I.ÚS 2712/20

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., advokáta, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2020, č.j. 0 P 198/2018-1176, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, č.j. 51 Co 71/2020-1232, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Dne 21. 9. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele směřující proti výše označeným rozhodnutím, která však neobsahovala žádnou bližší argumentaci. Stěžovatel v ústavní stížnosti avizoval, že její odůvodnění bude doplněno v nejbližších dnech. Jelikož k tomu nedošlo, byl stěžovatel Ústavním soudem vyzván k odstranění vad svého podání tak, aby odpovídalo § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dne 16. 11. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti.

2. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné, že ta, navzdory výzvě Ústavního soudu, ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádnou skutečně relevantní argumentaci neobsahuje.

3. V obsáhlém doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 6, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 15 odst. 1, čl. 17 odst. 1, odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 29, čl. 31, čl. 32 odst. 1, odst. 4, odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1, odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

4. Poukazuje na podjatost soudců Městského soudu v Praze a ignorování námitky podjatosti Vrchním soudem v Praze, zmiňuje, že byl Městským soudem v Praze nezákonně pokutován, upozorňuje, že se soudy v průběhu celého předchozího řízení dopouštěly účelové selekce a hodnocení důkazů, za zcela neadekvátní považuje "výrok odvolacího soudu, kterým došlo ke zvýšení měsíčních splátek tzv. dlužného výživného", a namítá, že poloviční osvobození od soudních poplatků přineslo nulový efekt, jelikož zaplacena musela být celá cena za nevyžádaný posudek. K ústavní stížnosti stěžovatel přiložil také celou řadu příloh zahrnujících jeho podání, různá rozhodnutí soudů či internetové články.

5. Jak Ústavní soud zjistil, výše uvedené námitky se však vztahují k jiným než nynější ústavní stížností napadeným rozhodnutím a stěžovatel je navíc uplatnil u Ústavního soudu již v minulosti. V této souvislosti lze poukázat na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2309/20 ze dne 22. 9. 2020 (námitka podjatosti), usnesení sp. zn. I. ÚS 137/20 ze dne 23. 3. 2020 (pořádková pokuta), usnesení sp. zn. III. ÚS 317/20 ze dne 3. 3. 2020 (námitka podjatosti, jednostranné a selektivní provádění a hodnocení důkazů, neadekvátní zvýšení měsíčních splátek výživného), dále usnesení sp. zn. II. ÚS 316/20 ze dne 25. 3. 2020 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2551/18 ze dne 2. 4. 2019. Rozhodnutí týkající se osvobození od soudních poplatků pak bylo napadeno ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 2711/20, o které doposud rozhodnuto nebylo. II.

6. Pokud jde o rozhodnutí, která ústavní stížností výslovně napadena byla, usnesením ze dne 15. 1. 2020, č.j. 0 P 198/2018-1176, zastavil Obvodní soud pro Prahu 4 řízení o odvolání stěžovatele proti výroku VI. opravovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2017, č.j. 14 Nc 930/2014-472, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 řízení o odvolání zastavil dle § 16 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."), aniž by jej předkládal Městskému soudu v Praze, jelikož důvod k provedení řízení o odvolání odpadl.

7. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele usnesením ze dne 22. 6. 2020, č.j. 51 Co 71/2020-1232, usnesení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Z rozhodnutí vyplývá, že výrok VI. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 14 Nc 930/2014-472, kterým bylo stěžovateli uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 29 480 Kč, byl co do povinnosti stěžovatele znalečné uhradit potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 51 Co 22/2018, který nabyl právní moci dne 28. 5. 2018. Následně byla k návrhu stěžovatele Obvodním soudem pro Prahu 4 provedena oprava usnesením ze dne 13. 8. 2018, č.j. 0 P 198/2018-653, tak, že správná výše znalečného, které je stěžovatel povinen uhradit, činí 27 480 Kč. K odvolání stěžovatele pak bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. 51 Co 330/2018, opravné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 potvrzeno jako správné.

8. Městský soud v Praze proto konstatoval, že o návrzích stěžovatele na vydání opravného usnesení bylo již pravomocně rozhodnuto a další odvolání (stěžovatel svým odvoláním ze dne 26. 10. 2018 napadl výrok VI. opravovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 10. 2017, č.j. 14 Nc 930/2014-472, ve zbývajícím, tj. neopraveném rozsahu), které by tento výrok napadalo, již není přípustné (§ 204 o.s.ř.) a je jen další polemikou stěžovatele, který nesouhlasí s uloženou povinností nahradit náklady řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 proto podle Městského soudu v Praze rozhodl správně, pokud řízení o odvolání stěžovatele zastavil, postupoval však dle § 16 z.ř.s., které dopadá na řízení ve věci samé, jak návrhové či beznávrhové, tedy to, které je v zákoně o zvláštních řízeních soudních výslovně upraveno, tj. pokud odpadne důvod pro vedení takového řízení, je v tomto zákoně upravena možnost řízení zastavit. K tomu Městský soud v Praze uvedl, že řízení o odvolání však takovým řízením není, postup odvolacího řízení je upraven v občanském soudním řádu, a proto měl správně Obvodní soud pro Prahu 4 odvolací řízení zastavit pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159, § 159a odst. 4 a § 167 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. Městský soud v Praze tedy napadené usnesení podle § 219 o.s.ř. jako správné potvrdil (včetně správného výroku o nákladech řízení) se zdůvodněním, že pro popsanou překážku věci pravomocně rozhodnuté nelze postupovat jinak, než řízení o odvolání zastavit.

9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Důvody, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí a zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů, Ústavní soud nezjistil. Po seznámení se s obsahem těchto rozhodnutí dospěl k závěru, že obecné soudy způsobem adekvátním povaze věci vysvětlily, proč rozhodly tak, jak rozhodly. Stěžovatel napadeným rozhodnutím v ústavní stížnosti nijak relevantně neoponoval - argumentaci obecných soudů nikterak konkrétně nezpochybnil a reagoval na ni pouze ve zcela obecné rovině, když v doplnění ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím toliko uvedl, že nemůže souhlasit s tím, aby soud po řádně podaném odvolání řízení bezdůvodně zastavil, aniž by se věcí meritorně zabýval a řádně ji projednal (s. 8 doplnění ústavní stížnosti).

11. Vzhledem k tomu, že kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2020 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu