I.ÚS 2750/21

Rubrum

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Barrandova 1920/7a, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 259/2021-1328 ze dne 4. 8. 2021 a Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 270/2018-1227 ze dne 28. 6. 2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a nezletilého J. A. a R. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele (dále též "otec") na nařízení předběžného opatření, jímž by byl upraven jeho styk s nezletilým vedlejším účastníkem řízení (dále též "nezletilý" či "syn"). Dosud probíhá takzvaný navykací styk otce se synem a podle stěžovatele jsou dány důvody pro zatímní úpravu styku - v rozsahu každou neděli v týdnu od 9.00 do 18.00 hodin.

2. Podle nalézacího soudu stěžovatel neosvědčil, že je dána potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků tak, aby nedošlo k újmě na jejich právech; požadovaný rozsah styku v podstatě předjímá konečné rozhodnutí soudu s ohledem na dosavadní závěry znalce PhDr. Šturmy. Předběžné opatření totiž nelze vydat tam, kde by šlo o úpravu faktických vztahů mezi účastníky a zpravidla ani tam, kde by nešlo o úpravu předběžnou, ale ve svých důsledcích konečnou. Ze zpráv odborného pracoviště, kde asistovaný styk dosud probíhá, vyplývá, že nezletilý je u otce nejistý a v napětí. Z popisovaného chování je patrné, že nezletilý ví, že se s otcem setkat musí, že je to "jeho" povinnost, ale takový způsob kontaktu není v zájmu nezletilého, protože může být ohrožen jeho další psychosociální vývoj. Byť jsou během pobytu u otce náznaky uvolnění nezletilého, ty jsou však jen chvilkové. Navíc poté, co se otec u jednání konaného dne 18. 6. 2021 vyjádřil o stycích s nezletilým tak, že se nezletilý u něj chová arogantně a nevychovaně, avšak sám otec u tohoto jednání nezvládl své emoce, nemá soud záruku, že se takto neprojeví i v přítomnosti nezletilého.

3. Nalézací soud si je vědom rodinných vazeb a nezastupitelné role otce ve výchově jeho dětí, nicméně s ohledem na zájem nezletilého, který v řízení soud bez výhrad sleduje, by kontakty se stěžovatelem měly být pro něj bezpečné, klidné a především motivující - s postupným budováním důvěry. Proto také soud využil veškerých prostředků, které mu dává zákon (nařídil rodičům rodinnou terapii i mediační setkání, které však byly ukončeny pro chování otce). Nyní soud vyčerpal veškeré zákonem dostupné prostředky, jak pomoci nezletilým obnovit vztah a důvěru k otci. Jakým způsobem se nyní bude ubírat obnovování jejich vztahů, je již jen v rukou otce.

4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a napadeným rozhodnutím jeho usnesení potvrdil.

5. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a vyjadřuje se k posudku PhDr. Šturmy, jehož závěry nalézací soud podle něj dezinterpretuje a slepě akceptuje pouze názor matky nezletilého. Stěžovatel poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu ve věcech péče o nezletilé, na to, že se soudy nedostatečně vypořádaly se syndromem zavrženého rodiče konstatovaným soudním znalcem, nevzaly v úvahu, že nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o pávech dítěte (dále jen "Úmluva") je, aby bylo v rovnoměrné péči obou rodičů a porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces, rodinný život a na péči o dítě ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny.

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s § 30 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná, byť směřuje proti zamítavým rozhodnutím o návrhu otce na nařízení předběžného opatření (viz dále). Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

7. Ohledně přípustnosti návrhu ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nutno vzít v úvahu, že jsou napadena rozhodnutí, kterými se právní poměry účastníků upravují pouze zatímně, nikoli konečně. Přezkum rozhodnutí o návrzích na předběžná opatření Ústavní soud zcela nevylučuje, neboť mohou za určitých okolností zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud však zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale zkoumá, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, limitovaného navíc tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, anebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1502/21 ze dne 22. 6. 2021 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud v tomto smyslu v zásadě zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což v tomto případě v žádném ohledu nezjistil.

8. Je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o úpravě styků s nerezidentním rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude neúměrně omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.

9. Obecné soudy pečlivě vysvětlily, proč nepovažují navrhovanou zatímní úpravu za souladnou se zájmem nezletilého a proč nelze předběžným opatřením předjímat rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel ve své stížnosti nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci a v zásadě jen polemizuje s napadenými rozhodnutími, dosavadním procesním vývojem opatrovnické kauzy a vyjadřuje s tím svůj nesouhlas. To však nezakládá důvodnost ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice.

10. Ústavní soud se neztotožnil s argumentací stěžovatele o porušení výše uvedených základních práv a odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení

Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. října 2021 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu