řízení, potvrdil. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Obecným soudům především vytýká, že neprovedly navržené důkazy a že samotné hodnocení důkazů bylo provedeno v rozporu se zákonnými zásadami a ve prospěch žalované. Zdůrazňuje, že domovní prohlídka byla provedena nezákonně a že v protokolu o provedení domovní prohlídky nejsou uvedeni policisté z úřadu pro boj s organizovaným zločinem, kteří údajně z toho důvodu nemohli být v protokolu zapsáni. Stěžovatel zdůrazňuje nesprávné hodnocení těchto skutečností ze strany obecných soudů a rovněž nesouhlasí se závěrem, že v případě odcizení věcí jedním z policistů by byl odpovědný konkrétní policista. Navrhuje proto zrušení napadených rozhodnutí. Ústavní soud, po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, shledal její zjevnou neopodstatněnost. V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud není orgánem stojícím v další instanci nad obecnými soudy oprávněným přehodnocovat jejich skutkové a právní závěry, či napravovat jejich pochybení. Poslání Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti nespočívá v ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž toliko v ochraně práv základních, ústavním pořádkem zaručených. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, Sb.n.u., sv. 32, nález č. 42 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, dosud nepublikováno, dostupný např. skrze http://www.usoud.cz). Takový zásah do základních stěžovatele z ústavní stížnosti a jejích příloh zjištěn nebyl, neboť stěžovatel nepředložil relevantní ústavněprávní argumenty, nýbrž pouhou polemiku se závěry obecných soudů a jejich hodnocením důkazů. Na závěry obecných soudů lze proto odkázat; ohledně již dříve stěžovatelem uplatněných námitek zvláště na rozhodnutí soudu II. stupně. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. V intencích námitek stěžovatele Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze tvrzená pochybení a neztotožnil se tak s důvody, pro které stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v celém rozsahu stížnostních námitek návrhem zjevně neopodstatněným, a jako takovou ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. listopadu 2007 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.