I.ÚS 2755/17
V PLATNOSTIÚstavní soud odmítl ústavní stížnost, protože podání nevyhovělo podmínkám přípustnosti. Soud uznal, že sdělení správního orgánu o nepřijetí žádosti o výjimku ze zákazu kouření není rozhodnutím, které lze napadat ústavní stížností. Zásahy do základních práv, jako je zákaz kouření v provozovnách stravovacích služeb, jsou vymezeny jako legislativní akty, které nejsou předmětem ústavní stížnosti. Návrh na zrušení ustanovení zákona byl odmítnut jako akcesorický, protože ústavní stížnost byla základním důvodem odmítnuta.
Rubrum
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Petra Růžičky a společnosti Rstroj s.r.o., zastoupených Mgr. Davidem Záhumenským, advokátem se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti vydání rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 30. 6. 2017, č. j. KHSSC 37473/2017, jinému zásahu spočívajícím ve stanovení bezvýjimečnosti povinnosti zákazu kouření podle § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek a souvisejícími povinnostmi stanovenými v § 9 odst. 1 - 3 tohoto zákona a návrhu na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek a ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona v části "provozovatel provozovny stravovacích služeb", takto:
Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 30. 8. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 30. 6. 2017, č. j. KHSSC 37473/2017, rovněž se ústavní stížností bránili proti jinému zásahu spočívajícím ve stanovení bezvýjimečnosti povinnosti zákazu kouření. Své podání spojili stěžovatelé s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek a ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona v části "provozovatel provozovny stravovacích služeb". Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Z ústavní stížnosti ve stručnosti vyplývá nesouhlas stěžovatelů s právní úpravou, jíž zákonodárce reguloval možnost kouření v restauracích. Podle stěžovatelů došlo tímto k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jim garantovány čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. K napadenému rozhodnutí Krajské hygienické stanice stěžovatelé uvedli, že se na ni obrátili s žádostí o udělení výjimky ze zákazu kouření ve vnitřních prostorech provozovny stravovacích služeb. V rozhodnutí ze dne 30. 8. 2017 bylo stěžovatelům sděleno, že pro povolení výjimky není dána zákonná pravomoc. S ohledem na specifické okolnosti dané věci mají stěžovatelé za to, že se mohou domáhat ochrany svých garantovaných základních práv i bez toho, aby museli nejprve napadená ustanovení právního předpisu porušit a být za to sankcionováni. Stěžovatelé jsou toho názoru, že předmět jejich ústavní stížnosti má přesah jejich vlastních zájmů, v souvislosti s uvedeným pak odkazují na ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. III. Ústavní stížnost je z části nepřípustná a z části k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný. Předně je třeba uvést, že problematikou zákazu kouření v restauracích se zabývalo Plénum Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 7/17, přičemž I. senát Ústavního soudu nemíní na tam přijatých závěrech ničeho měnit. Napadají-li stěžovatelé sdělení Krajské hygienické stanice, která k žádosti o udělení výjimky ze zákazu kouření ve vnitřních prostorech provozovny uvedla, že zákonná úprava pro provozování stravovacích služeb je závazná bez rozdílu, nutno uvést, že se nejedná o správní rozhodnutí, jímž by bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele. Jedná se o sdělení, kterým správní orgán informuje žadatele o tom, že není nadán takovou pravomocí, aby mohl jeho žádost zvážit, či jí dokonce vyhovět. Pokud stěžovatelé se závěrem správního orgánu nesouhlasí, nic jim nebránilo v tom, aby se v souladu s ustanovením § 82 s. ř. s. bránili jinému nezákonnému zásahu správního orgánu. Za tohoto procesního stavu věci má Ústavní soud za to, že stěžovatelé nesplnili zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a nevyčerpali dostupné opravné prostředky. Mají-li stěžovatelé za to, že přijetím právní úpravy, s níž nesouhlasí, došlo k tzv. jinému zásahu do jejich základních práv a svobod, lze je odkázat na stěžovatelům známé usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 92/94, podle něhož "Za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat - legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy - v mezích jeho pravomoci a působnosti, a to ani v tom případě ne, když - jak navrhovatel tvrdí - jeho ustanovení porušují základní právo občana.". Ústavní stížnost musí směřovat proti individuálnímu aktu aplikace práva a nikoli proti normativnímu právnímu aktu (k tomu srov. též Pl. ÚS 17/93, I. ÚS 533/04, I. ÚS 121/04 a řada dalších). Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95). Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve vztahu k "rozhodnutí" Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 30. 6. 2017, č. j. KHSSC 37473/2017, pro nepřípustnost [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], ve vztahu k jinému zásahu veřejné moci spočívajícím ve stanovení bezvýjimečné povinnosti zákazu kouření podle § 8 odst. 1 písm. k) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek a souvisejícími povinnostmi stanovenými v § 9 odst. 1 - 3 tohoto zákona pro nepříslušnost [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o ústavním soudu], a ve vztahu k návrhu na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení
Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (3)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.